Když dnes zavítáte do káhirských uliček v okolí bazaru Chán al-Chalílí, jen na dohled od mešity Al-Azhar, nemůžete zlatnické krámky minout. Jsou jich tu stovky, od malých rodinných podniků až po obchody, prezentující výrobky velkých zlatnických dílen. Nabízí se tu tuctové náramky a brože, ale i skutečně překrásné náhrdelníky a prsteny, na jejichž pořízení by padla nejedna měsíční výplata.
Majitelé těchto obchodů jsou dnes téměř bezvýhradně Egypťané, ale nemělo by vás překvapit, že místo zvučné arabštiny tu uslyšíte rozhovor prokládaný řadou termínů, až nápadně připomínajících hebrejštinu. Tedy jazyk národa, který si Egypt jen nerad připouští k tělu.
Jak to? Takzvaný ahād, tajnou řeč zlatníků, se totiž Egypťané na rozdíl od židovské komunity rozhodli ze své země nevypudit.
Království pod pyramidami
Muslimové ukryli Židy před nacisty. Zachránění pomoc po 50 letech oplatili Odlišovala je náboženství, spojovala je válka, ale především lidskost, solidarita a odvaha. Za druhé světové války riskovala v Sarajevu muslimská rodina Hardagových vlastní životy, aby před fašisty zachránila židovskou rodinu Kabiliových. O padesát let později se při válce v Jugoslávii role obrátily, ze zachráněných se stali zachránci. |
Židé byli po staletí přímou součástí historie Egypta. Ne jako skromná diaspora, byli významným kulturně-politickým etnikem, formujícím život velkých měst, včetně národní ekonomiky. Početní byli zvláště na území Alexandrie a Káhiry. Prožili spolu s Egypťany éru starého Říma, Byzance i říše Východořímské, přestáli arabskou nadvládu, fátimovský kalifát, Saladina, povstání Mameluků i období rozmachu Osmanské říše.
Přečkali s nimi obě světové války, teoreticky také založení samostatného státu Izrael v roce 1948. Tehdy, mimochodem, ještě patřila egyptská diaspora k největším a nejživotaschopnějším na světě a právě z káhirské židovské komunity nejčastěji zaznívaly hlasy, že projekt samostatného státu nemá budoucnost. „Jsme Židé, Egypt je naší domovinou, arabština je naším jazykem,“ volali židovští nacionalisté. To už však čas Židů žijících ve stínu pyramid končil.
Z dřívějšího milionu zůstalo v Egyptě po založení Izraele jen kolem 80 tisíc lidí, vesměs sefardských a karaitských Židů, a ti byli kvůli svému vyznání vystaveni neustálým stupňujícím se perzekucím a znevýhodněním, represáliím a útokům. Útlaku, který si nezadal s tím, co zažívali Židé v Evropě 30. a 40. let minulého století.
V průběhu šestidenní války v roce 1967 tento zbytek velmi záhy putoval do nuceného vyhnanství nebo detenčních táborů, kde pobyli v děsivých podmínkách tři roky. Následovalo vyvlastnění majetku, další ztráta občanských práv a nová vlna odsunů, vypuzení. Etnikum, které po dvě tisíciletí formovalo tvář egyptských metropolí, zmizelo. K židovskému vyznání se při sčítání z roku 2017 přihlásilo méně než dvacet lidí.
Všechno židovské musí pryč
Šestidenní válka a deset minut pro egyptské ŽidyPátého června 1967 došlo ke střetnutí vojsk Izraele a koalice Egypta, Sýrie a Jordánska (podporovaných Irákem, Saúdskou Arábií, Súdánem, Tuniskem, Marokem a Alžírem). Po první tři dny konfliktu popisovala egyptská státní média drtivé vítězství arabských států, které už stály na zápraží Tel Avivu. „Mluvilo se o tom, že každou chvílí dorazí do Káhiry první lodě s válečnými zajatci z Izraele a jejich nekonečný průvod půjde po Ramsesově náměstí,“ vzpomíná Rami Mangoubi, jeden z bývalých příslušníků káhirské diaspory. „Nevěděli jsme nic o tom, že egyptská armáda byla rozdrcena.“ Vláda v Egyptě si však věděla rady. Nechala pozatýkat většinu židovských mužů v Káhiře. „Pro tátu si přišli policisté, s tím, že je to jen maličkost, záležitost na 10 minut, ať jde s nimi. Šel,“ vzpomíná. Mangoubiho otec, stejně jako stovky jiných, si pak museli vzít vojenské uniformy a v posměšném průvodu byli vydáváni za izraelské válečné zajatce. Z průvodu byli kordonem vojáků převezeni do zajateckých táborů, kde zůstali tři další léta, propuštěni byli až po mezinárodních intervencích. „Bylo to těch nejdelších 10 minut v našem životě.“ |
Po šestidenní válce Egypt sentimentem po obyvatelích židovského vyznání rozhodně netrpěl. Vše, co je jen trochu připomínalo, muselo jít stranou. Došlo na přejmenování čtvrtí, ulic, obchodů a skladišť. Na vyvlastnění, zestátnění a zabavení majetku. Bouralo se a vypalovalo.
Spolu s židovskými obyvateli mizely všechny kulturní pozůstatky a zvyklosti staré komunity, na jejich základech rostlo něco nového. Systematická obměna, posvěcená státem a probíhající od 60. let minulého století, vymazala všechny patrné stopy po nějaké přítomnosti Židů v Káhiře nebo Alexandrii. Tedy, skoro všechny stopy.
Odešli, ale jejich řeč zůstala
Je jistou kuriozitou, že většina současných egyptských zlatníků, šperkařů a vedoucích zastaváren ve velkých městech totiž stále používá „tajnou řeč“, kterou pro účely obchodu vymysleli Židé. Přesněji pak Židé Karaité, pro něž byl Egypt domovem od osmého století našeho letopočtu.
Je to hodně zajímavý lingvistický fenomén. Protože situace, kdy dojde k zániku komunity původních mluvčích, obvykle předznamenává i blízký konec jejich jazyka. V Káhiře k tomu však nedošlo. Šedesát let, tři generace poté, tu „zapovězeným jazykem“ plynule hovoří většina současných egyptských obchodníků, pracujících s penězi a jemným zbožím. Převážně tedy v profesích, ve kterých vynikali právě ti, kteří byli před desetiletími vypuzeni a kteří jsou dnes nenáviděni.
Tajný jazyk židovských zlatníků ahād pro svou praktickou účelnost převzali egyptští obchodníci, kteří se před generacemi zaučovali jako příručí nebo učni v židovských obchodech či zlatnických dílnách a slýchávali řeč každý den.
Jak vlastně ahād vznikl?
„Byla to čistě pragmatická záležitost,“ soudí Miriam-Esther Wagnerová z univerzity v Cambridge. „Historicky totiž patřili Židé v Egyptě k nejgramotnější skupině obyvatel. Řadu termínů, specifických pro konkrétní oblasti, tak poprvé vytvořili oni. V případě zlatnické praxe to pak platilo téměř dokonale.“
Na formování slovní zásoby nové řeči se výrazně podílela skupina Karaitů, kteří téměř výhradně pracovali se zlatem. Ostatně, o vzdělanosti této skupiny svědčí i jejich název, Karaité jsou totiž, volně přeloženo, „písmáci“. A od obecných termínů pro zlato, rudu, tavicí procesy, drahé kameny a jejich broušení až pojmenování zlatnických nástrojů pak už byl jen krok k vytvoření profesního, chcete-li tajného jazyka.
Spojeni vírou a nevraživostí: příběh posledních dvou židů v Kábulu Je to jako rabínské podobenství. Ve městě ovládaném Tálibánem zůstali jako poslední dva židé. Jenže víc stížností než na islamisty měli na sebe navzájem. Pomlouvali se, přeli, uráželi. Přišli kvůli tomu o Tóru a skončili ve vězení. Ne napořád. Hádali se i tam, tak je z něj islamisté zase vyhodili. |
Arabsky se zlato řekne „dhahab“, ale zlatník v egyptské metropoli spíš použije karaitského slova „zahav“, ze kterého je k hebrejskému „zahub“ už jen kousek. Že do obchodu nejspíš zavítal nějaký poberta a zloděj? Káhirský zlatník jen mrkne na kolegu a zašeptá „ganab“, zloděj. A stejně tak může dodat slůvko „enaymak“, tedy „dívej se, dávej pozor“. Nejspíš už však sám ani netuší, že vlastně mluví hebrejským dialektem, v němž „enayim“ znamená oči a „ak“ symbolizuje druhou osobu.
V tajné řeči se také obchodníci snadno smluví na počtech i tom, jak dalece vyšroubovat cenu, případně kam až se nechat usmlouvat. Rozumět jim přitom nebude nikdo, ani rodilý Egypťan, protože není takříkajíc od fochu.
„Řeč ahād obsahuje tucty slov popisujících zákazníka, jeho movitost i charakter,“ říká hebrejský lingvista Gabriel M. Rosenbaum. „Obchodníci se tímto jazykem domlouvali na všem, co se týkalo obchodu, strategie, přístupu k zákazníkovi. A samozřejmě, též povahy a kvality zboží.“ Termíny z tajné řeči zaznívají mezi egyptskými zlatníky, i když si navzájem popisují klady a vady, historii produktů. Například „admūn“, hebrejsky „qadmon“, značí zboží navrácené, reklamované. Anebo takové, které obchodník nevidí poprvé.
Slovník tajné řeči pak rozlišuje mezi zbožím z druhé ruky, případně zbožím, jehož původ asi nebude dočista legální. Chce se zlatník podívat na punc, výrobní číslo? Pak řekne „Hat el-gaft“, „podej mi pinzetu“. Případně dodá všeříkající „šatta“, tedy „teď se o tom radši nebudeme bavit“.
Pokud chcete v dnešní Káhiře slyšet hebrejštinu, zavítejte do krámků zlatníků. Egypt se v 60. letech minulého století s dost razantní rozhodností vypořádal s dvoutisíciletou historií vlastní židovské komunity. Její příslušníky ve zlém vypudil ze země a oficiálně se zřekl všeho, co by je s Židy, byť jen vzdáleně, nějak spojovalo.
Tajná řeč karaitských zlatníků v Káhiře zůstala i po jejich odchodu. Obchod je totiž, na rozdíl od přátelství nebo nepřátelství mezi národy, věčný.
