Pro svou nezpochybnitelnou užitečnost při páchání zločinů vznikla na území Evropy celá řádka nejrůznějších zločineckých slangů. Například francouzský argot vznikl dávno předtím, než jeho slovíčka v 19. století s velkým zaujetím sepsal Victor Hugo, autor Bídníků.
Svůj původ má tato „černá řeč“ pravděpodobně u galejníků v trestně-pracovních táborech v 16. století. Tam si totiž museli dávat tuze záležet na tom, aby jim dozorci nerozuměli. Neopatrný mluvka by se stěží mohl stát „piaf“, tedy vrabcem, tím, kdo strážcům uletí. Galeje byly v pařížském podsvětí zdárně složenou zkouškou ze zločinnosti a každý, kdo ji absolvoval, se mohl prokázat právě znalostí utajené mluvy. Ne nadarmo se v dobovém svazku z roku 1628 hovoří o organizovaných tlupách lupičů jako o „les argotiers“.
Amsterdam: sex, peníze a zločin
Kriminalita sice byla v Evropě rozšířena plošně, ale mezinárodní gangy tehdy prakticky neexistovaly. I proto by francouzští galejníci nizozemským lapkům nejspíš nerozuměli. Ti komunikovali svým vlastním žargonem, říkalo se mu bargoens. Původ názvu je nejistý, údajně má být kombinací bretaňských slov „bara“ a „gwin“, tedy chléb a víno.
Jinak se však podstatná část slov svou inspiraci nachází v židovském jidiš. Amsterdam byl tehdy městem synů Izraele, tedy židovských obchodníků, plný. Užitečná slovíčka? „Mesjogge“ znamená blázen, „gaber“ je parťák a „hufter“ je prostě pěkný bastard. Unikátem uměle vytvořeného jazyka je jeho úzké zaměření: prakticky přes padesátt procent slovní zásoby má přímý vztah k penězům, sexu nebo zločinu.
Německo: gaunerská řeč se hodila v koncentrácích
Němci měli svou rotwelsch nebo ještě lépe gaunersprache. Z lingvistického hlediska to byl pravděpodobně jeden z nejstarších kriminálních žargonů vůbec. Část slov totiž vychází ze staré předcírkevní latiny a germánských dialektů. Tato historická směs je však obohacena o porci romských dialektů a řadu termínů ryze odborných, vztažených ke kupeckým a řemeslným gildám.
Gaunerpsrache sehrála svou poslední důležitou roli na počátku druhé světové války. Vězni zadržovaní v pracovních táborech jí mohli sdělit veřejnosti cenná varování. V roce 1976 však dokázalo variací rotwelsch hovořit jen posledních 700 lingvistických nadšenců, především z univerzitního prostředí.
Stranou nemůže stát ani Balkán, byť srbochorvatský žargon zvaný šatrovački postrádá vytříbenost a záludnost. Je silně podobný rádoby tajným jazykům, jimiž před rodiči komunikují malé děti. Většinou je totiž založený na průhledném přehazování slabik. Ze slova „pivo“ se tak stane „vopi“ a místo marihuany, tedy „travy“, budete u dealera poptávat „vutru“.
Ve výčtu by neměla chybět ani španělská germanía. Její název však neodkazuje na německé kořeny. Byl odvozený ze slov „irmandade“ či „hermandad“ a znamenal bratrstvo. Mezi kriminálníky tu dosahovala velké popularity v 16. století, v době revolt a povstání proti místní šlechtě.
Británie: Znát mluvu chudiny je praktické i módní
Naprostým unikátem je hantýrka britská. Zatímco prakticky všude jinde byl argot vyhrazený pobudům a kriminálníkům, v Británii mu otevřela náruč i vyšší společnost. Ano, módním trendem bylo žargonu spodiny rozumět a alespoň částečně jím komunikovat. Vyšel tu také bezpočet slovníků, brožurek s užitečnými frázemi, včetně praktických kapesních publikací. Bylo to paradoxní: řeči podsvětí rozumělo několikanásobně více lidí, než kolik bylo zasloužilých kriminálníků.
Historicky žargon vyrostl na široké základně. Panování Jindřicha VIII. po sobě zanechalo na třináct tisíc žoldnéřů a „mužů bez pána“. Tuto početnou skupinu výlupků posílila migrace takzvaných Romanichalů, tedy kočovných Romů, kteří se v Británii usadili.
Obě tato společenství, jimž byla společná nezávislost a protloukání se na hraně společnosti, záhy splynula v jeden celek. Výsledkem byl jazyk, jemuž nikdo z místních nerozuměl.
Pohotově to však změnil londýnský vydavatel a tiskař John Awdeley, který pro své čtenáře pořídil spisek Bratrství vagabundů (The Fraternity of Vagabonds). Kniha vyšla v roce 1561, byla naprostým kasovním trhákem. Sázela na předpojatost Britů proti novotám všeho druhu a na strach, že podezřelým a dozajista též kriminálním živlům nebudou rozumět. „Pokud však jejich jazyk znát budete, nikdo vás neošálí a nepodvede, ani nevláká do pasti,“ tvrdil Awdeley.
Pravda, pan Awdeley si notnou část obsahu vymyslel a jeho podrobné dělení zlodějů do kast, šestnáct kategorií vyhradil mužům, deset ženám, nebo popis nejčastějších triků chmatáků, zavání trochu lacinou senzací. Ale první záznam chmurné poezie a drsného jazyka vyděděnců společnosti i s civilním překladem byl na světě.
Úspěch publikace vydláždil cestu dalším podobným dílům. Mezi spisovateli, kteří ve svých knihách popisovali život chudiny, se stalo módou zpestřit text přímou řečí v argotu a doplnit čtenáři překlad formou přiloženého slovníku. Bylo to ekonomicky zajímavé, protože autoři jako Thomas Middleton nebo John Fletcher mohli prodat místo jedné knihy hned dvě. Ani proslavený Charles Dickens si nepočínal jinak.
Britská hantýrka chudiny se samozřejmě vyvíjela, ale důsledné pozornosti zvědavých uší se už nikdy nezbavila. Pro londýnské mladíky z lepších rodin, kteří hledali hříšná povyražení ve zbídačelém East Endu, patřil nějaký ten slovník s „jazykem démonické chudiny“ už vždy k povinné výbavě.
Knihy jako Výklad slov z ďáblova kabinetu byly sice naprosto pokleslou literaturou, ale pohotově mapovaly vývoj tajné řeči na ostrovech. Slovíčka i s překladem se začaly objevovat rovněž v denním tisku, který popisoval kriminální historky. Britský argot se stal nejpodrobněji zdokumentovanou mluvou podsvětí. Tamní hantýrka tím však naprosto ztratila pro své původní uživatele z řad zločinců diskrétní kouzlo a především význam.
