Historicky se podle obsáhlé knihy Sports around the World odkazuje ke starému Řecku, dokumentována však byla poprvé ve třináctém století v Baskicku. Pravděpodobně se do ní poté vepsaly prvky aztéckých her, které zpátky do vlasti přinesli španělští dobyvatelé. Obohatila se pravděpodobně též o elementy středověké míčové hry jeu de paume. Právě v Baskicku se však místo odpalování míčku přes síť nebo čáru nakreslenou na zemi začal míč odpalovat do zdi.
Pelota byla v Baskicku silně propojená s křesťanskou církví. Hrávala se o víkendech nebo o náboženských svátcích, proti zdem církevních budov. A v Baskicku má i svého patrona. Ignác z Loyoly nebyl jen zakladatelem jezuitského řádu, ale též nadšeným hráčem peloty.
Opravdové pelotové šílenství přinesla polovina devatenáctého století, kdy hráč jménem Gantchiqui Dithurbide uvedl do hry podlouhlý, zatočený oválný koš, do něhož se odražené míče lapaly a z něhož se zase vymršťovaly.
Dostal jméno „chistera“ a hře dal nevídanou rychlost, energii, ale též ji učinil velmi nebezpečnou kratochvílí. A velmi atraktivní. I proto byli koncem devatenáctého století hráči peloty, jako například Chiquito de Cambo, mezi nejlépe placenými sportovci světa.
V roce 1900 se pelota objevila na pařížských olympijských hrách, vítězně z nich odjel španělský tým hráčů Villoty a Amezoly. Jako ukázkový sport se mimo hlavní olympijský program předvedla i v letech 1924, 1968 a 1992.
Hra mnoha podob
Dnešní pelota má bezpočet variací. Odpalovat se dá míč do jediné zdi, tato varianta, necertifikovaná pro mezinárodní turnaje, převažuje ve francouzské části Baskicka. Odrážet se však může též od dvou zdí, přičemž hráči operují na hřišti dlouhém 36 nebo 54 metrů. Právě tento druh je nevýznamnější pro mezinárodní profesionální turnaje, ozřejmuje publikace euskal etxeak. Třicet metrů dlouhá plocha je pak vymezena variantě se čtyřmi zdmi pro odpalování.
A pravidla? Pokud je osekáme na naprostý základ, spočívají v tom, že bod získává ten, po jehož odpalu není soupeř schopen míč poslat zpátky po maximálně jednom odrazu od země. Případně ten, který vyšle míček pro zdi tak, že po odrazu skončí mimo hřiště.
Hrát mohou dva hráči proti sobě nebo dva dvoučlenné týmy. K dispozici mají podle typu peloty odlišné míče a různé vybavení. Bez pomůcky se hraje pelota, při níž aktéři míček odpalují holýma rukama, chráněnýma maximálně nalepenou bandáží. Hrát se může i rozličnými pálkami ze dřeva a raketami podobnými tenisovým.
Nejproslulejší je však verze peloty s chisterou nazývaná zesta punta v Baskicku, mimo Evropu ja alai. Hráč má rukavici, která pokračuje pálkou ve tvaru oblouku, s podlouhlým košem. Rovná část chistery měří kolem 60 centimetrů, pozvolna zahnuté pokračování kolem stovky. Míči dává hod obrovskou energii, nejrychleji ho podle Guinessovy knihy rekordů do vzduchu vyslal v roce 1979 José Ramón Areitio. Naměřili mu 302 kilometrů v hodině.
Nejnáročnější je pro hráče varianta peloty nazývaná remonte. Její pálka připomíná chisteru, s tím rozdílem, že je z kompaktnějšího materiálu a bez hlubokého zakřivení. Co to znamená? Že se míč před odpalem nezastaví ani na sekundu. Hráč jej náročným grifem zachytí o rukavici, ihned ho vyšle na konec něco přes osmdesát centimetrů dlouhé pálky a okamžitě vymrští zpět. Grifu se říká „deslizar“, tedy sklouznutí, a remonte zpopularizoval, jako výzvu pro ty nejschopnější hráče, Juanito Moya z Pamplony.
A je to právě rychlost odpalovaného míče, co dělá z peloty velmi rizikový sport. To proto pelotový míček podle knihy The Secret History of Balls jisté noviny ve Spojených státech, kam se, zejména do Miami, pelota též rozšířila, nazvaly „nejvíc smrtícím sportovním míčem“.
Autor knihy Josh Chetwynd doznává, že o úmrtích kvůli pelotě se nevedou statistiky. Odkazuje však na článek listu Miami Herald z roku 1962, který počet obětí peloty stanovil na osm „za poslední roky“. Helmy jsou pro pelotu samozřejmostí. Stejně jako nutnost naprosté koncentrace.
