Zvolání „Amerika na prvním místě!“ si v historii za své motto vyvolili hned tři američtí prezidenti. Warren G. Harding, Woodrow Wilson a Donald Trump. Každý za trochu odlišné situace a z rozdílných pohnutek. Ve třicátých letech minulého století pak bylo toto heslo současně názvem i programem hnutí, které prosazovalo izolacionistickou politiku Spojených států.
Svět se totiž nezadržitelně řítil k dalšímu mezinárodnímu konfliktu a čelní představitelé hnutí America First si nechtěli klást otázku, na kterou stranu se v něm přikloní. Měli jasno v tom, že jedinou stranou, o kterou je třeba se starat, je ta jejich. Domácí, národní.
Geopolitickou situaci vnímali spíše tak, že pnutí v Evropě či Asii je čistě záležitostí Evropy a Asie. Spojené státy by se měly starat samy o sebe a své občany, ne se ekonomicky vyčerpávat v nákladných a ztrátových vojenských dobrodružstvích za hranicemi.
„Proč by měl americký voják krvácet, nebo snad dokonce umírat ve válce na jiném kontinentu, ve válce, kterou jeho národ nevyprovokoval?“ nechával se slyšet například Charles Lindbergh, významná celebrita hnutí.
Zastánci izolacionistické politiky předpokládali, že Spojené státy americké jsou dostatečně velké a soběstačné na to, aby mohly případný globální konflikt ustát samy o sobě, v naprosté neutralitě. A počkat, až se bouře přežene.
America First se navenek stavělo jako hnutí podporující mír a brojící proti válce. Mír je obecným zájmem, proto si také vyzískalo nemalou podporu americké veřejnosti. Na vrcholu slávy se jeho základna mohla opřít o 800 tisíc členů, lidí z celého spektra společnosti.
Protestní shromáždění na 5. Avenue v New Yorku, k němuž došlo 7. července 1941, volalo po míru.
Až příliš výbušná mapa
S postupem času však začalo být ze zostřující se rétoriky zřetelné, že někteří z nejvýznamnějších řečníků, vůdců a členů tohoto společenství vůbec neskrývají profašistické a antisemitské názory. A že spíš než o neutralitu usilují o to, aby Spojené státy americké nezásobovaly materiálem a výzbrojí jen země bojující proti nacismu.
Americkou podporu Velké Británie prezentovalo hnutí jako vtahování Ameriky do války. Tvrdilo, že případný kolaps a vítězství nacismu v Evropě nepředstavuje pro severoamerický kontinent žádné ohrožení bezpečnosti. A když v tomto přesvědčování jeho protagonisté selhávali? Vytáhli trumfovou kartu.
Joe Greenstein byl silák, který původně vůbec neměl přežít |
V neděli 28. listopadu 1937 se na titulní straně přílohy deníku Chicago Herald and Examiner objevila mapa, která čtenáři rozhodně otřásla. Prezentovala totiž neradostnou budoucnost. Podobu Spojených států amerických, pokud by přece jen podlehly chuti válčit v zámoří. A prohrály. To byl docela nový pohled na věc, o kterém se dosud nikde moc nedebatovalo.
Sebevědomí američtí občané byli dosud konfrontováni s tím, že jejich nepřekonatelný průmysl může přinést do případného válečného běsnění v Evropě rozhodující zvrat. Ale boj na domácí půdě? Američané si to vyzkoušeli naposledy v roce 1865, během občanské války. Pořád si to z vyprávění pradědů pamatovali a o reprízu rozhodně nestáli.
Představa, že by vstupem do války mohli destrukci přenést na svůj kontinent, že by v oné válce na domácí půdě mohli dokonce prohrát, je zděsila. Popisky na celostránkové mapě depresivní dojem jen podporovaly.
Rozdělené Spojené státy
„Naše tichomořské pobřeží, proslulé nerostným, ropným, lesním bohatstvím, se stalo snadnou kořistí dobyvatelů“ stojí napsáno u území v jakési Žluté zóně. Do ní spadá i Havajské souostroví, u něhož se píše: „Spojené státy by ztratily tento pacifický odrazový můstek a důležitou námořní základnu.“
Červené a modré zóny překrývají státy od Alabamy přes Tennessee až po Pensylvánii. Zdejší průmyslová centra a fabriky se stanou tučnou odměnou pro invazní vojska, poslouží jeho záměrům. Stejně tak nepřátelům připadne obilnice Arizony, Texasu a Nového Mexika. A New York? „Město příliš hodnotné na to, aby ho ve své sféře vlivu držel jen jeden dobyvatel, bude ustanoveno svobodným mezinárodním přístavem.“
I když to není konkrétně zmíněno, z mapy a barevně rozdělených sfér vlivu je patrné, o jaké nejmenované dobyvatele a invazní vojska se jedná. Svůj díl si po prohrané válce ze Spojených států urvou Němci, Japonci a Italové.
Pro Američany, kteří si dosud namlouvali, že další světová válka by se jejich země nedotkla, byla mapa studenou sprchou. Ale přes nesporný hrozivý efekt, který na americkou veřejnost měla, se s ní propagandisté z hnutí America First trochu přepočítali.
Hitler na nás nezaútočil, proč tedy útočit na Hitlera?
Vyzbrojovat Velkou Británii, to prý znamená jen prodlužovat válku.
V těch barevných náznacích totiž mapa definovala, kdo je pro Spojené státy americké potenciálním nepřítelem a možnou hrozbou. Přednesla, že o dobytí Ameriky neusilují Francouzi, Poláci, Číňané nebo Sověti. A tím vlastně nepřímo naznačila, koho je třeba v zájmu zachování vlastní existence podporovat.
Mapa, uvedená pod křiklavým titulkem „Pokud vstoupíme do světové války a prohrajeme!“ se však připomene ještě jednou. Čtyři dny po útoku na Pearl Harbor, 11. prosince 1941. Tehdy je totiž původní hnutí America First oficiálně rozpuštěno a Američané už příliš netápou v tom, kam by je izolacionistická politika mohla zavést. Vědí, kdo je nepřítel.
A díky „mírové“ mapě z roku 1937 rovněž tuší, jakou by protivníci pro Spojené státy americké uchystali budoucnost. Pochybná mapa, která prezentovala nezbytnost neutrality a míru, se jen o čtyři léta později stala argumentem pro vstup do války.
