„Johannes Jetschgo, letošní zahraniční host, prohlásil, že se zde zcela přirozeně propojují světy umění – svět malířů – se světem lidí z vesnice, kteří žijí jinými věcmi. Oni se tady spolu setkávají a baví se naprosto bez ostychu,“ řekla organizátorka Lenka Sýkorová, manželka malíře, který zemřel v roce 2011 a jehož v Počedělicích fascinovalo především zrcadlení hustého stromoví ve vodách řeky a proměna barev během ročního období.
Než vzali akci Počeděličtí za svou, chvíli to však trvalo. „Velké poděkování patří paní starostce Evě Smetanové, která projevila velkou odvahu, že do toho s námi šla. Zpočátku z nás byli místní v rozpacích, protože nevěděli, kdo je Zdeněk Sýkora, kdo jsem já a co chceme. Postupně rostlo nadšení a dnes tu máme skvělé zázemí,“ dodala.
Malířské sympozium se letos konalo už podeváté, o rok déle se u památníku setkávají přátelé Zdeňka Sýkory, aby na něj zavzpomínali.
Několikadenního malířského sympozia se pravidelně zúčastňují Sýkorovi žáci z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze především z období první poloviny 70. let. Jedním z nich je Josef Novák.
„Zdeněk Sýkora byl velká autorita. Nic nepředstíral a byl schopen žákům poradit, co mají dělat. Do Počedělic jezdím velmi rád, snad jednoho ročníku jsem se nezúčastnil. Je to příležitost jednak si zamalovat, ale také se setkat se spolužáky a posoudit, zda se naše zralejší názory posunuly, či neposunuly. Také přemýšlíme, co by na ně řekl Sýkora, kdyby tu mohl být. To by mě zajímalo, kam by nás poslal…,“ řekl se smíchem.
Mezi Sýkorovy žáky nepatří David Šlajs, který je však velkým obdivovatelem především jeho liniových děl. „Mám pocit, že mnozí vždy řeší, jakým způsobem je dělal, že používal počítač, ale pro mě jsou Sýkorovy linie především emocionální zážitek,“ okomentoval svůj vztah k dílu Zdeňka Sýkory.
„Jestli si dobře pamatuji, tak jsem letos v Počedělicích poosmé. Když jsem tu byl poprvé, moc to pro mě znamenalo. V té době jsem se vrátil zpět do Čech po mnoha letech a měl jsem syndrom, říkám tomu syndrom emigrantů, kdy jsem měl pocit, že nikam nepatřím. Náhodou jsem se potkal s Lenkou Sýkorovou, která si mě kupodivu pamatovala z našeho dřívějšího letmého setkání, a pozvala mě sem. Panovala tu neuvěřitelná atmosféra, při snídani jsem se dusil smíchy a bylo to moc hezké. Pro mě jsou Počedělice záležitost, na kterou se každý rok těším,“ dodal.
Sympozium je vždy zakončené výstavou děl z aktuálního roku i let minulých.
