Když katolíci trestali ve dvacátých letech sedmnáctého století ženy kvůli čarodějnictví v německém Würzburgu, udělalo to na lid mocný dojem. Církvi se to vyplácelo, pomyslné akcie katolictví tam stoupaly, katolíci jimi totiž dávali najevo moc a sílu, ale též snahu chránit společnost před ďáblem.
Proti-čarodějnická kampaň zapůsobila i na konkurenční, protestantskou „firmu“, která s katolictvím soupeřila o svůj podíl na trhu. „Luteránští duchovní v Sasku-Kobursku se s poukazem na příklad svých katolických sousedů pokoušeli povzbudit víc zatýkání svých vlastních podezřelých z čarodějnictví,“ píše práce Petera T. Leesona a Jacoba W. Russe o procesech s čarodějnicemi. Ohavné procesy, jimž padlo za oběť na čtyřicet tisíc žen, vysvětluje právě konkurenčním bojem mezi protestanstvím a katolictvím.
Je to originální studie, její autoři jsou totiž ekonomové a na hrůzné, nelidské čarodějnické procesy se dívají chladnýma očima, skrze optiku ekonomicko-mocenského kalkulu, které procesy pro tu či onu církev znamenaly.
Středověká reklama
Předešleme rovnou, že jejich argumenty jsou přesvědčivé, jsou za nimi totiž fakta. První a dominantní taktikou katolického náboženství bylo od začátku středověku donucení, poznamenávají. Mohlo si to dovolit, těšilo se totiž monopolnímu postavení. Podíl katolické církve na náboženském trhu byl téměř totální, popisují středověké poměry autoři slovy, která nezastírají jejich ekonomické vzdělání a pohled na věc.
Dodávají však, s trochou zlomyslnosti, že jako každý monopol nebyl ani monopol katolické církve věčný. V raném šestnáctém století jí na trhu vyrostl konkurent – protestantská reformace. A když v roce 1555 augšpurský mír luteránství ve Svaté říši římské dekriminalizoval, katolická církev nemohla na prosté donucování spoléhat. S dalším hráčem na náboženském trhu bylo potřeba taktiku konkurenčního boje diverzifikovat.
Ekonomové ve své práci nic neidealizují, konstatují, že „výrobci náboženství“ se museli zapojit do aktivit, které „jejich obchodní značky na trhu v očích náboženských konzumentů zatraktivní“. Možností bylo víc, levnější odvody, desátky, daně a ceny, zpřístupňování škol, hojnější blahořečení a kanonizace. A též lepší ochrana obyvatel. I před ďáblovými intervencemi. Tedy ochrana před čarodějnicemi.
Onen mechanismus byl vlastně velmi prostý, po proti-čarodějnických perzekucích totiž existovala silná poptávka. Tehdejší společnost se satanova vlivu bála, razance a důslednost v pátrání po čarodějnicích, které ho ztělesňovaly, tak té či oné církvi mohla přinést oblibu. A obě církve, reformátorská i katolická, se v procesech se ženami obviněnými z čarodějnictví brzy předháněly.
Ekonomové čarodějnické procesy (týkaly se více než 80 tisíc lidí, přičemž zhruba polovina jim padla za oběť) popisují jako velké reklamní kampaně: „Publicita, kterou ony reklamy dopřávaly poskytovatelům náboženství, byla výživná. Vyšetřování z čarodějnictví si vyžadovalo čas, během kterého se zprávy šířily z úst do úst. Pokud došlo až k soudu a obviněná byla odsouzena k smrti, jak tomu většinou bývalo, odehrála se její poprava veřejně, což publikum a reklamu ještě zvětšilo.“
Popravy samotné lákaly stovky, někdy tisíce lidí. „Dav byl úctyhodný, všichni se sešli na ohromném prostranství a volali boží jméno. Na jejich křik se odvolávala i sama nešťastnice, když uprostřed plamenů volala Ježíši, Ježísi,“ citují autoři kněze, který vydával v šestnáctém století popis popravy jedné z „čarodějnic“.
Ekonomové zdůrazňují, že církev sama se k čarodějnickým procesům stavěla jako k reklamě vědomě. Ve Wittenbergu tak podle nich nechala po popravě čtyř „čarodějnic“ exekuci zvěčnit na speciální dřevořezbě. V Schongau vykonavatel „boží spravedlnosti“ nakázal, aby se proces se šedesáti obžalovanými zhmotnil v sousoší.
Čarodějnice jako oběť konkurenčního boje
Leeson a Russ poznamenávají, že sílu veřejných procesů pro absolutistické režimy prozkoumal již Michel Foucault a v praxi dosvědčil stalinistický systém. Přesvědčivá jsou však především data, jimiž své závěry dokladují.
Souvislost mezi bojem na trhu s náboženskými idejemi a čarodějnictvím podporují a spojení je to časové i geografické. Zaprvé, procesy s „čarodějnicemi“ se odehrávaly na územích, kde byl souboj mezi protestanty a katolíky o vliv nejintenzivnější. Drtivá většina procesů se odehrála v Německu (6 887 popravených, to je 574 na milion obyvatel), Švýcarsku (5 691, tedy 5 691 na milion lidí) a Francii (1 663, takže 90 na milion populace).
To vše byly státy, kde se protestanství povedlo na náboženský trh prodrat. Naopak země, kde si katolictví ubránilo svou nadvládu, čarodějnické procesy téměř nezaznamenaly. Portugalsko popravilo „pouhých“ sedm „čarodějnic“, španělská inkvizice umožnila jen nějaké dva tucty poprav, v Itálii byla situaci srovnatelná, vyčíslují autoři. V oněch zemích si totiž katolická církev vystačila s metodou donucování a inkvizice proti heretikům, upalováním „čarodějnici“ si tedy nemusela k silnější reputaci a mocnější pozici vypomáhat.
Kromě toho se upalování s kolizemi na náboženském trhu shoduje i časově. Čarodějnické procesy se začaly množit na začátku šestnáctého století, když protestanství poprvé proniklo na evropský náboženský trh. Vrcholu dosáhlo tažení proti „čarodějnicím“ v polovině onoho století, když augšpurský mír umožnil legální náboženskou soutěž, v polovině sedmnáctého století začalo odeznívat. To proto, že Vestfálský mír v roce 1648 náboženskou mapu Evropy zafixoval a s odezněním napětí na trhu idejí vymizely i procesy proti čarodějnictvím, soudí autoři.
Autoři si jsou svou analýzou čarodějnických procesů jistí. Zkoumali totiž i jejich alternativní vysvětlení, podle některých se staly ženy obviněné z čarodějnictví obětním beránkem například za špatnou úrodu způsobenou nepříznivým počasím nebo za špatnou ekonomickou situaci. Podle jiných procesy souvisely s absencí silné centrální vlády, které umožnila lokální excesy. Žádné z těchto hypotéz však jejich data nepřála.
Kritici Leesonovy a Russovy práce namítají, že příčin čarodějnických procesů bylo víc. Patřit mezi ně mohla potřeba střežit náboženskou čistotu ohroženou rozšířením knihtisku nebo zavedení mučení s tím, jak renesance znovuobjevila římské právo. Kritici rovněž namítají, že podobná data o procesech je třeba brát s velkou opatrností, právě na nich však Leeson a Russ svou studii založili.