Aby maso vydrželo do bojů, muselo se nasolit. Když nebyla sůl, vojáci do boje...

Aby maso vydrželo do bojů, muselo se nasolit. Když nebyla sůl, vojáci do boje nemohli. Ano, sůl byla v občanské válce strategickou surovinou. | foto: Profimedia.cz

Sůl nad kanony: jak pomohla Severu vyhrát občanskou válku

  • 4
Války se vedou zbraněmi a odhodláním, ale konečné vítězství přináší až strategický plán. Američané, hájící v občanské válce zájmy unionistického Severu, se proto zaměřili na surovinu, bez které jejich jižanský nepřítel nemohl bojovat. Na sůl.

V průběhu americké občanské války se na nejrůznějších bitevních polích potýkaly dohromady tři miliony mužů, zastoupených přibližně v poměru 2:1 ve prospěch unionistického Severu. Starost o to, jak masu vojáků vystrojit a hlavně uživit, byla podstatnou součástí konfliktu.

Klíčovou surovinou byla obyčejná sůl. Jídla nebyl vyloženě nedostatek, ale bez soli coby konzervačního média nebylo možné uchovávat proviant v patřičném stupni trvanlivosti. A díky námořní blokádě bylo soli méně právě na straně Konfederace, která z válčení vyšla po čtyřech letech jako poražený.

O tom, že slané bílé krystalky byly surovinou strategického významu, nikdo nepochyboval. „Je to vzácné zboží, kontraband,“ říkal o soli unionistický generál William Tecumseh Sherman. „Jen armáda se solí je totiž schopna živit své muže.“

Bez soli také nemůžete zpracovávat zvířecí kůže na sedla, řemeny zbraní, opasky nebo popruhy batožiny. Síla soli byla o to výraznější, že v první polovině 19. století byla doménou Severu. Například v oblasti kolem Onondaga se tu ze slanisek v roce 1862 vyzvedlo k přesušení devět milionů bušlů (košů o objemu asi 35 litrů) solanky. Tolik, kolik činila roční spotřeba celého Jihu, který takové zásoby neměl.

Jih musel sůl dovážet. Poté, co vnitrozemský obchod přerušila válka, byl ve značné míře závislý jen na riskantním pašování a občasném výkupu ze zásob lodí, které prorazily blokádou. „Před válkou stál devadesátikilový žok soli 50 centů,“ říkal jižanský výstrojní generál Lucius Northrup. „Teď v New Orleans přijde polovina na 25 dolarů.“

Gigantické navýšení ceny představovalo problém pro všechny obyvatele jihu, ne jen pro armádu. Bez soli se nedalo nakládat maso na zimu a rančeři mohli rovnou zavřít krám. Nesolené hovězí by nevydrželo převoz. Trh na území Konfederace byl rychle zaplaven „náhražkami“ v podobě slaného popela seškrábaného z komínů udíren anebo vysráženého z nejrůznějších nálevů a láků.

„Nasolené hovězí a kus vařeného, šest uncí vařené mačkané kukuřice a čtyři unce soli, to byla standardní potravní dávka na třídenní pochod konfederačního vojáka,“ doplňuje Andrew F. Smith, americký historik. „Vše ostatní, pečivo, nápoje a ovoce, by mu už výstrojní důstojníci zajistili cestou. Bez soli však voják mašírovat do pole nemůže. Jih byl kvůli tomu pod konstantním tlakem, a přibližně 200 tisíc jeho jinak již vystrojených mužů se kvůli tomu nemohlo aktivně zapojit do vzdálených bojů.“

Přísloví, že sůl je nad zlato, tak získalo novou perspektivu. Zvláště pro konfederační generály, jimž nedostatek soli zbytečně zadržoval pětinu bojeschopných mužů v týlu. Sůl se stala pro Jih vším.

Dokládá to i situace ve státě Georgia, kde se stal státní monopol nad distribucí soli významným motivačním faktorem pro vlastenecký zápal. Za kilo soli tu rodina zaplatila 2,5 dolaru. To nebylo zrovna málo. Vdova, jejíž syn se nechal odvést, však zaplatila jen dolar. Pokud však její zesnulý muž také sloužil v jižanské armádě, případně pokud rodina poslala do pole více jak dva syny, měla sůl zadarmo.

Na slané bílé krystalky se brzy stočila každá řeč. Hostinské pokoje ve městech zdůrazňovaly svou úroveň tím, že na cedulích avizovaly „Podáváme solená jídla“. A večírky zbohatlíků, majitelů bavlníkových plantáží i rančerů, byly vždy jen tak dobré, dokud byly se slanými pochoutkami.

Florida nemá lidi, ale bílé zlato

Jih samozřejmě nechtěl být nedostatkem soli paralyzován a snažil se vybudovat potřebnou infrastrukturu. Protože začínal prakticky od nuly, nebylo to zrovna snadné. Močály obklopené městečko Avery Island v Louisianě, dnes proslavené výrobou omáčky Tabasco, vystavělo svou prosperitu právě na zpracování soli.

Muži, kteří tu zpracovávali bílé zlato v obrovském podzemním slaném dómu, nemuseli rukovat. Právě proto se Jižané často nevalně vyjadřovali o mizerném floridském příspěvku do společného boje. Skutečně, z oblasti Miami neodcházely do války regimenty vojáků jako z jiných států. Ale postupně tu investovali více než 10 milionů dolarů do vytvoření zařízení pro vyvařování mořské vody a výroby soli.

V oblasti floridských zátok sv. Marka a sv. Ondřeje produkce běžela prakticky nepřetržitě, čtyřiadvacet hodin denně. Ve „slaných dílnách“ tu pracovalo přes pět tisíc bílých Jižanů a bezpočet otroků.

Pro vojenské snahy Konfederace se pak přímo legendárním stalo virginské městečko s příznačným jménem Saltville. Dokázalo na krátký čas díky svým solným dolům nastartovat skomírající jižanskou válečnou mašinérii. Ostatně, rok a půl trvající období „soli ze Saltville“ se časově překrývá s výrazným postupem Jižanů na Washington. Jistě, vidět jednotlivé bitvy americké občanské války jen solným prizmatem se dnes může zdát poněkud zjednodušující. Ale z mnoha ohledů to není nepřípadný pohled.

Boje o zbytečná městečka? Ne, snaha zničit zásobování nepřítele

Například fenomenální „Skok na Jih“ seveřanského generála Nathaniela P. Bankse podél řeky Mississippi jinak neměl z hlediska taktiky žádný význam. Území močálovité Louisiany bylo dlouhodobě neudržitelné. Cílem jeho odvážného výpadu však bylo něco jiného.

„Téměř nebráněného kopce Avery Island jsme dosáhli po celonočním pochodu. Zapálili jsme tu osmnáct budov, rozbili parní stroje a těžařské vybavení a vysypali do vody na 600 sudů soli připravené pro transport,“ stojí v generálových záznamech. Důl, který přinášel Jihu deset tisíc tun soli ročně, tak přestal existovat.

A proč se zdržovalo tolik bitevních lodí Unie v oblasti Floridy? Účelnější by přece byly při blokádě o něco blíže Atlantiku. Jenže právě při floridském pobřeží mohly efektivně ničit sušárny soli ve velkém.

Jih zlomil nedostatek soli, ne odhodlání

Zda si přitom všichni kapitáni počínali tak ušlechtile jako poručík Joseph P. Couthouy velící lodi Kingfisher, nevíme. „Připlul s lodí k pobřeží a s několika muži se vylodil na pevninu,“ popisoval jeden z pamětníků v magazínu Harper´s. „S vlajkou příměří pak přišel k nám a laskavě nám vysvětlil, že musíme okamžitě nechat práce, protože zařízení musí zničit. Lidé se tedy stáhli do lesů a kanonáda z lodi brzy srovnala celou továrnu se zemí.“

Hrdinný Couthouy ještě nabral na palubu lodi přes dvě stovky otroků, od nichž zjistil, že podobné slané dílny se budují u zátoky sv. Josefa, kam ihned zamířil. I tam se lodní artilerie postarala o pece, kotle, síta a nádrže se solankou.

„Může se to zdát jako maličkost, ale tento útok na solnou infrastrukturu by ekvivalentem vyřazení zhruba 20 tisíc mužů Jižanské armády z boje,“ dodává historik Adam Wasserman. „V té době totiž celá Florida a Georgie závisela na soli z těchto míst.“

A podobné to bylo i v Saltville, které v průběhu války změnila svého majitele třikrát. Město skutečně nedisponovalo nějak strategickou polohou, jeho strategický neboli solný význam byl však nedocenitelný. A když v říjnu roku 1864 po opakovaných útocích definitivně padlo do rukou Severu, přišla tím Konfederace o poslední významný zdroj soli.

Dodejme, že konec války přišel o čtyři měsíce později.