Bylo mu osmnáct let, když se z vysílání rozhlasové stanice BBC dozvěděl, že se na Slovensku připravuje povstání.
Rodičům napsal na kus papíru prostý vzkaz: „vrátím se po válce“ a sedl do vlaku. Cesta Ladislava Vernera vedla z Loun do Vsetína a odtud na Slovensko. „Maminka ten vzkaz nikdy nečetla. Lístek se přilepil zespodu na hrnek, který postavila na kamna. Shořel,“ říká Verner.
Dnes je mu 92 let a nedávno znovu absolvoval svou partyzánskou anabázi z Loun do Loun přes Vsetín, slovenskou Sklabiňu, Javorníky, Hostýnské a Vizovické vrchy, Beskydy a Chřiby.
„Bylo to jeho přání, které jsme společně s historickou skupinou 1. československé partyzánské brigády Jana Žižky splnili,“ říká dokumentarista Jiří Tesař ze spolku Vize70plus.
Vernera doprovázel a zaznamenal cenné vzpomínky, detaily a příběhy, které by jinak zůstaly zapomenuté.
Jedním z důležitých okamžiků byla návštěva zámku v Hošticích, malé obci na Kroměřížsku, která v dubnu 1945 unikla vyvraždění. Partyzáni tady zajali velitele 16. tankové divize generála Dietricha von Müllera. Byl to jediný případ na území protektorátu Čechy a Morava, kdy se partyzánům podařilo zajmout tak vysokého důstojníka.
Krátká filmová rekonstrukce už není k nalezení
O události hned v říjnu 1945 vznikla krátká filmová rekonstrukce, v níž partyzáni i majitel zámku, hrabě František Dubský osobně účinkovali. Natáčení se tehdy zúčastnil i Ladislav Verner. Tento film se zatím nepodařilo najít.
O něco později ale vznikl ještě jeden snímek, který se zachoval v pozůstalosti Antonína Slabíka, přímého účastníka hoštických událostí a později, po válce, i aktivního člena třetího odboje. Slabík žil léta v emigraci v Austrálii, jeho příbuzní teď krátký němý film našli, nechali zdigitalizovat a dovezli zpět do Česka.
„Tohle ale není film, ve kterém jsem účinkoval. Scény jsou točené na sněhu, který v říjnu nebyl a jsou tam jiní lidé,“ prohlásil s naprostou jistotou Verner. Rozdíly našel i v samotném ději.
Ten příběh nikdy nezapomněl, teď měl ale poprvé od války možnost jej vyprávět přímo v jeho dějišti.
„Jednou už jsem do Hoštic přijel, ale do zámku jsem se tehdy nedostal,“ říká a rozhlíží se po prostranství před hlavním vchodem. „Vypadalo to jinak, ty keře tady nebyly. Tady generál parkoval, stála tady obrněná auta, která jsme prostříleli, aby se už nedala použít,“ říká s pohledem upřeným na prostor před hlavním vchodem.
Po chvíli zamyšleného ticha spustí zvesela: „Ale myslel jsem, že tady budou děvčata, se kterýma jsem chodil tancovat támhle v Nemochovicích.“
Směr k nedaleké obci ukazuje holí, kterou si pomáhá při chůzi. Únava na něm znát není. „Nechci si sednout, to bych se těžko zvedal,“ směje se, když mu nabídnou židli.
Přitom je na cestě už sedmý den. „Snažili jsme se putovat stejnou trasou a po stejných místech, kudy za války prošel,“ doplnil Tesař.
Ruku mu chtěli amputovat, na nohou měl vážné omrzliny
Verner se na Slovensku dostal až do Kantorské doliny ve Velké Fatře, kde měli základnu slovenští i sovětští partyzáni. Pár dnů po jeho příchodu se události daly do pohybu. 21. srpna 1944 partyzáni sestoupili z hor do Sklabině a vyhlásili obec za první svobodné území obnoveného Československa.
„Večer dostali úkol připravit na návrší nad Sklabiňou ohně a očekávat přílet letadla. To skutečně přiletělo a z něj vyskočila první část skupiny Ušiak - Murzin,“ popisuje Tesař.
Skupina pak dostala rozkaz k přesunu na Moravu. Čechy mezi partyzány vyzvali, aby se k nim přidali a Verner to udělal. Stal se členem partyzánského oddílu Jana Žižky.
Přečkal zranění ruky, kterou mu chtěli amputovat, stejně jako vážné omrzliny nohou.
„Řekl jsem, že se nic řezat nebude. I když ta ruka potom už nikdy nebyla docela zdravá, pořád ji mám,“ vzpomíná muž, kterému prý cikánka na Slovensku přečetla z ruky, že tady bude do sta let. „To mám ještě čas,“ dodává.
O zámku plném partyzánů nemohl generál tušit
Krátce před koncem roku 1944 Verner s několika dalšími partyzány zamířil z Valašska do Chřibů a Ždánického lesa, kde vznikl partyzánský oddíl Olga. Tady operovali až do jara 1945.
K zámku v Hošticích přišli v noci na 19. dubna, promoklí, zmrzlí.
„Celý den pršelo. Dole pod zámkem jsme vylomili jedno platu v plotě a zabouchali na okno,“ popisuje Verner. „Hrabě Dubský byl Rakušák, ale uměl česky. Nařídil, aby nám dali najíst,“ dodává.
Konkrétní plány v tu chvíli neměli, šli jen za suchem a trochou pohodlí. Jenomže fronta byla blízko a s ní i generál von Müller, který měl s tankovým vojskem střežit břehy řeky Moravy. S Dubským se osobně znal, když se ale 19. dubna 1945 rozhodl ho navštívit, nemohl tušit, že má zrovna zámek plný partyzánů.
„Ležel jsem nahoře na schodech s kulometem, ukrytý za smotaným kobercem. Když vešel, mířil jsem na něj a kluci ho chytili,“ popsal Verner.
Jeho ochranka, podle některých pramenů vojáci, podle Vernera ale příslušníci SS, skončila ve sklepě.
„Posílali jsme je tam po jednom, dole byli dva kluci, kteří je ..,“ věta zůstává nedokončená. „Je to zvláštní pocit, tady být,“ říká muž po další chvíli přemýšlení a otáčí se k odchodu.
Generála předali Rudé armádě, v Rusku byl deset let
Odpovědí na otázku, jestli to skutečně nebyli vojáci, si je jistý. „Vojáky jsme vždycky odzbrojili a poslali pryč. Ale příslušníky SS a gestapa jsme zastřelili,“ tvrdí.
Zámek použili jako past ještě jednou. Vylákali do něj vlivného nacistu, okresního hejtmana Karla Koblischeka. „Čech to byl, ale přidal se k Němcům,“ říká Verner.
Když pak večer opouštěli zámek, měli dva zajatce a mířili do chřibských lesů. Ve dvou vesnicích svolali obyvatelstvo a ptali se, co s hejtmanem. Verdikt lidí byl jednoznačný, popravit.
Vraťme se ale do Hoštic, kde začala sháňka po generálovi, jenž náhle přerušil spojení. Hned následující den vojáci sehnali všechny obyvatele a hrozili jejich vyvražděním. Hrabě podle několika pramenů prohlásil, ať zastřelí jeho, ale ušetří lidi z obce.
„Ti že s partyzány neměli nic společného,“ vysvětlila Ludmila Paličková, která se válečné historii oblasti věnuje už desítky let. „Lidé tady měli hraběte v úctě, mluvili o něm vždy pěkně, ačkoliv byl jako občan Rakouska spojený s nacistickým Německem,“ dodala.
Němečtí vojáci von Müllera nepřestali hledat, skupině se ale podařilo ho uchránit a předat Rudé armádě. V Rusku pak strávil deset let, v roce 1955 se vrátil do vlasti. Koblischeka popravili partyzáni cestou ze zámku do lesů. „Odmítl jít dál,“ konstatoval Verner.
V Bučovicích partyzáni oddílu vstoupili do Rudé armády a v jejich uniformách došli až do Benešova, kde je zastihl konec války.
