„Prožila jsem v Radovesicích nejkrásnější léta života. Přistěhovali jsme se s rodiči v roce 1946,“ vzpomínala při vernisáži Olga Pešková. Z Radovesic odešla jako jedna z posledních v roce 1970.
„Slibovali nám, že postaví novou vesničku. Namísto toho postavili panelák v Bílině a řekli nám, ať mu klidně říkáme Radovesice,“ zlobí se ještě dnes.
Na fotografiích, které jsou součástí výstavy, ukazuje život v zaniklé obci. „Tady byl národní výbor, tohle je krám, bývalá hospoda. Tady sídlili hasiči, měli jsme i sokolovnu, dobré fotbalisty. Vesnice žila, kluci stavěli májky a pak je hlídali, v zimě bývaly plesy,“ líčí Pešková.
Na Radovesice má pěkné vzpomínky i Jiřina Faiglová. „Jsem rodačka z Kostomlat, do Radovesic to byla pěkná procházka. Oni k nám chodili na pouť, my k nim za klukama. Spolužačka si nakonec jednoho místního vzala,“ vzpomíná.
Poslední šel k zemi kostel
Radovesice, které měly ve 30. letech minulého století až 1 500 obyvatel, skončily pod výsypkou, jejíž výška časem dosáhla 150 metrů. Ještě předtím posloužily jako cenné naleziště archeologům.
„Odkryli jsme třeba pohřebiště kultury zvoncovitých pohárů s celkem dvanácti hroby, z nichž některé byly zcela neporušené. V jednom z nich byl i tepaný plechový pásek ze zlata,“ vypráví archeolog Jiří Waldhauser. Dodává, že cenným nálezem byly i dva keltské dvorce a bohaté keltské pohřebiště.
Poslední památkou na zaniklou obec byl kostel. Ten se začal zasypávat začátkem března roku 1983.
„Původně se slibovalo, že až se uhlí vytěží, vrátí se do Radovesic život. Pak se mluvilo o velkém jezeře. Nakonec se na místě bývalé vesnice prohání cyklisté a motorkáři a ani netuší, po čem to vlastně jezdí,“ podotkla Pešková.
