Jenže v soukromí pracoval dál a někteří přátelé ho kryli tím, že se pod jeho scénář televizní či rozhlasové pohádky podepsali.
A stejně tomu bylo, když dopsal scénář k pohádce od své milované spisovatelky Boženy Němcové. V hlavě jej měl dlouhá léta, dostal se k němu však až během normalizačních 70. let. Podepsala se pod něj televizní scenáristka a dramaturgyně Bohumila Zelenková, pro niž to byl obrovský risk. Kdyby vyšla pravda najevo, hrozila by jí ztráta zaměstnání a zákaz tvůrčí činnosti.
„A protože si ji na pohovor o scénáři pozvali skoro okamžitě, následovala vysoce utajená akce kulový blesk,“ vzpomínala Pavlíčkova dcera Michaela Vaňková pro Lukovský zpravodaj.
„Nejprve bylo nutné Pavlíčkův rukopis urychleně, doslova přes noc, přepsat na jiném psacím stroji, kdyby došlo na porovnání typu psacího stroje s jeho dřívějšími rukopisy (to se opravdu dělo). Do čistopisu pak musela paní Zelenková vlastní rukou vepsat autorovy opravy či dodatky a vlastně se musela text naučit skoro nazpaměť, protože bylo pravděpodobné, že ji budou zkoušet a budou se snažit ji nachytat. Zvládla to bravurně, takže scénář ke Třem oříškům pro Popelku byl nakonec schválen.“
Zelenková později vzpomínala, že se s Pavlíčkem scházeli v utajení a dovolil jí provádět menší změny ve scénáři. „Můj pětiletý syn například nesměl znát Pavlíčkovo jméno, aby nás náhodou neprozradil. Tak mu říkal strejda Cinda. Pavlíček měl totiž kokršpanělku s tímto jménem. Nejprve jsem změnila Pavlíčkovu květnatou mluvu. To nebyl můj styl a bylo by to nápadné,“ cituje vzpomínky Zelenkové kniha Tři oříšky pro Popelku od filmového historika a teoretika Pavla Skopala a jeho kolegů.
Až po roce 1989 se veřejnost dozvěděla, kdo byl skutečným autorem scénáře. Pavlíček přitom odvedl mistrovskou práci, kterou oceňovali nejen diváci, ale i filmoví odborníci. Popelka není „ona tradiční ušlápnutá ukřivděná pasivní chudinka, kterou potká ohromné štěstí, když se do ní zakouká dokonalý gentleman – princ; Popelka je zde veselé, odvážné, citlivé a šikovné děvče (dalo by se skoro říci dnešní, kdyby zároveň nebyla tolik poeticky pohádková),“ uvádí zmíněná kniha. Stejně tak prokreslená je postava prince. „Ani on není princátko, které si přijde pro svou nevěstu, ale je to princ, u kterého se rozehrává napětí ve vztahu k rodičům,“ poznamenal Skopal.
Od rozhlasu až do divadla
František Pavlíček se narodil před sto lety, 20. listopadu 1923 v Lukově, malé vesnici u Zlína. Jeho táta byl vyučený zedník, chalupník a jeden čas i starosta vesnice, kterému komunisté během kolektivizace zemědělství v 50. letech sebrali pole a dobytek. K literatuře a umění velký vztah, na rozdíl od malého Františka, neměl.
Lásku k rodnému jazyku u něj formoval osvícený učitel Rudolf Matouš a už v mladí byly jeho prvními literárními pokusy pohádky, jež ho provázely celý život. Vystudovaný slavistik a estetik psal pohádky původní i adaptace literárních děl, tvořil scénáře pro rozhlasová či televizní díla pro děti, jako scenárista a dramaturg působil ve Filmovém studiu Barrandov. Krátce vedl literárnědramaturgické vysílání v televizi, kde se mu však nelíbilo.
„Mně se televizní fenomén začal velice brzy zajídat – taková ta falešná lidovost, zahlcování večerů… Televize se mi tenkrát zdála vhodným médiem, které může být v mnoha ohledech velice užitečné a prospěšné, ale v mnoha ohledech může být i velice škodlivé. Navíc se tam začali slézat takoví divní lidé, kteří neuspěli na Barrandově,“ líčil v roce 1990 v textu, který vydaly Divadelní noviny.
Krásná Popelka prožila dětství ve Šlapanicích. A místní na ni vzpomínají |
„Jeden z mých televizních ředitelů mně udělal školení, co mám slibovat hercům, když je lákám na role, a jak jim na konci vysvětlit, že nedostanou ani poloviční honorář. Připadalo mi to strašně nemravné. Navíc jsem tam žil v neustálých konfliktech, například s Jaroslavem Dietlem. Nesnášel jsem jeho povrchní plytkou dramatiku, k tomu ještě jakési vykrádání cizích námětů,“ dodal.
Více přilnul k divadlu a v letech 1965–1970 byl uměleckým ředitelem Divadla na Vinohradech. Přebíral jej v době, kdy se zásadně měnila dramaturgická koncepce divadla i jeho název, z něhož zmizela armáda, a v repertoáru přestávaly dominovat ideologií zatížené hry. „Jeho největším přínosem byla skutečnost, že do hlediště vrátil diváka a že otevřel okna, dveře nebo přímo vrata do světové dramatiky,“ prohlásila o něm herečka Jiřina Jirásková.
Ve stejné době se Pavlíček stal autorem scénáře k filmu Marketa Lazarová (1967) od režiséra Františka Vláčila. Práce mu trvaly čtyři roky a výsledkem byl snímek, který byl v roce 1994 na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech zvolen nejlepším českým filmem všech dob.
Byť scenáristova maminka by asi nesouhlasila. „Byla to prostá venkovská žena, která vychodila dvoutřídku a pracovala na velkostatku. A vzhledem k tomu, jak je Marketa Lazarová natočená, tak chudák místy nevěděla, o co přesně ve filmu jde,“ líčil Pavlíček. „Když jsme pak spolu odcházeli z kina domů, tak mě utěšovala: Ale Františku, nic si z toho nedělej, to se stane každýmu, že se mu něco nepovede.“
Z komunismu vystřízlivěl
Byl také politicky aktivní, už po válce vstoupil do sociální demokracie, aby splnil přání svého otce. „Do komunistické strany jsem se tak dostal poté, co s ní byli sociální demokraté sloučeni v roce 1948. Pro mého otce, který měl své zkušenosti, bylo ovšem členství v KSČ nepřijatelné a rozešli jsme se kvůli tomu na čas ve zlém,“ vzpomínal Pavlíček po letech.
„Z dnešního pohledu patří mé členství v komunistické straně k těm životním rozhodnutím, která mě nečiní šťastným. Vlastně si dnes mohu své členství vysvětlit buď sníženou inteligencí, nebo pokřiveným charakterem. A protože se domnívám, že charakter zase tak moc vadný nemám, nezbývá mně, než si připustit, že to bylo výsledkem jisté omezenosti a povážlivě nedostatečných znalostí.“
V letech 1968–1969 patřil mezi obrodné členy ÚV KSČ a během pražského jara podepsal dokument 2000 slov nabádající k demokratizaci země a upozorňující na možnou sovětskou vojenskou intervenci. Rozjetou kariéru (nejen) Františka Pavlíčka však rozdrtily tanky vojsk Varšavské smlouvy.
Velký filmový scénárista Pavlíček nezapomněl na rodný kraj |
Svůj podpis pod zmíněný dokument odmítl odvolat, dostal vyhazov z divadla, jako autor se ocitl na indexu a až do listopadové revoluce mohl pracovat jen v dělnických profesích. Čistil chodníky, dělal skladníka či domovníka. Většinu dusivé normalizace prožil na chalupě v Bezmíři na Sedlčansku. A často pod dozorem estébáků parkujících za plotem.
Pavlíček se totiž angažoval v disentu a stal se jedním ze signatářů Charty 77. Spolu s Václavem Havlem, Otou Ornestem a Jiřím Ledererem byl zatčen, dva měsíce vězněn a v roce 1978 odsouzen za podvracení republiky na sedmnáct měsíců s podmínečným odkladem na tři roky.
„Jelikož byl táta Valach, byl psychicky i fyzicky velmi odolný,“ popisoval syn Roman Pavlíček v článku pro časopis ZVUK. „Byl ze své podstaty člověk bytostně svobodný. Už během výslechů si s ním StB moc nevěděla rady. Navíc měl skvělého advokáta, pozdějšího ombudsmana JUDr. Otakara Motejla, který ho nejen obhajoval, ale byl mu zdatným průvodcem a rádcem při výsleších.“
Milovník dobra a pravdy
Před vězením i po propuštění z něj Pavlíček stále tvořil a psal, i když se pak ke svým dílům nemohl přihlásit a používal vypůjčená jména. Sám přitom věděl, že žádné úlitby režimu už dělat nebude. „Psal jsem už jenom to, k čemu se můžu s klidným svědomím přihlásit,“ uvedl. „Hlavně pohádky, v nich byla omezení minimální. Vracel jsem se jimi jako autor do oblasti, v níž jsem v rozhlase začínal.“
Kryli jej zmínění kolegové a přátelé, byť se našly i případy, kdy někteří z nich na to poté „zapomněli“ a zásluhy si přisvojili. Převažovali však jiní, morálně pevnější, díky nimž se mohl Pavlíček nesmazatelně zapsat do historie tuzemské kinematografie. Dvoudílná Babička s nezapomenutelnou Jarmilou Kurandovou v hlavní roli, pohádky Princ Bajaja, Měsíční kámen, Princ Chocholouš nebo Zlaté kapradí, komedie Lišáci, Myšáci a Šibeničák, drama Až bude padat hvězda a mnohé další. Pod všemi z nich je podepsán rodák z Lukova.
„Není nápadné, že ho přitahovala tvorba pro děti? Není to třeba v tom, že děti i Pavlíček milují vítězství dobra a pravdy? Vždyť pravda v pohádkách je pravdivější než ve skutečnosti, zlotřilci jsou dřív a spravedlivěji potrestáni a dobro po zásluze odměněno. To je víra, děti, to je i Pavlíčkova představa o spravedlivém světě,“ napsal o něm zlínský publicista František Bobák ve ZVUKu.
František Pavlíček obdržel cenu za své celoživotní dílo |
Vytvořil i řadu divadelních her či knih, z nichž lze jmenovat Konec patriarchátu, „lukovskou kroniku“ líčící jeho mládí a život v rodné vesnici. Ještě v 60. letech se jako scenárista podepsal pod snímky Labyrint srdce (režíroval Jiří Krejčík), Horoucí srdce od Otakara Vávry, jenž byl věnovaný jeho milované Boženě Němcové, či dětský film Věry Plívové-Šimkové nazvaný Tony, tobě přeskočilo.
Ke svému dílu se mohl veřejně přihlásit až po listopadu 1989. V roce 1990 byl jmenován ústředním ředitelem Československého rozhlasu v Praze, odkud dva roky poté odešel do důchodu. I v něm byl stále aktivní a napsal řadu scénářů. V roce 2001 získal Cenu Vladislava Vančury za umělecký a osobní vklad do filmové tvorby a rok poté mu prezident Václav Havel udělil medaili Za zásluhy 2. stupně. František Pavlíček zemřel 29. září 2004 v Praze ve věku nedožitých 81 let.
19. listopadu 2023 |
