Byla to poezie. Onoho horkého srpnového dne se nad Kroměříží objevil dvouplošník. Lidé na polích si utírali čela a hleděli na tu nádheru. Letadlo kroužilo a klesalo níž a níž. Nakonec přistál básník Josef Svatopluk Machar na kroměřížském letišti, aby jako generální inspektor československé armády zahájil přehlídku vojáků, legionářů a sokolů. Bylo to efektní gesto velkého umělce, který se dal do služeb nového státu. Před válkou byl přítelem T. G. Masaryka, jako realista se ve svém díle posmíval vlastenecké nabubřelosti a patosu maloměšťáků a místo tlachání se za války zapojil do protirakouského odboje. Po vzniku republiky vzal vysokou funkci inspektora, protože Masarykovi věřil. Jenže jeho deziluze rostla a politika Hradu se mu vzdálila natolik, že se úřadu vzdal, s prezidentem se nadobro rozešel a začal na jeho okolí útočit v pravicovém tisku. Pohádka pro řadu zakladatelů republiky končila, nicméně pro mnohé její občany začínala.
Masaryk nemohl Kramáře vystát a Švehlovi si stěžoval, že o něm Kramář mluvil jako o outsiderovi, a v pozdějším rozhovoru se o něm vyjádřil jako o podivínovi.
