Když loni 30. července slavnostně otevřeli Libušín na Pustevnách a na podzim ho předali nájemcům, mohli si konečně vydechnout. Jeho obnovou žili od ničivého požáru na začátku března roku 2014 šest let.
„Jenomže ono to z nás nikdy nespadne, ne docela,“ říká Milan Gesierich, technický náměstek Valašského muzea v přírodě, které Jurkovičovy objekty na Pustevnách spravuje. „A když mám slabou chvilku, pustím si časosběrný dokument.“ I když je v jeho hlase znát úsměv, myslí to vážně.
V muzeu pracuje desítky let. V roce 1995 byl u toho, když Libušín i se sousední Maměnkou přešel do správy muzea a staly se z nich národní kulturní památky. I u následné rekonstrukce, která tehdy už hodně zchátralé stavby zachránila. A před sedmi lety stál na spáleništi, na němž toho z Libušína mnoho nezbylo.
„Nikdy mě nenapadlo, že tohle uvidím,“ vzpomínal Gesierich.
Do řeči tehdy nebylo ani Jindřichu Ondrušovi, generálnímu řediteli Národního muzea v přírodě, jehož je rožnovský skanzen součástí. Na místě byl ještě před uhašením požáru.
„Vidět šlehající plameny a hasiče, jak odsekávají šindele, to byly ty nejhorší pocity,“ vzpomínal Ondruš. „A pak se propadla věž...“
 |
Rozhodnutí o tom, že Libušín postaví znovu, padlo během několika hodin. „Vůbec jsme neuvažovali, že by tam byla jiná stavba, jiný interiér,“ uvedl Ondruš.
Hasiči odvedli skvělou práci, když od plamenů uchránili sousední Maměnku. Riziko bylo obrovské, protože i to je dřevěná stavba a stojí v těsné blízkosti. Obě chaty, původně útulny, k sobě patří nejen vizuálně, ale i funkčně. Libušín je restaurace, v Maměnce se pronajímají pokoje.
U výdejního okénka fungoval orloj
V současnosti je provozuje společnost Beskydy 4 all z Janovic. Ostrý provoz zahájila 1. října. „Dva týdny nato jsme museli zavřít,“ vzpomíná jednatel firmy Jakub Nykl.
Jeho první rok na Libušíně tak zůstane spojený hlavně s koronavirovými omezeními. „Měli jsem otevřeno dva týdny v říjnu, dva v prosinci a potom až od června,“ vypočítává Nykl.
Mezitím mohli turistům nabídnout jen výdejní okénko, a tak jim aspoň čekání zpestřili orlojem. Vždy o víkendu, v pravé poledne, na chvíli přerušili prodej, personál „ztuhl“ a proměnil se v loutky.
Každý ze směny prošel trhavými pohyby z okénka do okénka, vždy se uklonili, usmáli nebo zašklebili, a postoupili dál. U posledních dvou zakokrhal kohout a rozezněl se potlesk návštěvníků. Že čekají na polévku či svařené víno o něco déle, vadilo málokomu.
V době omezení a obav z neznámé choroby se nápad, který rozesměje, cení dvojnásob. A lidé to tak přijímali.
„Samozřejmě ne všichni, ale většina reagovala pozitivně,“ potvrdil Nykl.
Před požárem chrání chatu moderní technika
V týmu má 15 stálých kolegů a zhruba dvacítku brigádníků. Další hledá, hlavně pomocné síly do kuchyně, která už jede na plné obrátky. „Musím zaklepat, že jsem měl štěstí na superšikovné lidi. Gastro dostalo během koronaviru hodně zabrat, my ale máme skvělý tým,“ libuje si Nykl.
Zvládat musí nejen provoz chat, ale taky mimořádně komplikovaná bezpečnostní zařízení. Libušín je totiž po obnově prošpikovaný čidly a technologiemi, které mají za úkol jej chránit.
„Slovo nikdy se nemá říkat, ale udělali jsem skutečně všechno pro to, aby se požár nezopakoval,“ ujistil Gesierich.
Budovu zvenčí hlídá samozhášecí systém napojený na podzemní zásobárnu vody. Interiér ale chrání plynový hasicí systém, jaký se využívá třeba v archivech a depozitářích muzeí. Výhodou je, že archiválie neponičí při hašení voda ani pěna. Uvnitř Libušína je totiž ukrytý poklad.
Využili vědeckou rekonstrukci
Jurkovičovi se přezdívalo „básník dřeva“. Vysvětlují to všechny jeho stavby, protože vyřezávané zdobné prvky, pro něž hledal inspiraci v přírodě a folkloru, nese každá z nich. Jenomže v interiéru Libušína jsou doslova koncentrované. Na obložení čtyř stěn našel restaurátor víc než stovku různých motivů vyřezaných do dřeva. Doplňují je nástěnné malby podle předlohy Mikoláše Alše.
Obnova trvala šest let, protože zvolili nejtěžší možnou variantu – vědeckou rekonstrukci. Díky tomu vešel nový Libušín do dějin dřív, než byl hotový. Je první historickou památkou v zemi, kterou postavili stejně jako původní stavbu.
Obnova LibušínaCelá obnova Libušína – |
Stromy pro roubenku rostly jen kousek od Pusteven v podobné nadmořské výšce, jako stojí Libušín. Káceli je ručně a stejně i opracovali kmeny. Do stavby zakomponovali také dřevo z původního Libušína. Během prací mohli lidé vidět, že některé trámy jsou léty ztmavlé. Přesto se vrátily, kam patří.
„Opravdu jsme bazírovali na tom, aby se všechno dělalo tak, jak má,“ ujistil Gesierich. „Můžu s jistotou říct, že Libušín je ruční práce.“
Ručně se vyřezávaly i motivy obložení. Jenomže Jurkovič svůj Libušín dokončil v roce 1899 a současní řezbáři potřebovali dobové nářadí.
„Podstatné jsou jejich profily. Kdybychom neměli ty původní, museli bychom použít třeba dva různé hoblíky, abychom docílili stejného vykrojení a tvaru,“ vysvětloval restaurátor Valašského muzea v přírodě Luděk Dvořák.
Vedl práce na interiéru Libušína a nástroje, které používal, jsou z přelomu 19. a 20. století. Některé měl ve své sbírce, jiné mu věnovali lidé třeba z pozůstalosti. Slíbil jim, že nářadí na Libušín vezme a také to udělal. Dřevěné obložení stěn tak nese jejich stopy.
Podstatné na obnově Libušína je také to, že se každý krok pečlivě dokumentoval. Jurkovičovy plány a postupy se totiž nedochovaly, přitom jen ve věži bylo téměř 60 různých vazeb. Teď je všechno popsané, zakreslené a uchované pro další generace.
