Jeden z nejznámějších českých horolezců Marek Holeček byl v květnu ve sněhové vánici pod vrcholem himalájské hory Baruntse blíže smrti než návratu. V rozhovoru přibližuje, jak se na výpravy připravuje, jak se vypořádává s extrémními podmínkami i proč s sebou na výpravy nebere žádné ženy. „Ať si jezdí s jinými chlapy. Ale já je tam nechci. Z jednoho prostého důvodu. Muž má být rytíř a já bych měl v horách tendenci se o ně starat. Ale je to i otázka kondice,“ vysvětluje.
Tykat jsme si začali hned při prvním telefonátu, když jsme si domlouvali rozhovor. Můžeme u toho zůstat? Určitě! Mně by vykání snad ani nešlo.
Díky. Z poslední výpravy jsi se vrátil dobitý a vyhublý. Jsi nyní, čtyři měsíce po návratu z Nebeské pasti, jak západní stěně hory Baruntse přezdíváš, zpátky v kondici? Ztracená kila doženeš celkem snadno, stačí se přejídat, ale vybudovat si znovu svalovou hmotu už stojí nějaké úsilí. Po návratu jsem měl omrzliny na prstech rukou i nohou, skoro jsem nemohl došlápnout, v rukou jsem neměl cit. Dnes už sice nemám černé prsty, ale citlivost je pořád špatná. U nohou trvá rekonvalescence ještě déle, protože jsou většinu času zavřené v botách. Ale už se dostávám na úroveň jako před výpravou, vím, že to bude dobré. Zbývá už jen dohnat všechno fyzicky.
Počkej, možná jsem pošahanec a mám o kolečko míň, ale že bych neměl rád život? To ani náhodou.
