Na první dobrou může působit jako fanatik, až příliš zaměřený sám na sebe a svůj boj. Na ten druhý už je zřejmé, že si navzdory všem úspěchům i tlakům dokáže zachovat nadhled. „Já vím, u některých odpovědí jsem se nechal trochu unášet. Ale znělo to dobře, ne?“ zasmál se po skončení rozhovoru.
A po celou dobu bylo znát, že je výjimečný. Umí zabrat v pravý okamžik, dát všechno ve správný okamžik do jednoho pohybu, jedné věty. A vzápětí shodit tíhu okamžiku a vrátit se na zem. Nejlepší český současný bojovník MMA ukazuje, že nestačí svaly, pokud za nimi zaostává mysl. Asi není překvapením, že kandiduje na titul Esquire Man 2021.
Jak zvládáte poslední měsíce? Mediální humbuk kolem vašeho vítězného vstupu do americké UFC byl obrovský.
Celkem v pohodě. Není toho zase tolik najednou, můj tým dokáže média rozprostřít v čase tak, abych měl klid na trénink. Spíš je horší, že mě teď zvou na spousty různých akcí, běhy, plavání, skákání a jiné kraviny a já jsem tak trochu yes man, do všeho jdu: „Pojďme na to, jasně!“ Ale to, do čeho dávám lásku, je boj. Do něj chci a musím zaměřovat svou hlavní pozornost, ne ji tříštit okolo.
Takže máte strach, že by vám vaše popularita mohla narušit přípravu, nabourat trénink?
Ne. Strach nemám. Jen budu muset některé věci odškrtnout a držet se jen toho, co má skutečně smysl. Znám dost případů bojovníků, kterým všechny ty věci kolem ublížily.
Jako například Conor McGregor? Ten už je víc obchodník než zápasník a jeho poslední vystoupení dopadla dost neslavně.
Ale to je normální. Už není bojovníkem, ukazuje lidem, že je víc obchodník a trashtalker („špinavá řeč“, forma urážení soupeřů před zápasem i po něm - pozn. redakce) než bojovník. A to může být vědomé, nemusí to být chyba. Ale tak si ho budou lidé pamatovat. Já mám cíle a mety, co se týká boje, co se týká ovládání svého fyzična, a nic jiného nechci řešit. Proto musím trochu přestat být yes man.
Jiří ProcházkaNarodil se 14. října 1992 v Hostěradicích Trénuje v klubu Jetsaam Gym Brno Začínal s thajským boxem (Muaythai), ve kterém získal v roce 2011 titul mistra republiky 29. prosince 2015 podepsal Procházka smlouvu s japonskou organizací Rizin Fighting Federation, kde se stal šampionem V roce 2020 vstoupil do americké UFC. Stal se pátým Čechem v této nejslavnější soutěži MMA, 11. července 2020 se utkal s Volkanem Oezdemirem ze Švýcarska a knockoutoval ho ve 2. kole, 2. května 2021 knockoutoval loktem z otočky světovou trojku Dominicka Reyese a zápas byl ohodnocen jako Fight of the night, což znamenalo bonus 100 tisíc dolarů V MMA má za sebou 32 zápasů, z nichž 27 vyhrál, z toho 25 K. O. |
Jak vás tak poslouchám, s nedávnými úspěchy jste se nespokojil, chcete se dostat výš.
Tak to cítím. Stále sám sebe atakuju různými výzvami. Je toho hodně, co se dá změnit. Na Masarykově univerzitě jsme měli biomechaniku těla, zabývali se tím, jak lidské tělo pracuje ve výkonu, co se v něm odehrává z hlediska biochemie, to hodně řeším. A snažím se neustále zlepšovat čtením různých odborných knížek, nácvikem dechových, psychologických nebo mentálních technik. Výkon se dá ovlivňovat mnoha směry.
To zcela nabourává představu bijce MMA, který slepě buší do pytle na tréninku a potom do soupeře v zápase. Jakoby vlastní fyzický trénink byl jen malou částí.
Tak to je. Boj je pouze vyvrcholením práce na mnoha samostatných článcích, které potom skládám dohromady. Tělo musí fungovat, čtení soupeře musí fungovat. Osvojení technik, nadrilování technik, obsáhnutí dechu, změny emocí v těle, což znamená změny biochemie v těle, to jsou rozhodující faktory ovlivňující výkon.
Jak se vám podaří spojit všechny ty detaily do jednoho funkčního celku? Sportovci mají často problém převést přípravu do vlastního výkonu. Je potřeba vybudit tělo, dostat ho do takového vystresování, že předvede nadlidský výkon. Lze z něj dostat neskutečné věci, ale musí to být krátkodobá záležitost. Nejde ho držet v tom extrémním napětí příliš dlouho. Takže musím umět zaktivovat v zápase všechny natrénované složky najednou do absolutního maxima a potom to vypustil a nechal to být.
12. května 2021 |
Hodně se koučujete sám, jsou pro vás důležité poznatky ostatních? Dáte na ně?
Určitě. Zdaleka ne každý a zdaleka ne vždy se dokáže podívat sám na sebe a říct si: Co mi chybí, co jsem v boji nezvládl? Můj úkol je rozpoznat, co mi chybělo. Co mi dělalo v zápase největší problém a na čem mám zapracovat.
Být lepší, než jsem právě teď
Děláte dojem, že vás úspěchy vůbec nepřekvapují. Jako byste s tím počítal. Ale bylo tomu tak vždy?
Věděl jsem... Spíš věřil. A každý den jsem měl ten obraz v hlavě.
Kdy jste se tedy rozhodl, že budete vyhrávat? Kdy začala cesta bojovníka?
Tak v roce 2010. Přestal jsem jezdit na diskotéky, přestal se rvát v partách na zábavách. Víc jsem se opřel do tréninku a začala se přede mnou rýsovat jiná budoucnost. Zjistil jsem, že abych něco dokázal, musím jet na plný plyn. Nejen na tréninku, ale i po něm, změnit život. Trénovat doma techniku, posilovat. Ale zároveň jsem to nesměl přehnat, pokud člověk jede to samé stále dokola. Je potřeba dbát na regeneraci, stejně jako na trénink.
Jeho tým Na fotce vlevo je trenér Jaroslav Hovězák, vpravo Martin Karaivanov Časy, kdy bylo MMA zábavou pouličních rváčů, jsou dávno pryč. Je to profesionální sport se vším všudy. Kdo chce uspět, musí kolem sebe vytvořit rozsáhlý tým spolupracovníků. Procházka má tři hlavní trenéry. Martina Karaivanova, Jaroslava Hovězáka a Zdeňka Dohnala. „Piluju s nimi jak fyzickou kondici, tak technické roviny a boj jako celek,“ říká a dodává: „Co se týká mentálního nastavení, to si šéfuju sám. Nechávám se vést.“ Dalšími členy jeho nejbližšího týmu jsou Michal Šauer, Matěj Kretík, Martin Hloch a Jiří Stabla. „Ten mi pomáhá, když je potřeba zvýšené práce před zápasem. A nesmím zapomenout na Dominika Volavého, ke kterému chodím v Brně do kryokomory. Potom jsou to maséři,“ vypočítává Procházka. „Stálý tým tvoří přibližně deset lidí, které mám k dispozici neustále. A je pár dalších, kteří mi pomáhají občas. |
Ale tomu je těžké se vyhnout, pokud chcete být nejlepší.
To je pravda. Teď už musím kompenzovat disbalance, které jsem si za všechny ty roky na těle vytvořil. Cvičit správně s principy přirozeného pohybu, aby tělo sloužilo, jak má. Musím si přesně rozvrhnout výkon – kdy, jak, co a nesmím se pouštět úplně do všeho. Nemůžu si říct „Bum!“ a vyběhnout zcela nekontrolovaně ten kopec, je potřeba o všem přemýšlet.
O rvačkách na diskotékách, o divokém mládí, jste mluvil často. Takže s rokem 2010 to rázem skončilo?
Ne že bych potom už nikam nešel. Šlo jen o to získat sebedůvěru, že na to mám. Rval jsem se, protože jsem potřeboval mít jistotu, že dokážu rozbít držku komukoliv, kdykoliv. Potom už to nebylo zapotřebí.
Hrála v tom roli i podmínka, kterou jste od soudu dostal za jednu rvačku?
To jsem si řekl, že už jde do tuhýho. Vyhrožovali mi vším možným, bylo potřeba to přibrzdit.
Potom jste dělal v Brně vyhazovače.
To byly roky 2011, 2012, 2013... To jsem byl už student a snažil jsem si vydělávat na to, abych mohl fungovat a trénovat. „Na vratech“ jsem dělal všude možně, od nejvyhlášenějších klubů až po sklepení, kde člověk sedí celou noc a čeká, jestli někdo přijde, nebo ne.
To šlo skloubit s tréninkem?
Dá se. Ale je to náročné. Postupně poznáváte, že noční směny jsou pro tělo peklo, nedělá mu to dobře. Jenže jsem měl svou vizi, šel jsem za ní a musel jsem to nějak udělat. Nemohl jsem tehdy řešit, zdali jsem unavený, nebo ne.
V roce 2015 jste z Brna zmizel. Kde se vzal nápad jít se prát do Japonska, do MMA organizace Rizin?
Na moji fan stránku mi napsal manažer z Japonska, zdali se nechci zúčastnit prosincového turnaje, a trenér Martin Karaivanov rozhodl, že to zkusíme. To už jsem byl japonskou filozofií tak trochu nasáklý, četl jsem Knihu pěti kruhů, kterou napsal japonský samuraj Musaši Mijamoto.
V Japonsku jste pár let žil, co vás tam nejvíc dostalo?
Je to jiný svět, totálně. Všude klanění se, slušné přivítání... Ale nejsou to jen lidi. Prostředí, stavby, budovy, změní se vám vnímání světa.
Po Japonsku jste se rozhodl pro americkou organizaci UFC, o tom se letos napsalo hodně. Teď čekáte na titulový zápas.
Já ale nečekám. Nikdy na nic nečekám. Prostě jedu, potřebuju se stále zlepšovat, takže i zápasy jen zakomponovávám do své přípravy. Neustále se snažím zapracovávat něco navíc, nové zbraně, kterými můžu překvapit. Zem, přechody na zem, jiné svalové rozložení v zápase...
Jiří Procházka po vítězství v UFC nad Dominickem Reyesem
Když srovnáte UFC s japonským Rizinem, kde je největší rozdíl?
UFC je kolos, který má vyzkoušený systém a dokáže udělat akci kdekoliv na světě. Rizin je orientovaný na Japonsko, snaží se držet historii, tradice boje, která je v Japonsku obří - hodně proslovů, už při vážení jsou různé ceremonie, budují atmosféru. Staví kolem vás příběh, i novináři se ptají na vše, co se s vámi pojí, hledají zajímavosti, jakou mám rád hudbu, co čtu... V UFC přijdete, dáte rozhovor, vážení, mediální povinnosti a konec. Zásadní rozdíl vidím jako zápasník v tom, že v UFC je zajímá jen vítězství, zatímco v Rizinu je zajímá hlavně výkon, abyste ukázal to nejlepší.
Momentálně jste označovaný za nejlepšího českého bojovníka MMA, vážíte si toho?
Mým cílem je stále překonávat sám sebe. Moje vrcholná motivace je být lepší, než právě teď jsem. Takže tohle úplně nemůže být měřítko, i když mě to samozřejmě těší. Už jsem našel správnou cestu, teď po ní musím jít. A zároveň zůstat pokorný, nedělat moc velké skoky, postupně ukrajovat jednotlivé krůčky.
Procházka pomáhal po tornádu. Solidarita Čechů mě těší, říká zápasník |
K čemu muž nepotřebuje ženu
Jste teď sám, nebo je kolem vás nějaká žena?
Ženy kolem mě byly vždy, ale jsem sám.
Tomu moc nerozumím.
Žena dává muži rovnováhu. Ale pokud má muž nějakou jasnou vizi, cíl, musí za ním jít a držet se ho, ať se děje cokoliv. A k tomu ženu nepotřebuje. Muž musí následovat svůj vnitřní hlas, což je teď můj případ. Ale jednou bych měl strašně rád někoho, s kým dokážu spočinout a být v klidu. Teď by to však byla energie navíc.
Koho obdivuje „Wima Hofa. Obětoval spoustu času, svého umu, ne proto, aby někomu něco dokázal, ale proto, aby zvládl svůj strach, aby ovládl své tělo jako nikdo před ním. Ale hlavně, dokázal to na vědecké úrovni, pracoval s moderními medicínskými poznatky. Propojil mysl, tělo s poznatky moderní vědy,“ říká Procházka. |
Když jsme u žen, v posledních letech hodně pronikly i do MMA. Jaký na to máte názor, líbí se vám ženský boj?
Ano. Ale důležité je, aby to byly opravdu bojovnice a nechodily si tam řešit problémy. Hodně bojovníků, což samozřejmě platí i pro muže, nebojuje proto, že by je to naplňovalo, ale řeší si defekty z mládí. Ale takoví jsme my lidi, všechno, co se vám stane, vás poznamená a tvoří váš charakter. To se týká i mě, postupně jsem tyto věci odstraňoval, směřoval motivaci jinam.
Ještě bych se vrátil k něžnému pohlaví, líbí se vám ženy – bojovnice, chtěl byste takovou partnerku?
Některé se mi líbí, jiné ne. Ženskost, něha, jemnost, vytváření tepla domova, postarání se o rodinu – to pro mě ztělesňuje ženu. Boj, snášení bolesti, to je mužská role, ale neříkám, že se to nemůže sejít. Žena může umět bojovat a zároveň zůstat ženou.
Máte někdy z něčeho strach?
Samozřejmě. Strach je ukazatel toho, že mysl si lítá všude možně. Je potřeba umět s ním nakládat, umět ho rozpouštět. Analyzovat, zda je to výmysl, nebo hrozí nějaká reálná věc. A ta analýza musí být pravdivá, čistá pravda. Jen tak se dostanete na podstatu věcí.
Mohl byste uvést konkrétní příklad?
Třeba strach ze soupeře. Když mi vyhrožuje, řekne mi, že mě zabije. V té chvíli je důležité umět s tím nakládat. Strach vzniká v mysli, nemusíme se s ním ztotožnit, udělat z něj realitu. Pokud se má strach čeho chytit, pokud může ohrozit vaše ego, když si ho připustíte, potom vás může ovlivnit.
Jste nominován na Esquire Man. Co podle vás definuje ve 21. století muže?
Role muže se nikdy nezměnila, základ zůstává stejný, rodina, obživa, zajištění potřebných věcí, seberealizace... Ale zvětšilo se pole věcí, za které je muž zodpovědný. Dnes je zásadní uvědomění si priorit.
