Dosáhnout nejvyššího bodu světa, vrcholku Mount Everest, je snem všech horolezců. Majestát okamžiku, ve kterém se snoubí euforie z pokoření limitů vlastních možností a krása nekonečného výhledu na Himálaje, však kazí jedna drobnost. Je vlastně jedno, kterou ze sedmnácti možných cest vzhůru si vyberete, ale prakticky celou ji šlapete ve sněhu kryjícím lidské výkaly. Naštěstí zmrzlé.
Muzeum výkalů |
Čistoty prvovýstupu si mohl užít Edmund Hillary a Tenzing Norgay, kteří společně dosáhli vrcholu v roce 1953, ale od jejich časů se situace v místě citelně změnila. Každých šest týdnů, po dobu posledních dvaceti let, teď v jejich stopách kráčí 700 lidí. A ti všichni si potřebují jednou za čas odskočit. Nouzové výkopy toaletních jam tak pokrývají celou cestu vzhůru.
„Jedinou dobrou zprávou je, že ve výšce nad osm tisíc metrů lidské fekálie rychle mrznou,“ říká Adrian Ballinger, jeden z letitých průvodců. „Každopádně, pokud jdete ze stanu do stanu v táborech II .až IV., prakticky každý váš krok je od jedné hromádky k druhé. A pokud tu roztápíte sníh, abyste získali vodu? Asi tušíte, co pak pijete,“ naznačuje.
Navzdory sněhovým bouřím a mrazu nejsou hory „samočistící“. „Mount Everest je prakticky celý pokryt výkaly. A každý rok je to horší,“ vysvětluje Lakpa Rita, místní předák šerpů, který na vrcholu stanul již sedmnáctkrát. „Znečištění vody a vzduchu lidskými odpady je hlavní důvod, proč se nejspíš nedostanete na vrchol. Onemocníte z nich už v základním táboře,“ dodává realisticky.
To nejhorší z New Yorku
Ve městě New York žilo v roce 2015 přibližně 8,5 milionu obyvatel. A není asi zapotřebí barvitě rozebírat, jak ohromná každodenní produkce exkrementů k takové populaci přináleží. Po generace necítila městská rada potřebu tento problém nějak řešit: vcelku moderní kanalizační systém totiž odváděl veškerý odpad do moře a zálivu řeky Hudson.
Jenže časy se mění a ekologická neudržitelnost tohoto počínání si žádala změnu. New York vyřešil zapáchající problém skutečně netradičně. Polotekuté odpady z kanalizací dnes jímá, přečerpává do vagonových cisteren a vyváží e do speciálních úpraven, vzdálených 1 450 kilometrů, ve státě Alabama. Přibližně 1 200 tun každý den.
Po formální stránce je tím problém vyřešen: o „to nejhorší z New Yorku“ se v alabamských bioplynkách měst Birmingham a Parrish rádi postarají. Z odpadu tu levně získávají energii a současně si od bohatého New Yorku nechávají za servis dobře zaplatit.
Komplikace ale vznikají cestou, na pravidelné železniční trase fekálních expresů. „V zimě se to ještě dá vydržet, ale za horkých letních dnů je to děsivé,“ říká Charles Nix, starosta města West Jefferson. „Silně to snižuje kvalitu života ve městě. Nemůžete jít ven nebo posedět na terase domu s přáteli. Puch a všudypřítomné mouchy. Když zafouká ten správný vítr, cítíte to všude. Je to jako mrtvá rozkládající se zvířata,“ líčí.
Správné vyměšování jako vládní priorita
Všichni za jednoho!Druhé největší město Zimbabwe Bulawayo bylo na začátku nového milénia domovem 1,5 milionu lidí. Do jejich života nebývale zasáhla vlna veder, která na krátký čas vysušila celé město. Nedostatek vody se promítl i do fungování městské kanalizace. Lidské exkrementy, které nehnala voda, jednoduše nedorazily do cíle. Zastavily se cestou a ucpávaly odpadní potrubí. Městská rada tehdy poprvé přistoupila k akci, kterou může popsat jedině jako synchronizované splachování. Všichni obyvatelé města byli povinni v přesně stanovený čas naráz spláchnout, aby se kanalizace jednorázově propláchla a zavodnila. Že to zní komicky? Velké splachování má od těch časů v Bulawayo tradici. Od další vlny veder v roce 2012 se odehrává dvakrát týdně, v pondělí a čtvrtek v 19:30 místního času. Pokud jste majiteli nemovitostí a pravidelně nesplachujete, hrozí vám i pokuta. |
Na území států indické federace žije okolo 1,3 miliardy lidí. Přibližně polovina z nich však není uvyklá chodit vykonávat svou potřebu na toaletu. Pro města, jako je například Ahmadábád, je to problém narůstající s objemem. Venkované, kteří přijedou vlakem, si hned chvátají ulevit. Jsou jich statisíce každý den.
„Vybudovali jsme rozsáhlý systém veřejných toalet, jen v prostoru nádraží jich je 340,“ říká Anil Prajapati, předseda odboru hygieny. „Lidé ale na ně nejsou zvyklí, nepoužívají je. Někteří se bojí, že na takových místech sídlí čarodějnice, nebo že by tam mohly být jejich děti někým uneseny.“ Kolejiště pokryté výkaly láká mouchy, které mohou infikovat jídlo. A když přijde období dešťů, jsou kontaminovány vodní zdroje v širokém okolí.
Jak tedy naučit lidi chodit na záchod? Prajapati rozjel pilotní program, směrovaný na mladou generaci. Za každou návštěvu veřejných toalet v prostoru nádraží jim město zaplatí jednu rupii. Studenti jsou vybaveni kartou a každý vstup na nádražní záchod je potvrzen malým razítkem. Na konci každého měsíce pak dojde k vyúčtování, ti nejpoctivější si přijdou na docela slušné kapesné. „Děti jsou přece budoucností země,“ obhajuje přístup Prajapati. Tento model ostatně podporuje i indický premiér Narendra Modi. Jednou z priorit jeho vládního programu je vymýtit veřejnou defekaci do roku 2019.
