Je to pravděpodobně nejabsurdnější forma závodění, jaká existuje, shrnuje bez okolků Elizabeth Blackstocková na serveru Jalopnik. Zároveň však dodává, že je to vlastně velmi fyzické, drsné závodění bez regulací a pravidel.
A nakonec je to i disciplína, o níž sní během pracovního dne v kanceláři nejeden zaměstnanec.
Před deseti lety ji v Japonsku vymyslel pan Tsuyoshi Tahara. „Chtěl jsem prostě vytvořit něco, co předtím nikdo neudělal,“ doznal se pro agenturu Reuters. V Kjótu tehdy v roce 2009 uspořádal první závod. Jeho podoba se dodnes nezměnila, na trati jsou tříčlenné týmy a jejich úkolem je zdolat za dvě hodiny co nejvíc koleček.
Zájem o cyklus akcí nazvaný Isu-1 Grand Prix, přičemž „isu“ znamená japonsky „židle“, přitom roste. Letos se závodů pojede deset a poháru se účastní pětapadesát družstev.
Základní technika je prostá, odrážet se nohama a posunovat se vpřed zády napřed. Důležité je však též na židli kvůli rovnováze patřičně rotovat a nacházet si nejlepší cestu pro průjezd zatáčkou. Kvůli obtížnému vedení krkolomně se řítící židle není nouze o pády.
Helmy a chrániče však závodníci nemají pouze kvůli kolizím s konkurenty, za mnoho pádů mohou i rozbité židle a ulomená kolečka. Jezdí se totiž po běžných asfaltových silnicích, což vskutku není povrch, který by si s kancelářským vybavením příliš rozuměl. A židle jsou obyčejné. Svoje vlastní, speciální, si Taharova disciplína ještě nepořídila. Ostatně, její půvab spočívá právě v kontrastu mezi sportovním a kancelářským aspektem.
Jednotlivé podniky japonského poháru mají velmi praktické ceny, první trio dostává devadesát kilogramů rýže, druhý tým šedesát a bronzový třicet. A pozor, závodění na kancelářských židlích již není pouze japonskou doménou. Závodí se i v Německu, Švýcarsku a Tchaj-wanu.
