Lidí je hodně a potravin málo, pro uprchlíky ve Zlíně jsou na příděl

Sběrné místo Českého červeného kříže na ulici Zarámí ve Zlíně se potýká s nedostatkem věcí pro ukrajinské rodiny. Každý den tady vydají přes sto tašek s různým zbožím, mezi nímž převažuje jídlo. Množství potravin je ale omezené. Počáteční vlna nadšení a solidarity trochu opadla.

Do tmavého prostoru prosvítá okny trochu světla a nad hlavami svítí zářivky. U zdi, sloupů či stolů a palet je vyskládané všelicos od oblečení přes kočárky či obuv až po sadu příborů. U každého sektoru visí na zdi nápisy v češtině i ukrajinštině.

To nejcennější, tedy trvanlivé potraviny, se ale nacházejí za páskou a stolem, u něhož sedí mladá dobrovolnice. Právě k ní míří žena z Ukrajiny. Za ruku drží malého chlapce, jehož sestřička si právě se zaujetím prohlíží haldu plyšáků.

Je úterý dopoledne a ve sběrném místě Českého červeného kříže (ČČK)  ve Zlíně začíná další den. „Lidé nám pořád nosí věci denní spotřeby a zdravotnický materiál, ale po úvodní vlně už to trochu opadlo,“ krčí rameny Michaela Stýblová.

Ředitelka oblastního spolku ČČK se rozhlíží po poloprázdném skladu a dodává: „Teď je tady klid, ale to se může rychle změnit. Máme dny, kdy se nezastavíme.“

Uprchlíci z Ukrajiny sem chodí denně. U vstupu se prokážou vízem a podle počtu lidí v rodině pak pracovníci centra určí, kolik si toho mohou odnést. Na jednu domácnost vyjde jedna taška týdně, pokud má ale maminka více dětí, dostane i dvě.

Potravinová banka Zlín

Za běžných okolností poskytuje nepřetržitou potravinovou pomoc zejména matkám samoživitelkám a dalším lidem v nouzi. Nyní však pomáhá také válečným uprchlíkům z Ukrajiny.

„Lidé nejvíc nosili věci první dva týdny, pak už vlna solidarity lehce opadla,“ uvedla Vendula Kovářová, ředitelka zlínské pobočky potravinové banky.

Princip rozdělování potravin a dalších potřeb se oproti Českému červenému kříži liší. Nemají výdejní mosto, potraviny zasílají přes organizace, které jsou na banku napojené. Jsou mezi nimi také města či obce v regionu.

Zlínské sběrné místo, kam mohou lidé nosit dary, se nachází v budově mrakodrapu. Ozývají se rovněž lokální firmy či dodavatelé, kteří chtějí podpořit lidi, jimž banka pomáhá.

Zásoby se ve skladech moc dlouho neohřejí. Hodí se cokoliv, od konzerv přes paštiky až po pečivo. Třeba to, které se v obchodech do večera neprodá, ale druhý den se dá jíst.

Naději teď upínají k tradiční jarní sbírce, která se koná v sobotu 23. dubna. Ta má za cíl naplnit sklady a získat jídlo pro všechny potřebné.

„Potravin je málo a lidí hodně. Musíme to rozdělovat, aby se dostalo na všechny,“ vysvětluje Stýblová. „Když si někdo nevybere, může samozřejmě přijít jindy. Je to i o štěstí, třeba včera ráno jsme tady měli balík konzerv a odpoledne už nezbyla ani jedna.“

Právě o jídlo je mezi Ukrajinci největší zájem. „Mnozí bydlí na ubytovnách nebo někde, kde nemají kuchyň. Nemůžou si tak nic uvařit a berou konzervy, paštiky nebo instantní polévky, ty jsou velký hit,“ líčí Stýblová. „Naopak těstoviny, rýži, ale i mouku a olej si odebírají ženy, které mají zázemí s kuchyní.“

Trvanlivých potravin je přitom nedostatek. Lidé či firmy pořád posílají peníze na pomoc Ukrajině, už ale méně z nich chodí a nosí jídlo nakoupené z obchodu. Přitom je pořád třeba, uprchlíci mají pět tisíc korun měsíčně a z toho se nenají.

Salámy a sýry není kde skladovat

„Moc by nám pomohlo, kdyby nám lidé nějaké potraviny přinesli. Hodí se i hygienické prostředky, příbory, prkýnka, peřiny, povlečení, ručníky nebo tašky, kompletní výpis máme na webu,“ popisuje ředitelka. Naopak oblečení či hrnků a talířků už mají dostatek. Nehodí se ani elektrospotřebiče a nábytek.

Ovoce a zeleninu sem vozí z potravinové banky, přivítají je ale i od veřejnosti. Například salámy či sýry však není kde skladovat. Na místě chybí ledničky nebo mrazáky na chlazená jídla.

Mnohdy je až drásající pozorovat, jak lačně se malé děti dívají na plechovky koly nebo sladkosti, které zrovna někdo do sběrného místa přinese. Dlouho nic takového nejedly.

„Jsou tady maminky, které se skoro stydí říct, že by si vzaly džus nebo mléko. Nechtějí obtěžovat,“ říká Stýblová. „Když se s nimi bavíte a líčí vám svoje příběhy, je to strašně silné. Nechaly doma své muže, kteří měli běžná zaměstnání a najednou dostali zbraně a bojují. Ve spojení jsou jen telefonem a pořád mají strach, zda se ještě uvidí.“

S návštěvnicemi, jež tvoří takřka bezvýhradně maminky s dětmi, se dorozumívají všelijak. „Už jim trochu rozumíme, jindy pomůže Google překladač,“ poznamenala. „Na telefonu máme jednu paní z Ukrajiny, která tady žije. I mezi našimi dobrovolníky jsou někteří uprchlíci.“