Odpočítávání startéra přehlušuje zpovzdálí vytí psů. Zatímco oni na své zapřažení do postroje teprve čekají, tříkolka Bronislava Růčky tažená čtyřmi sibiřskými huskyi právě vyráží na trať.
„Go. Hop, heja, hop, jdi,“ povzbuzuje Růčka své psy hned v prvních metrech. A ti skutečně po trávníku mezi barevnými páskami, které vyznačují, kudy se mají ubírat, téměř letí. Při běhu ještě zvládají hlasitě štěkat. „Hezky jste pozdravili, je vidět, že máte vychování,“ směje se jedna z přihlížejících divaček, když se spřežení prožene kolem ní. Psi i se svým pánem mezitím mizí v blízkém lese.
K tomu, aby na trati plné spadaného listí nezabloudili, jim pomáhají červené a zelené terčíky připevněné na tyčích kolem cesty. Podle nich musheři poznají, zda se dále vydat doleva, či doprava. Pak jen stačí zavolat na psy povely hoo, nebo gee, a pokud jsou zvířata poslušná, zamíří tam, kam mají.
I přesto není při mushingu nouze o pády a zranění. „U mě to většinou odnesly zuby. Doktorka už ze mě má legraci, že jsem u ní tak častým hostem,“ popsal Růčka. Doma ve Vítové u Fryštáku chová celkem sedm psů, kromě plemene husky ještě rhodéské ridgebacky. Krmí je masem, granulemi, ale také škvarky, ze kterých pak zvířata získají energii potřebnou pro vytrvalostní běh.
Závodit se psy začínal Růčka na konci 90. let. „Vždycky jsem rád běhal, ale po vojně nebylo s kým. Slečny to se mnou nikdy nevydržely, po cestě jsem je pravidelně ztrácel,“ směje se 39letý muž. „Tak jsem si pořídil prvního psa, který by to mohl zvládnout,“ dodal.
Se svými miláčky vyráží do terénu minimálně dvakrát do týdne. „Jsou chytří, učenliví, ale neposlechnou tak jako ovčák. Třeba zpomalení jim moc nejde, to je člověk musí sám přibrzdit,“ vysvětlil Růčka. Ti nejposlušnější psi nejčastěji běhají v čele spřežení a jeho vedení je tedy na nich.
Nevlídné počasí představuje pro mushery ideální podmínky
Nejrychlejší týmy zvládnou trať u Držkové zdolat za zhruba hodinku a čtvrt. Nezávodí se přitom pouze s tříkolkami a čtyřkolkami, ale i na kolech, koloběžkách nebo v canicrossu, což je běh, při kterém je závodník se svým psem spojený lanem. Ani jeho příznivci si nenechali víkendové souboje ujít. Alespoň co do vybavení mezi nimi vynikala Anna Tichá, která do závodu vyběhla i s roztaženým růžovým deštníkem.
„Dobrý, zvolníme,“ volala na své dva psy chvíli poté, co docvakaly spouště fotoaparátů na startu, před kterými ve snaze co nejrychleji uniknout nasadila zběsilé tempo. Právě nevlídné počasí prý přitom představuje pro mushery ideální podmínky.
„Když prší, je bahno a člověk by ani psa ven nevyhnal, to je paráda. V lese v tu chvíli není nikdo a užijeme si to mnohem lépe, než kdyby bylo sucho a teplo, což je na pendrek,“ řekl Gejza Sóky závodící za klub Obří skály z Ramzové. Sobotní déšť jemu i jeho kolegům přání vyplnil, při nedělní druhé etapě už na psy a jejich páníčky občas zasvitlo slunce.
Druhý ročník držkovského závodu byl totiž dvoukolový. Časy dosažené v obou dnech se sčítaly. O to, kdo posbírá medaile a diplomy, ale až tolik nešlo. „Jde spíš o zábavu než jízdu na krev. Lidé si to k nám jezdí hlavně užít,“ shrnul za organizátory závodů Jaroslav Šarman.
