Ivana Šťastná nejprve svolala jednání všech vedoucích „sociálek“ v Ústeckém kraji, pak připravila body na zlepšení podmínek i konkrétní legislativní změny a odjela bojovat do Sněmovny.
„Nejsem politik, nejsem v žádné straně. Jediné, co mě zajímá, jsou zákony a jejich dodržování. Výsledkem je, že ministerstvo práce a sociálních věcí mne pozvalo na jednání, abych jim předložila své návrhy. Na ministerstvu pracují vzdělaní mladí lidé, ale o praxi nemají žádnou představu,“ říká šéfka magistrátního odboru, který zkoumá, v jakých podmínkách žijí sociálně slabí a jejich děti, senioři či postižení.
Co vám nejvíce vadí?
Dlouhodobě v Ústí narůstá počet problémových osob. Sociální pracovníci jsou trvale přetíženi obrovským nárůstem administrativy špatnou legislativou, kterou neustále svými metodikami ministerstvo práce a sociálních věcí zvyšuje a mění. A úředníci odcházejí.
Jaká je situace konkrétně v Ústí nad Labem? Kolik vám chybí úředníků?Nyní pět. Nejen kvůli tomu, že jsou přetěžováni, ale musí čelit nevybíravým nadávkám. V prosinci se dva kolegové nervově zhroutili vyčerpáním – jeden dal výpověď, druhý to snad zvládne.
Stav obyvatel ve městě je katastrofální, do problémových oblastí se stěhují lidé z celé země a ze Slovenska. Do některých oblastí nemůžete poslat pracovnici samotnou, tak chodí ve dvou nebo rovnou s městskou policií, pokud je klient agresivní. Zatímco třeba v jižních Čechách má pracovnice na starosti zhruba 25 dětí, každá moje kolegyně má téměř 150 dětí. Neziskové organizace, do kterých se neustále posílají peníze, se starají zhruba o 45 dětí, a navíc nemají žádnou odpovědnost.
S čím tedy půjdete na ministerstvo? Co chcete rychle změnit?
Kromě zlepšení pracovních podmínek náborem nových pracovníků, zvýšením prestiže zaměstnání a benefity chci nabídnout konkrétní opatření. Lidé, kteří jsou tři a více let na sociálních dávkách a už ztratili pracovní návyky, prostě pracovat musí. Systém dávek hmotné nouze je i přes zpřísnění demotivující a dlouhodobě nezaměstnané nenutí aktivně si hledat práci. V Ústí jsou téměř čtyři tisíce lidí bez vzdělání, část je i negramotných, a tato masa lidí pracovat nebude. Je třeba najít systém, aby museli. Veřejná služba to však nezajistí.
Druhou věcí je vzdělání dětí, které je alfou a omegou. Běžte ráno do rodiny na dávkách. Otec je opilý nebo zfetovaný, matka spí a děti samy se snaží připravit věci a jít do školy. Kdo neposílá děti do školy, měl by přijít o dětské přídavky, což kdysi platilo, ale potichu to bylo zrušeno.
Co by vám ještě pomohlo?
Netroufám si mluvit do práce lékařům, ale setkala jsem se i s tím, že doktor dlouhodobě nezaměstnanému napsal, že nemůže pracovat v ruchu, suchu, mokru, hluku... Klienti s tím stále operovali před úředníky, kteří do práce chodí s migrénami, bolavými zády, chřipkou či horečkou.
Je potřeba zvýšit prestiž našeho zaměstnání, aby bylo lákavé. Nejsme represivní orgán, pomáháme lidem, týraným dětem, matkám v nesnázích nebo i lidem, kteří jsou sami, odcházejí do důchodu a nejsou na tom dobře. Pomáháme lidem v řadě životních situací, ale za podmínky, že o to stojí. Bohužel dnes už lidé pomoc nechtějí, ale požadují, abychom za ně všechno vyřešili sami a na úředníky křičí, od čeho tady jsou.
Co když žádná změna nepřijde?
Jsem si jista, že přijde. Daří se mi zatím vyjednávat, že ministerstvo vyšle na sociální odbor odborníka, který zhodnotí míru administrativní zátěže a pokusí se zbytečné papírování snížit. Snad se mi podaří ministerstvo přesvědčit, aby stávající i nové legislativní návrhy byly podrobeny připomínkám profesionálů. Jsem bojovník, a pokud budu mít jako nyní podporu, budu se snažit o změnu.
