VIDEO: Posadí se nebožtík při kremaci? I takovým dotazům čelí funebráci

  • 18
Pochopí-li člověk smrt správně, vstřebá ji jako přirozenou součást života, míní Miroslav Hampl, provozovatel malé pohřební služby. A soudí, že rozloučení se zemřelým je úplnější, když ho pozůstalí sami zaopatří a uloží do rakve. Pro mnohé to je důležitější než samotný obřad. Má dobrý pocit z toho, že se to stává stále častěji.

Ke své profesi se dostal trochu paradoxně, přes květiny. Jako malý totiž chodil ke svému vzdálenému strýčkovi do zahradnictví, kam si jezdily pohřební služby pro květinové vazby. „Právě tam jsem se asi poprvé setkal s černou obřadní dvanáct set trojkou. Za odměnu jsem se jí mohl svézt. Možná že už tam byl onen začátek,“ ohlíží se Miroslav Hampl zpět.

A ze zahradnictví ho osud opravdu dovedl až k pohřebnictví. Nejprve dělal smuteční vazby, později vypomáhal jako obřadník, řečník. „Poznal jsem vlastně všechna odvětví našeho oboru,“ líčí. Prvního mrtvého těla se však dotkl až mnoho měsíců poté, co prvního zemřelého viděl. „Myslím si, že ani onen první dotek těla ve mně neevokoval strach nebo nějaký odpor, přišlo mi to už v tu chvíli vlastně zcela normální,“ vzpomíná.

Dobrý den, jsem vaše smrt. Co znamená odchod ze života

Dohasínání. Svíčka musí dohořet.

Všichni tam musíme. Co všechno promyslet a rozhodnout, s čím vším se smířit a s čím nesmířit, než jednou odejdeme z tohoto světa? Jak se kromě vlastního konce srovnat se smrtí blízkých? Smrt je koncem života, tedy i jeho součástí.

Od oné doby je se smrtí v každodenním kontaktu. Ví tedy, že je součástí života. „Jde pouze o to, že dnešní společnost to tak nechápe. Smrt je velký strašák, obava, lidé se s ní nedokážou srovnat. Ne že by si mysleli, že jsou nesmrtelní, ale mají za to, že pokud se netýká jich, vlastně neexistuje,“ míní.

Dodává, že rozloučení se se zemřelým nemusí být omezenou pouze na smuteční obřad samotný. „Mnozí lidé to daleko lépe uzavřou, když se o svého zemřelého postarají sami. Když si ho zaopatří, umyjí, ustrojí, uloží do rakve. Pro některé je to ve finále ta nejdůležitější forma rozloučení, důležitější než samotný obřad, protože oni se o něj postarali. Oni mu vlastně dali to poslední, co mu dát mohli. A to vyrovnání se s jeho smrtí je pak daleko snazší,“ vysvětluje.

A prozrazuje, že takto své blízké vyprovází stále víc pozůstalých. Nakonec pro ně mnohé znamená už to, že překonali obavy. „Včera tu byla jedna rodina a dcera zemřelého se vlastně bála k tatínkovi jít. A když odcházela, říkala, že mi nemůže říct nic jiného, než že to bylo hezké. Ona si s tatínkem i povídala, asi spolu probrali i věci, které nestihli,“ říká Miroslav Hampl.

Nezastírá však, že se s jeho profesí stále poutají fámy i předsudky. „Lidská zvědavost nezná hranic. Začíná to až takovými školáckými dotazy. Jestli se mrtvý v peci při kremaci posadí a jestli tam ještě zpívá… Takové věci, které někdy někdo pustil do světa a někteří lidé se jich drží,“ kroutí hlavou.