Ten příběh má obrysy antické tragédie. Anebo hloupé telenovely – hranice mezi smutnou událostí a přehnaným patosem totiž bývá tenká jako žiletka. Dva kamarádi se v roce 2009 vydali zdolat osmitisícovku Gašerbrum I. V bivaku Zdeňkovi Hrubému praskly žaludeční vředy, takže skoro vykrvácel.
Prosil Marka Holečka, aby ho tam nechal. Ten rozepnul stan, ukázal na kolmou stěnu pod nimi a řekl: „Máme dvě možnosti. Buď se chytneme za ruce a skočíme dolů, nebo se chytneme za ruce a zkusíme to slézt.“
Muži, kterému do břicha prýštila krev, jeho parťák tehdy doslova vnutil život. Později se pod horu oba vrátili znovu, aby dokončili, co začali. Jenže už to nestihli.
Mezihra: v zóně smrti
Ale popořádku. V dubnu 2013 Marek Holeček se Zdeňkem Hrubým vyrazili zdolat nepálský Talung (7 348 m. n. m.), kde plánovali prvovýstup alpským stylem. „Byl to rozpracovaný sen – nejenom náš, ale i několika výprav před námi,” vzpomíná Mára. „Není se čemu divit, protože ta hora je prostě kouzelná. Její ostrá hrana vystupuje přímo z ledovce podobně jako roh baráku, akorát že má dva kilometry. Dýchá na tebe, vábí tě.“
Našli výstupovou trasu z levé strany, byla dost nebezpečná. V cestě jim stály visuté séraky, které často padají. Na horolezce se pak řítí kusy ledu velké jako autobus. Unikli jim a čtvrtý den bivakovali už pod vrcholovou hranou. Přišel vichr, který je pro východní Himálaj typický.
Alpský stylSkupinka dvou, nanejvýš tři horolezců si nese na zádech vše sama bez umělého kyslíku, hory zdolává bez fixních lan a bez pomoci dalších osob (protikladem je takzvaný expediční styl velkých výprav s nosiči a s řadou postupných výškových táborů). |
„V takovou chvíli se člověk musí co nejrychleji zakopat, protože vichr hrozně ochlazuje,” vypráví Mára. „Pánbu se ale slitoval a vichr se utišil. Šestý den jsme dolezli na vrchol, kde byla velká oblačnost. Neviděli jsme nic. Intuitivně jsme to nasměrovali dolů a naštěstí se trefili.“
Mára leze zásadně alpským stylem, tedy bez kyslíku a bez podpůrného týmu, který by mu pomáhal budovat výškové tábory. Prostě vezme batoh a zaútočí na kopec jen s tím, co unese na zádech. Při takovém přístupu se bez kyslíku ve výškách nad sedm tisíc metrů rozkládá „zóna smrti“, kde člověk vydrží naživu doslova jen pár hodin. Fyzická i psychická zátěž je obrovská. Lezci přicházejí o obrovské množství tekutin a navíc jim ještě extrémní energetický výdej „sežere“ skoro tři čtvrtě kila svalové hmoty denně. Nedá se to doplnit žádnými energetickými tyčinkami ani speciálními výživami.
Poslední fotky Prastarého sokola
Za pár měsíců po úspěchu na Talungu spolu vyráželi na Gašerbrum I. Spolulezci, kterému Mára mazlivě říkal „Zdenouš, Prastarý sokol“, se však po návratu před odjezdem do Pákistánu nestihly dobít baterky. V životě jel vždycky na 300 procent.
Vím, o čem mluvím. Jako novinář jsem Zdeňka Hrubého poznal třeba v roli šéfa komise pro posouzení dostavby Temelína, jako student v roli pedagoga na FSV UK, kde přednášel ekonomii. Když mi na promoci při předávání diplomu tiskl ruku, neměl na sobě softshellku, ale vznešený talár.
Stíhal být i náměstkem ministra financí, zodpovídat za evropskou integraci, dělat koordinátora pomoci EU, poradce guvernéra ČNB, vládního zmocněnce pro zasedání Mezinárodního měnového fondu, člena dozorčí rady ČEZu a představenstva Českého Telecomu. Dobře to ilustruje jeho tahounství a maximalismus.
Kromě toho všeho byl Zdeněk i špičkovým horolezcem. Měl za sebou osm osmitisícovek, ale hlavně myslel na druhé. V roce 2008 dostal spolu s Radkem Jarošem hlavní cenu Českého klubu fair play za záchranu čtyř cizích lezců, kteří se při výstupu na Dhaulágiri dostali do ohrožení života. Ostatní se na ně vykašlali, jen aby zdolali vrchol.
Na Gašerbrumu I oba lezci kvůli Zdeňovu vyčerpání vzdávají první výstupový pokus a vracejí se. Mára vytahuje kameru. „Nevěděl jsem, že spoušť zachycuje poslední momentky se Zdendou,“ napíše později. „Kamera ještě stihne pár záběrů, pak se vrací do futrálu a konec.“
Rekviem za Zdendu
Ano, konec. Co se dělo dál, Mára ve fejetonu Rekviem pro Zdendu později popsal těmito slovy: “…Zdeněk dělá další štand a já k němu dolézám. Protahujeme lano a hledíme do propasti pod sebou. Zdenda nasazuje rukavici a připozvedává se, aby uvolnil svůj zacvaknutý ‚odsedávák‘ ze zavrtaného šroubu.
Z jeho úst nevyšla téměř ani hláska, jen šustivá směsice zvuků drhnoucího oblečení o ledovou plochu, která prořízla jinak hrobové ticho hor. Dívám se, jak jeho tělo nabírá rychlost. Ještě dříve, než skončila celá ta hrůza, se mi v hlavě samovolně spustila racionální úvaha: ‚Tak to je konec.‘
Poslední kamarádova fotka. Chvíli po jejím pořízení Zdeněk Hrubý padal dolů. Z Gašerbrumu I. se nevrátil.
Je mi jasné, co se stalo. Spodní karabina byla otočená zobáčkem vzhůru a při manipulaci s odsedkou ji Zdenda bundou nejspíš nadzvednul až tak, že přes zámek se otevřela… Byli jsme kilometr vysoko ve žlabu a já viděl, jak padá až dolů. Tělo nabralo obrovské zrychlení, jako když se vzdaluje hadrový panáček. Ta tečka se pak dole zastavila.
Po šesti hodinách sestupu jsem byl u něj. Stojím dva metry od něj a nedívám se jeho směrem. Vyndávám termosku a piji. Tupě zírám do sněhu před sebe, najednou necítím bolest, jen prázdnotu. Jdu k němu a ze sněhu zvedám rozbitý foťák. Hledím na Zdendu a v duchu se s ním loučím. Žádné lítostivé pohnutí najednou nemám, až jsem sám překvapen ze své necitlivosti.
Jednoduše, jako bychom si říkali ‚Čau!‘ před dejvickou hospodou U Veverky a věděli, že za pár dní se zase uvidíme. Nevím, jaké ochromení psychiky nastalo, ale to, co dělá člověka člověkem, odešlo v prvních vteřinách jeho pádu. Zbyla jen lidská schránka, ve které nepoznávám kamaráda, kterého jsem miloval…”
Můžeme se na to dívat různě. Banální chyba starého machra? Naplnění rizika, které každý výškový lezec podstupuje s vědomím, že to holt jednou nevyjde? Odchod za svatým Petrem, jak píše Mára? Jisté je jen to, že Zdeněk Hrubý (57) umřel v Pákistánu těsně před svými narozeninami na vrcholu sil. A že prožil mnohem víc, než stihne většina z nás.
Strachy v hlavě
V létě 2014 se Mára chtěl na Gašerbrum I vrátit. V červnu v3ak lezl v Prachově a jeho spolujistič nedával pozor. Mára sletěl z osmi metrů a sen o Karákóramu se rozplynul kvůli osmi drátům v patě.
Marek HolečekNarodil se v roce 1974. Je držitelem světových lezeckých cen (třeba Golden Pitons 2006 za nejlepší výstup sezony nebo třeba Piolet du Or 2013 udělované magazínem Climbing) a českých ocenění (Výstupy roku ČHS, Horolezec roku). Letos v létě se Zdeňkem Hákem na svůj pátý pokus uskutečnil prvovýstup na karákóramský Gašerbrum I (8 080 m n. m.). Zabývá se objevováním nových výstupových směrů v nejvyšších horách světa (Himálaj, Patagonie, Alpy, Pamíro–Alaj, Karákóram, Antarktida atd.). Od roku 1996 je členem českého horolezeckého reprezentačního družstva. O svém lezení natáčí filmové dokumenty, oceňované na festivalech. Vydává knihy (třeba České himálajské dobrodružství II: Zápisky Marouška blázna, 2015) a pořádá přednášky pro veřejnost i pro firmy. |
„Spadnul jsem i z větších výšek,“ vzpomíná. „Říká se, že člověku v tu chvíli v hlavě proběhne celý život, ale to je nesmysl. Nemáš na to čas. Je to tak rychlé, že se soustředíš jen na základní pohyby. V Prachovských skalách jsem si rozlámal patu, kterou mi doktoři museli zpevnit dráty a šrouby. Další pokus o Gašerbrum I jsem proto musel odložit, protože jsem pajdal jako postřelený jelen.“
Ten kopec mu neutekl. Ale když Mára letos v červenci stanul pod Gašerbrumem I popáté, měl dva velké strachy: „První strach byl, že se tam někde setkám se Zdendovými ostatky, protože on tam pořád někde je. Pak by se mi to asi všechno vrátilo. Druhý strach byl, abych tyhle obavy nepřenesl na svoje parťáky. Jít nahoru je těžká hra, do které musíš jít s čistou hlavou. Cokoli negativního je brzda, která pak při lámání chleba může rozhodnout.“
„Smrt je pro nás jedním z největších strašáků, což máme dáno čistě biologicky,“ říká. „Víme, že nic dalšího už nebude, takže se na onen svět nikomu nechce. Když se jako já staneš účastníkem něčího odchodu ‚v přímém přenosu‘, nejde jen o tu cizí smrt. Uvědomíš si, že sám taky umřeš. Je to jako zasyčení hada někde vzadu v hlavě. Smrt je tady, právě teď promluvila.”
S oběma strachy se Mára úspěšně popral a po prvovýstupu jihozápadní stěnou stanul na vrcholu – po pěti pokusech, které mu zabraly osm let života a vzaly mu kamaráda. „Bez umanutosti to nejde,” shrnuje. „Edisonovi se žárovka taky rozsvítila až po několika tisících pokusů. A protože se Zdendou to oslavit už nemůžu, vzkazuju mu: Hlídej mi židli v nebeským baru. Ještě chvíli ji snad neobsadím, ale jednou tam za tebou přijdu.“
