Popsat dnešnímu čtenáři duši jednoho z hlavních rakouskouherských katů Jana Pipergera není jen tak. Naštěstí se z roku 1888 dochovala reportáž mladého pražského novináře Karla Ladislava Kukly, který kata stopoval do jediného místa, kam chodil mezi lidi – do Černého pivovaru na pražském Karlově náměstí, kde se pivo vařilo už od středověku.
„Mráz mi přeběhl po těle, když lidé tvrdili, že jim Piperger pro žert vymkl vaz a obrátil hlavu do týla,“ psal tehdy 24letý Kukla. V hospodě kata zahlédl, strach mu nedovolil ho oslovit. Brzy se však vydal do jeho bytu v Platnéřské ulici u Staroměstského náměstí. „Nepříjemný pocit úžil mi prsa, když jsem vešel do starého vetchého stavení, v němž temné dlouhé chodby a nízká klenutí zdály se být katakombami,“ popsal reportér.
V prvém patře zaklepal na dveře, na nichž se černal nápis: „Jan Křtitel Piperger, popravčí mistr Království českého!“. Z nitra pokoje zahřmělo hlučné: „Dále.“ Vešel, leč hranatý hubený muž chorobného vzezření mu pokročil vstříc. „Co chcete?“ zahřímal kat a novinář ze sebe vysypal, zda je pravdou, že pozítří, 12. ledna 1888, vykoná v Kutné Hoře popravu Augustina Augusta a Karla Přenosila za vraždu mladého četníka Melichara z Větrného Jeníkova.
Místo odpovědi se obyvatel teskného bytu otočil ke skříni, kde stál otevřený žlutý turistický vak plný kladek, háků a konopných provazů stočených v pestré směsici.
„Poprava bude,“ ukázal a všiml si, jak se Kukla zachvěl. „Nebojte se! To jsou mé necessairy. Umrlčí toaleta mých kutnohorských klientů. Novinář a mít strach! Fuj. To je hanba,“ pronesl s křivým úsměvem Piperger. Usadil mladíka na kavalec a začal vyprávět.
Rodinná kletba nese smrt
Nejdříve o tom, že tradici katů založil jeho praděd ze Saska. Býval bohatým šlechticem, po vraždě svůdce své milenky utekl až do Pešti, kde se ukryl v katovně a nakonec se oženil s dcerou tamního popravčího. Řemeslo se začalo dědit. „Až jsem se v Grazu roku 1838 tamnímu katovi Bedřichu Pipergerovi narodil já. Otec právě skládal zkoušku s moderní šibenicí, neboť téhož roku vyšel zákon rušící dosavadní stínání mečem a sekyrou,“ vyprávěl kat.
Přitom otevřel černou truhlici a vyňal dvojsečný široký meč. „To je nástroj, jímž můj otec vykonal poslední krvavou justifikaci. Pěkná rodinná památka,“ dodal suše.
Leopold Wohlschlager se ujal popravčí mise po svém otčímovi Janu Pipergerovi. Exekuce prováděl od roku 1888 až do roku 1928.
Vzpomínal na své dvě sestry, které se staly herečkami, a šestnáct bratrů, kteří vykonávali smutné řemeslo katovské ve všech končinách říše – v Praze, Vídni, Záhřebu, Pešti, Segedíně, Oseku, Štýrském Hradci, Benátkách i Mantově. „Už jen já jsem živ,“ dodal smutně s tím, že bratři byli zavražděni, lynčováni nebo zemřeli na nemoci.
Jan chtěl rodinné kletbě uniknout, proto se vyučil v Bratislavě čalouníkem. Leč na smrt nemocný bratr Antonín ho zavázal, ať převezme jeho místo. „Ve 24 letech jsem popravil prvního odsouzeného,“ dodal kat, který se v roce 1865 nechal přeložit do Prahy. Za 23 let služby poslal na věčnost 50 odsouzenců včetně Jana Janečka roku 1871, což byla poslední veřejná poprava v českých zemích do 2. světové války.
Místnost potemněla soumrakem. V tu chvíli Piperger vyskočil a z jeho zsinalé tváře pouze svítily divné hrozné oči, jichž zornice v polotmě zářily zelenavým svitem. „Já již dlouho churavím vadou srdeční a vím, že brzo zemřu. To není náhoda, vím, že se temné mé tušení uskuteční.“
S tím Kukla odešel. Bylo úterý 10. ledna. Ve čtvrtek následovala v Kutné Hoře poprava, po které Piperger ucítil dusící tlak v levé dutině hrudní. Spěchal zpět do Prahy, další den hodinu před půlnocí zemřel náhle raněn mrtvicí. Byl pátek 13. ledna 1888.
