Mistři kati: newyorského děsily tváře popravených, pařížský psal deník

aktualizováno 
Ono řemeslo rozhodně nepatřilo pouze do středověku. A vyžadovalo nejen zručnost, ale též otrlost. Newyorského mistra popravčího děsily tváře vězňů, které poslal na smrt, asi i proto, že byl odpůrcem nejvyššího trestu. Vatikánský zase nabízel odsouzeným tabák na šňupnutí.

V roce 1909 Deibler popravil bandu lupičů a vrahů známou jako Chauffeurs de la Drome. | foto: commons.wikimedia.orgCreative Commons

Ne vždy však kati zaujali své pány šikovností. Například Jack Ketch byl v druhé polovině sedmnáctého století oblíbencem krále Karla II. Stuarta právě proto, že byl prachmizerným znalcem svého řemesla. Panovník tak mohl dopřát svým nenáviděným protivníkům „zábavu“ nad rámec exekuce.

Když nechal král kata zúčtovat s rebelujícím lordem Williamem Russelem, nestačil nešikovnému popravčímu jeden elegantní sek, muselo jich být hned pět. „Za to jsem ti podstrčil 10 guineí, abys mě tu mučil jako psa?“ volal prý na Ketche popravovaný. Taková totiž byla zavedená praxe. Pokud jste chtěli svůj konec odbýt bez větších komplikací, vyplatilo se nasypat pár zlatých do kapsy muži, který vás měl veřejně připravit o život.

Fotogalerie

Milosrdnější konec pak nečekal ani na Jamese Scotta, prvního vévodu z Monmouthu a levobočka předchozího krále. Na jeho stětí prý Ketch potřeboval ran šest až osm a ke konci už hlavu nebožáka dořezával nožem. Z oné popravy odcházeli diváci hodně nazlobení, podívaná je vyloženě znechutila.

Mizerný kat však ve službách koruny pracoval dlouhých třiadvacet let. Jen pohrůžka, že by snad popravu mohl vykonávat packal Ketch, působila na členy parlamentu i šlechtu velmi zklidňujícím účinkem.

William Marwood: profesionál, který zavedl ohleduplnější popravy

Lidé, kteří byli v Londýně 19. století označováni za spodinu společnosti, měli velmi svérázný smysl pro humor i svébytnou poezii. Dokladem je dětská říkanka „Když táta zabil mámu, kdo zabije tátu? – Marwood.“ Rýmy chyběly, všichni však věděli, o kom je řeč. William Marwood byl živoucí legendou, jejíž pochmurná bilance čítala 176 poprav.

Vyučený švec se k nové profesi dostal ve svých 54 letech, na požádání správce lincolnského zámku. Psal se rok 1872 a byl zrovna první apríl, nicméně už první Marwoodova exekuce proběhla naprosto spořádaně. Novopečený kat totiž hned do začátku zavedl novinku, které přezdíval „dlouhé zhoupnutí“. Místo věšení za hrdlo na krátké lano, při kterém se odsouzenec dusil v boji o život dlouhé minuty, přišel s dlouhým lanem a ještě delším pádem do propadla pod šibenicí. Popravený si tak vlastní vahou při cuknutí zlomil vaz, a bylo hned hotovo.

Oslice byly souložnice, vepři vrazi. Seznamte se s procesy proti zvířatům

Častými, a krutě trestanými, obžalovanými byli u soudů se zvířaty vepři.

Absurdní frašky, surrealistické proslovy obžaloby i obhajoby. Procesy se konaly se vší vážností, jenže na lavicích obžalovaných nebyli lidé, ale zvířata. Myši, kobylky, psi, vepři, slimáci. Středověké soudy totiž obžalovávaly a odsuzovaly i je.

Změnu přijal personál věznic, kde se hrdelní tresty bez přístupu veřejnosti vykonávaly, s povděkem. Zaměstnanci museli být popravám přítomni jako svědci, a to co viděli, jim ne vždy připomínalo spravedlnost. Marwood si jako poslední muž, s nímž se odsouzení kriminálníci na tomto světě setkali, u podsvětí vydobyl svou profesionalitou zasloužený respekt.

Robert Greene Elliot: kat, který se bál duchů popravených

Byl známý jako nejvyšší elektrikář státu New York, alespoň od doby, kdy se tu začaly provozovat popravy pomocí elektrického proudu. Robert Greene Elliott byl v pořadí třetím mužem, který pozici kata zastával, ale z hlediska kvantity odvedené práce stál nad všemi svými předchůdci i následovníky. Dohromady od roku 1926 provedl, asistoval nebo dozoroval 387 poprav na elektrickém křesle, k exekucím si jej vypůjčovali i ve čtyřech sousedních státech. Za každý jeden takový akt byl nad rámec stálého platu ohodnocen jednorázovou sumou 150 dolarů, což by dnes odpovídalo asi 55 tisícům korunám.

Na kvalitní práci měl vlastní recept. Při osmi ampérech nejprve odsouzenému dopřát dva tisíce voltů po tři sekundy, pak snížit do konce minuty na 500. Poté znovu dva tisíce a hotovo. Cílem bylo popravovaného zbavit nejprve vědomí a teprve pak života, zatímco jiní popravčí „smažili“ odsouzence na maximum po celou dobu.

Elliot přitom patřil, poněkud paradoxně, mezi odpůrce trestu smrti. Ve svých pamětech napsal: „Doufám v den, který snad přijde již brzy, kdy se všechny formy popravčích metod stanou v USA nelegálními.“ Řemeslo popravčího se ostatně neblaze odrazilo na jeho psychice. Měl pocit, že je prokletý a při popravě jej sledují „z druhé strany“ duše vězňů, které zabil.

Mastro Titta: z boží vůle popravčí

Hlavní popravčí papežského státu byl vězněm vlastního města. Giovanni Battista Bugatti pochmurnou službu vykonával v letech 1796 až 1810 a nesměl během nich opustit čtvrť Trastevere. Oficiálně kvůli vlastní bezpečnosti, aby se na něm nemohli mstít pozůstalí popravených vězňů. A neoficiálně? Z výslechů ve vězeňských kobkách se mohl dozvědět spoustu nebezpečných informací.

Lidé mu přezdívali Mastro Titta a nijak zásadně se ho nestranili. Byl ženatý, byť neměl děti, chodil do kostela, ve volném čase prodával suvenýry a malované deštníky. Jeho život plynul od osmnácti, kdy se stal katem, do pětaosmdesáti, kdy vykonal svou poslední, 516. popravu, velmi ustáleným rytmem.

Dějiny soudů, mučení a trestů

Masky často mívaly bizarní podobu, aby veřejné ponížení své oběti prohloubily.

V našem seriálu jsme představili starodávného bronzového býka i železnou masku, jejíž obětí se stávaly nejen drbny, ale i vzdorné, nepoddajné ženy, stejně jako středověké šarivari. A také mučení a zabíjení drcením slony nebo závažími.

Svým „zákazníkům“, kteří projevili před exekucí pokání a pokoru, vždy nabízel šňupeček tabáku z vlastní tobolky. Kdo by však hledal v popravách nařízených a schválených svatým stolcem sebemenší stopu humánnosti, byl by nemile překvapen. Kromě meče, sekery a věšení totiž bylo jedničkou na programu takzvané Mazzatello. Tedy na kvalifikaci a zručnost velmi nenáročný úkon spočívající v ráně do hlavy ostrým kladivem s dlouhou rukojetí. Krvavá rána nebývala smrtelná, a tak bylo zapotřebí dílo dokončit čepelí nože.

Anatole Deibler: celebrita veřejných poprav

Monsieur de Paris, jak mu lidé přezdívali, a Madame la Guillotine byli nerozlučným párem dlouhých čtyřiapadesát let. Za tu dobu vrchní francouzský popravčí Anatole Deibler dohlédl na skon 395 odsouzenců, z nichž 299 sťal osobně. Ve své době se stal velmi kontroverzní celebritou.

Snímky jeho věčně usměvavé tváře byly k vidění v denících, kde jej v rozhovorech zpovídali novináři lačnící po drastických senzacích. Měl jich opravdu dost, ale s vlastními dojmy přitom šetřil. Zdálo se, že popravčí výjevy popisuje bez zvláštních emocí. Jen jako náhodný divák, svědek události.

Sám žil velmi střídmě, nekouřil, nepil, choval kanárky a želvy, zahradničil. Názor na něj veřejnost změnila až po jeho skonu, kdy se v jeho pozůstalosti podařilo nalézt 14 pečlivě vedených deníků. Zachycuje v nich data, čísla, jména, ale hlavně osobní dojmy ze smrtících setkání.

Tato literární kolekce, v roce 2003 byla vydražená za 85 tisíc eur, se stala snad nejsyrovější výpovědí o institutu poprav vůbec a její zveřejnění konečně zvrátilo postoj Francouzů k nejvyššímu trestu. Zrušili ho v roce 1981.

Skonem francouzského kata Deiblera 2. února 1939 skončila velká etapa vývoje hrdelních trestů. Ve zběsilém víru druhé světové války se objeví dočista jiná jména. Zločinec Johann Reichhart pro nacisty sprovodil ze světa 2 876 lidí, sovětský řezník Vasilij Blochin, který vraždil pro stalinskou tajnou službu, měl na rukou krev 10 tisíc lidí.

Autoři:

Nejčtenější

Monogamie škodí. A ženám ubližuje víc než mužům, tvrdí autorka

„Žena hledá sexuální rozkoš a monogamie jí v tom brání,“ říká Wednesday...

Ženy jsou sexuálně výstřednější než muži. A je to tak v pořádku. Uzavření monogamního vztahu škodí ženám a jejich...

Jsem typická holka z Moravy. S divokými fantaziemi, směje se MOgirl Dia

Sází na přejícnost a dobrou náladu. A nezávislost. „Chtěla bych být ženou,...

Jakkoli vypadá nevinně, dokáže prý mít i svou ďábelštější stránku. „Mé fantazie jsou velmi divoké a často zvrácené....

Audio porno: ženy našly svůj žánr. A vynáší miliony dolarů

Sluchový vjem může být rafinovanější a vzrušivější než přímočarý vizuální. A...

Nabízí sexuální uspokojení, kultivované, rafinované, bezpečné. Otevírá obzory, umožňuje, aby posluchačky prozkoumávaly...

Killdozer: Američan vytáhl na úřady obrněným buldozerem

Marvin Heemeyer byl docela normální, usměvavý  chlápek. Jak se však asi tvářil,...

Pětaosmdesátitunový kolos vyztužený ocelovými pláty a betonem, s puškami ve třech střílnách, rozpoutal na ulicích...

Šílení Norové: skoky do vody na vikinský a dělnický způsob bolí

Frajerské naparování se ke smrtícím skokům do vody patří.

Zapomeňte na předpisová salta, čisté vruty, ukázkovou akrobacii. Dobrodruzi praktikující norské skoky do vody se...

Další z rubriky

Občanská společnost se málo brání, říká spisovatel Jiří Padevět

Dějiny mají svá data, ale i místa, říká spisovatel Jiří Padevět.

Ačkoli odmítá označení historik, je znalcem dějin. A zdůrazňuje, že dějiny nemají jen svá data, ale též místa. Historie...

Placatý Jack, bujon v kostce: co jedli vojáci za občanské války v USA

Polní kuchaři museli být kreativní, jak to šlo, ani tak však gastronomické...

Postup vojsk a strategické plány za americké občanské války se často řídily tím, kde se dalo sehnat něco k snědku a jak...

Grónsko je krásné. Ale Trump je ostuda, říká Noodles z The Offspring

Šestapadesát let, právě tolik je Kevinu Wassermanovi. Pořád je však punk.

Je naštvaný na to, co se ve světě děje, ale říká, že to je normální. „Proto jsem začal dělat punk. Některé věci se...

Zkraje byli rodiče rozpačití, dnes fandí, říká burleska Cool Cat

OverDrive - Miss Cool Cat

Dnes už si ji splete se striptýzem málokdo. Výpravná divadelní show s okázalými kostýmy i tancem, který oslavuje...

Testujeme barefoot boty: Jsou opravdu pohodlné, nebo z nich bolí nohy?
Testujeme barefoot boty: Jsou opravdu pohodlné, nebo z nich bolí nohy?

Někteří je vnímají jako výstřelek pro alternativně založené maminky. Fyzioterapeuti zase prohlašují, že nic lepšího pro nohy neexistuje. My jsme se je rozhodli otestovat na dvou kolegyních z kanceláře a zjistit, kde je pravda.

Najdete na iDNES.cz