„Těsně po revoluci měli starožitníci zlaté časy. Dnes je už trh nasycený a nejsou mladí sběratelé,“ vysvětluje pětašedesátiletý Vlastimil Kolouch.
Vlastimil Kolouch
|
I přesto se mu stále do rukou dostávají staré předměty se zajímavými příběhy. Jako nedávno, když jedna paní zdědila po svém bratrovi špinavé šanony dokumentů.
„Po prostudování jsem zjistil, že jde o dokumenty jednoho dozorce z tábora v Letech u Písku, který byl za druhé světové války určený k internaci Romů,“ líčí ústecký starožitník.
„Byly tam i fotky a dotyčný popisoval vše, co se v táboře dělo, kolik lidí umíralo či na jaké nemoci. Nakonec si to ode mě koupil památník v Lidicích, který takové věci archivuje. Nic podobného ještě neměl,“ prozradil Kolouch.
Předpokládám, že jako starožitník jste vždy něco musel sbírat. Co to bylo ve vašem případě?
Já už sbíral kdeco na základní škole, známky, mince, zápalky, téměř vše. Je to má vášeň. Sbíral jsem i staré lahve, knihy, tisky, obrázky, pohlednice, figurky. Líbí se mi to a zařizuji si z toho i byt.
Kdy jste se stal starožitníkem?
Po revoluci v roce 1989 jsem začal podnikat ve stavařině, ale po dvou letech jsem otevřel starožitnictví. Jenže k živnosti starožitnictví, což je: „nákup a prodej kulturních památek nebo předmětů kulturní hodnoty“, je zapotřebí vzdělání a praxe v oboru. To jsem tehdy neměl, tak mi pomáhal bratr František, který je kunsthistorikem.
Tehdy musel být o staré předměty zájem, je to tak?
Bylo to hodně revoluční, tím, jak se uvolnily hranice, byla najednou možnost dovážet i vyvážet památky. Navazovali jsme nové obchodní kontakty a jezdili k nám sběratelé ze Západu hledat zajímavé kousky. Také ještě žili staří sběratelé, kteří fungovali od 50. let. Jenže trh se postupně naplnil a sběratelé začali vymírat.
Přesně tímto způsobem se prakticky zhroutil trh s filatelií. Noví sběratelé nejsou a cena klesá. Po roce 2000 rapidně začal klesat zájem o starožitný nábytek. Ten jsem přestal úplně nakupovat, zabírá místo a kšeft nefunguje. A cizinci už nakupovat téměř nejezdí. Dnes zůstala už jen ta klasika - mince, medaile, bankovky, odznaky a staré pohlednice.
Pohlednice?
Ano, staré pohlednice zažily nedávno velký boom. Začal je sbírat téměř každý. Dnes už je i tento trh nasycený. Velký zájem je ještě o zbraně, sečné, bodné i palné. Z této kategorie jsem například vlastnil barokní brokovnici. V módě jsou také hračky ze 70. let minulého století, sbírají je asi z nostalgie Husákovy děti. Nejlepší jsou plechová autíčka nebo auta na dálkové ovládaní.
Když to shrnete, jak jde dnes obchod se starožitnostmi?
Velice těžce, na internetu se nabízí mraky zboží a cena klesá. Jeden čas byly žádané míšenské nebo rosenthalské porcelánové figurky, a když se dnes podíváte třeba na portal eBay, tak tam se nabízí takových figurek na stovkách stránek a nikdo to nekupuje. Cena klesla na polovic. Dcera Erika trefně říká, že dnes dělá cenu zákazník. Ukážu to na příkladu - něco prodáváte za 1 000 korun, přijde zákazník a řekne, že vám za to dá 500. Vy to musíte vzít, protože jiný už těžko přijde.
Jak se dostáváte ke zboží? Objíždíte pozůstalosti, nebo vám lidé pořád přinášejí poklady, které třeba zdědili?
Většinou někdo přijde do obchodu a nabídne mi, abych se jel podívat na pozůstalost. Někdo ji rovnou přiveze v bednách. Kupuji jen to, o čem jsem přesvědčen, že se následně prodá, ale i tak mi vždy polovina toho zbude. Také jezdím na velké burzy.
Chodí k vám do obchodu víc lidí nakupovat, nebo nabízet své věci k odkupu?
Asi víc lidí chodí nabízet věci, proto také jezdíme prodávat věci na burzy a dáváme je na internet. Tam už dnes prodávám více zboží než přímo v obchodě. Celkově jsem přes internet mohl prodat už kolem 18 tisíc předmětů.
Jakou používáte strategii při prodeji na internetu?
Ideální je, když dáte pevnou cenu, za kterou to chcete minimálně prodat, a lidé následně přihazují. Není dobré se podbízet nízkou cenou, protože se vám může stát to, co jednomu mému známému. Ten na Aukru nabízel vzácné hodiny, které měly cenu 50 tisíc. On dal vyvolávací cenu 8 tisíc, jenže nikdo nic moc nepřihazoval a těsně před uzávěrkou je za zmíněnou částku koupil nějaký Polák. Jenže ten známý hodiny koupil za 25 tisíc, proto Polákovi napsal, že mu spadly ze zdi a rozbily se. Ale dražitel se nenechal odradit a odepsal: „Zabalte je a pošlete mi je i rozbité.“
Kolik máte ve vašem obchodě k prodeji předmětů?
Hodně, jen pohledů mám na stole 35 tisíc.
Jaký kousek jste prodal za nejvíce peněz?
Nejde o žádné miliony, jeden obraz od židovského malíře jsem prodal asi za 185 tisíc, nejvíce jsem dostal asi přes 300 tisíc.
A za jaký jste dal nejvíce peněz?
Před několika lety přišel jeden pán a nabízel mi zlaté staré desetidolary, desetikoruny z Rakouska-Uherska a pár českých dukátů. Jejich původ byl zajímavý, otec zmíněného pána byl živnostník a po válce měl strach o peníze, proto nakupoval tyto starožitnosti. Po roce 1948 se o ně začal bát a tak je zakopal na zahradě. Jeho syn je vykopal a chtěl si za ně koupit novou Škodu Fabii - ode mě za to dostal 130 tisíc korun. Oba jsme byli nadmíru spokojení.
Nechal jste se někdy přesto nachytat? Dal jste za něco více peněz, než to mělo skutečnou hodnotu?
To je normální, mockrát. Ale dnes už výjimečně, poznám na dálku, že je to levárna. Na malém městě se nemůžete specializovat jen na jeden segment starožitností, protože byste toho moc neprodal. Proto se musíte vyznat ve všem, aby vás nikdo neokradl.
Určitě vám pod ruku přijde i spousta kradených věcí, že?
Vše, co vykoupím, musím také zapsat i s občanským průkazem prodávajícího. Jednou nám prodal mladý kluk věci z domova a za týden přišla jeho matka s policií. Musel jsem to vrátit. Policie je u nás často, ale nejen, že něco hledá, chodí se ke mně hlavně radit.
Objevují se na trhu se starožitnostmi padělky?
Samozřejmě, ale nový porcelán od starého poznám na sto metrů. To stejné sklo. Ovšem nejvíce se padělají asi staré mince.
Jaká je mezi starožitníky konkurence?
Většinou se všichni známe, ale už nás moc není. Stýkáme se na akcích a i mezi sebou obchodujeme. Ovšem horší je nekalá konkurence.
Koho tím máte na mysli?
Například některé zastavárny vykupují šperky a starožitnosti a prodávají je pod rukou, protože na to nemají oprávnění. Všechno, co bylo totiž vyrobené do roku 1950, je prakticky starožitnost a obchodování s tím se řídí přísnými podmínkami. Další nekalou konkurencí jsou vykutálení jedinci - ti si například podávají inzeráty: „Koupím šicí stroj - dám vám za něj 8 tisíc korun.“ Šicí stroj je velký šlágr, protože je nikdo nechce ani zadarmo. Právě proto se tito vykukové snaží dostat do vašeho bytu přes starý šicí stroj, který má doma kdekdo. Lidé se nechají nachytat, jenže dotyčný nepřijede za šicím strojem, ale okouknout si byt, jestli tam není něco zajímavějšího a mnohem výhodnějšího ke koupi. To jsou paraziti.
Jaké marže musí mít starožitník, aby se uživil?
Minimálně 50 procent. Ale je to sporná věc, někdy koupím starou věc za pětistovku a prodám za 600 korun, jinou zase za 1 500 korun.
