Řecká legenda praví, že proplutí mezi dvěma mořskými příšerami – Skyllou a Charybdou – je téměř nemožné. Skylla, bývalá nymfa, zosobňuje totiž jistou smrt (každopádně pro část posádky), Charybda zase fatální loterii: všechno, nebo nic. Dokáže festival - na čele s Michaelem Marchem, prezidentem festivalu, a Vlastou Brtníkovou, výkonnou ředitelkou - proplout mezi Skylou a Charybdou k ročníku příštímu?
Literatura na obětním stole politiků
Šef Festivalu spisovatelů Michael March
Festival spisovatelů Praha letos ztratil jednu nulu z rozpočtu (na místo 3 milionů jen 300 tisíc korun). Program zkrátil z týdne na tři dny. Počet spisovatelů, s nimiž se vyjednávalo, doznal snížení. Kdoví, jak by to všechno vypadalo, kdyby nepřijela nějaká ta „opravdu velká hvězda“. Tou byl turecký spisovatel Orhan Pamuk, nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 2006. Fronta, která se vinula po Václavském náměstí na jeho autogramiádu do knihkupectví Neoluxor, napověděla, že se mu - navzdory jisté elitnosti - podařilo i u nás zasáhnout relativně širokou škálu čtenářů (díky nakladatelství Argo a skvělému překladateli Petru Kučerovi). „Podepsal téměř tisícovku knih, pouštěli po čtyřech lidech,“ vyprávěl kdosi na festivalu.
Ovšem bez politiků, kteří spojují se svými ambicemi i podpůrné slovo na adresu kultury a umění (a peníze ze svých rozpočtů), nemůže existovat žádná festivalová kulturní aktivita, která odmítá být tržištěm senzací či výprodejem prošlého zboží. Být v blízkosti nobelisty je atraktivní – a primátorovi hlavního města Prahy Bohuslavu Svobodovi (ODS) se to poštěstilo. Spisovatel Pamuk navíc umí velmi dobře marketing. A to přesto, že jeho angličtina nabízí široké pásmo tureckého rytmu, jenž připomínal místy kulometnou palbu. Poskytl jeden exkluzivní rozhovor pro české noviny, a mluvil přiměřeně dlouho k svému významu.
Orhan Pamuk
Svobodův páteční podvečerní speech se sklenicí šampaňského, vyzněl velmi promyšleně, ba přímo sofistikovaně, čímž potvrdil svou pověst muže, jenž umí dostát svému slovu. Oproti Milanu Štěchovi (ČSSD), předsedovi Senátu Parlamentu České republiky, ale prohrál na body. Senátor Štěch sice dva dny před Svobodou mluvil při otevření galavečera z papíru méně obratně, ale při čtvrtečním podvečeru – po diskusi nad Zrozením a zánikem Československa od Mary Heimmanové – už to znělo o poznání lépe.
I když to nebyl hlavní vzkaz letošního ročníku, vibrace způsobené odchodem jedné politické garnitury a příchodem nové, bylo možné číst na tvářích mnoha hostů.
Pojetí národnosti, pojetí identity
Bláznovství, s nímž sveřepý básník Michael March, narozený roku 1946 v New Yorku, pokračuje přes dvacet let ve své česko (- slovenské) odyseji, je úctyhodná – zvláště, když ji doplňuje osobním šarmem. Jen detail: na festivalu promítaná projekce, na níž letos v lednu v Hamburku odevzdávají March a Brtníková Cenu Spirose Virgose, pojmenovanou po řeckém básníkovi, do rukou Güntera Grassovi, působila dojemně.
Galavečer, jemuž předcházelo představení alžírského spisovatele Mohammeda Moulessehoula, vystupujícího pod jménem Yasmina Khadra (arabsky: zelený jasmín, dvě křestní jména jeho ženy), byl mimořádný:nejen pro nenucenost moderátora Tomáše Sedláčka (připomínající z dálky klauna nejen kšticí, ale i strakatými kalhotami), ale i díky bystré výměně, v níž byli všichni jako ryby ve vodě. Například když portugalský spisovatel Sousa Tavares se obrátil ke svému alžírskému partnerovi: „A jaké je vaše pojetí identity?“ zeptal se ho. „Identita ze mne dělá Alžířana,“ odpověděl Yasmina Khadra. - „To si ale protiřečíte, vždyť jste řekl, že by se národy měly tvořit politicky.“ - „To si právě neprotiřečím!“ - „Máme asi každý jiné pojetí národnosti.“ - „Máme každý jiné pojetí identity.“
Yasmina Khadra se narodil roku 1955 v Kenadse v Alžírsku, kde později sloužil řadu let jako vysoký důstojník alžírské armády pod vlastním jménem Mohammed Moulessehoul. V roce 2000 se uchýlil do exilu ve Francii. Žije v Paříži.
Bojovnost svých vystoupení dokázal Mohammed Moulessehoul už v odpoledním čase, kdy jsem měl tu čest ho uvádět. Dostavila se na něj věrná skupina pražských Alžířanů – a nejen zástupci diplomatických těles – aby si vyslechla ódu na svou zemi. Svým projevem dokázal, že je tribunem své země. Po padesáti letech od nezávislosti si Alžírsko nedávno prošlo „černou dekádou“, která stála život na 100 tisíc lidí – snad i proto se přiliš nehlásil k termínu „arabské jaro“, na které se ho Sedláček ptal. Tu smutnou dekádu si zažil Moulessehoul v alžírské uniformě. Nyní působí jako ředitel Alžírského kulturního centra v Paříži. „To jste si vymysleli vy, Zápaďáci, že to byla revoluce – já bych řekl, že to bylo spíše povstání.“ Alžířan s ženským pseudonymem mi připomněl emocionalitu, jakou jsem se vždy u Alžířanů obdivoval, protože to není nějaká změkčilost, - jde o emocionalitu spojenou s hrdostí, s vědomím vlastního významu a vlastní síly.
Pozoruhodné bylo, kterak jsou egyptský spisovatel Sun´alláh Ibrahím i Yasmina Khadra, obeznámeni s evropským kontextem – a to včetně užívání inspirací a zdrojů, jež jim nebrání využívat ryzí tradice vlastní. Egypťan i Alžířan znají Kafku, stejně dobře jako Camuse, Gogola, Dostojevského nebo Nietzscheho.
Portugalský spisovatel Miguel Sousa Tavares (1952). Rodák z Porta žije nyní v Lisabonu.
Pravda a lež o zrození a smrti Československa
Jaká je pravda o zrození (a smrti) země, které se kdysi jmenovalo Československo? Tohle téma, jemuž byl věnován čtvrteční podvečer v Senátu, znělo výbušně; však si na něj moderátor Tomáš Klvaňa připravil úryvek ze Shakespeara.
Důvodem diskuse, jíž se zúčastnili mimo jiné někdejší politik Petr Pithart, historik Jan Rychlík, historik Luboš Velek či politologové Jacques Rupnik, Rudolf Kučera a Josef Mlejnek, byla kniha britské historičky Mary Heimannové: Československo: stát, který selhal. Měla vyjít v češtině, ale zatím nevyšla (má nějaké problémy). Titul knihy udělil ráz diskusi, v níž se zejména historik Rychlík sesypal na hlavu autorky všemožné hříchy: od nepřesnosti přes starou literaturu až po zkratkovitost závěrů. Zajímavé bylo poslouchat, že nadále existují historikové, kteří mají ve slovníku termíny jako „překonané závěry“. Myslel jsem si, že úvahy nad smyslem, pokrokem nebo překonáním už do slovníku této obce nepatří, ale historik Rychlík mě vyvedl z omylu. Za svou pravdu hoří, pochybností o svých znalostech má méně než potřebné množství, a nebýt laskavosti auditoria, vypadalo to chvíli, že má Rychlík hlavní referát.
Obálka knihy Mary Heimannové
Historička Mary Heimannová. Narodila roku 1962 v nizozemském Haagu. Přednáší moderní dějiny na Strathclyde University v Glasgow a je členkou Královské historické společnosti. Žije v Glasgow ve Skotsku.
Moderátor Klvaňa to bral velmi odpovědně, člověk neodcházel frustrován zcela. Dostalo se totiž nakonec i na dotazy z publika, z nichž vyplynulo, že čtení o pravdě a lži nás bude provázet ještě dlouho. Vědci totiž mají ke zkoumání své termíny, které občas neodpovídají osobní zkušenosti aktérů, jejichž nástroji není exaktnost, důslednost, ale třeba jen cit pro nějaký detail. Je třeba dodat, že navzdory pověsti, kterou Heimannovou provází, je to žena velmi empatická, tolerantní a hovoří plynně česky. (A vyplatí se srovnat některé texty, které se tímhle problémem zabývají.)
Hráz proti domácí pavlači
Festival spisovatelů Praha se ocitl v bodu zlomu. Stále je tu dosti těch, kteří mají dojem, že tato vitrína světové literatury v přímém přenosu není dost dobrá pro české publikum. Je však chybou myslet si, že bez srovnání se světovými špičkami se můžeme zakuklit do nějaké ulity a pobrukovat si své české pavlačové příběhy. Zajímavé bylo také sledovat, kteří čeští spisovatelé se na akcích festivalu objevili.
Není pravda, že literatura je pouze zboží. Směna hodnot a myšlenek jistě hrála vždy důležitou roli, a podle míry úspěchu se mnohdy měří síla poezie, stejně jako literatury. Ptát se ale, zda jsou spisovatelé objevitelé, baviči nebo snad i politici, je jako dělit obrazy na malé, velké a střední.
* * *
Autor je kritik a publicista; spolupracoval na letošním Festival spisovatelů Praha
