Jak a kdy jste se dostala k šití krojů?
Od dětství jsem hadrnice. Moje maminka byla dámská krejčová a nosila domů různé poklady, třeba pytel odstřižků nebo knoflíků. Já jsem se z toho snažila vždycky něco vytvořit, nejdřív na panenky a potom i na sebe. Pak jsem si nechala od maminky poradit, jak se co šije a začišťuje a různé další krejčovské postupy.
Postupně jsem se dostala ke kroji, vždycky se mi strašně líbil. Moje maminka měla jako čtyřletá holčička svůj kyjovský kroj a vítala v něm prezidenta Beneše. Já jsem ten kroj zdědila. Samozřejmě jsem si ho mohla obléct jen při slavnostních příležitostech. Postupně, jak odrůstaly moje sestřenice, přicházely další kousky kroje, třeba kordulka (krojová vesta) k pracovnímu kyjovskému kroji, sukýnka nebo spodnička. Pak jsme si s těmi zbývajícími kusy, které už nebyly k ničemu, hrály s kamarádkami. Se slavnostním krojem po mamince samozřejmě ne, ten mám dodneška. Kamarádky vždy chtěly nějaký kousek z kroje také, takže jsem ze zbytků začala postupně šít – zástěru, sukničku, vestičku… Měla jsem šicí stroj na kličku, takže jsem si udělala první krejčovskou dílnu asi v sedmi letech v zahradním domku.
Jak dlouho vám trvá kroj ušít?
Záleží na tom, co to je za kroj. Když šiji pánský, trvá to třeba tři týdny. Když dámský, jde mi to rychleji, asi už mám více zkušeností. Je to hodně ruční práce. Nepouštím se třeba do moravských krojů, na ně mají na Moravě specializované dílny.
Mohou si lidé vaše kroje koupit, případně si je objednat?
Jedině na zakázku. Ale kdyby si chtěl někdo koupit třeba jen součást, tak mám něco hotového. Mám krámeček v Zubrnicích v roubence, která je přivezená z Loubí. Ale nejde mi až tak o to šít lidem kroje, ale naučit je, jak se to dělá. Že to není vlastně úplně těžké. Jsou nějaké součásti, které jsou trochu komplikované, jako třeba ona kordulka nebo čepec. Na ně člověk potřebuje znalosti, ale běžná venkovská móda, ve které pak můžete jet třeba do skanzenu nebo ji nosit u sebe na chaloupce, to není těžké. Lidé si to mohou ušít i sami, pokud budou vědět jak.
Napadlo mě, že bych mohla udělat kurzy na internetu. Když bude na YouTube natočené video, může si ho každý pustit podle sebe a třeba se i několikrát podívat na nějaký komplikovaný krok, dokud se to nenaučí. Myslím, že to jsou zkušenosti, které člověk určitě využije. Držet v ruce jehlu a něco si ušít nebo spravit je umění, které už se vytratilo.
Pavla HamptonNarodila se v roce 1968. Vystudovala Vysokou školu strojní a textilní v Liberci, nyní působí jako soudní překladatelka. Ve volném čase se věnuje šití či různým „krojovým“ aktivitám. Na Masarykově základní škole v Litoměřicích několik let vedla kroužek, kde učila školačky šít kroje. Ilustrovala Atlas lidových krojů České republiky. V zubrnickém skanzenu má krojový ateliér v roubence z Loubí. |
Kolik by tedy kroj od vás stál, například ten litoměřický?
Kompletní litoměřický kroj by stál asi 30 tisíc. Může se zdát, že je to hodně peněz, jenže si to vezměte: je tam čepec a šata (pruh látky, který si ženy omotávaly kolem hlavy), to máte oblečenou hlavu. Pak kabátek, košile, kordulka, která je hodně pracná, sukně, spodnička, zástěra… To máme osm kusů oblečení, takže těch 30 tisíc není zase tolik. Používám materiály, které nejsou běžné, není to obyčejné plátno. Litoměřické selky byly bohaté a kroj není nějak zvlášť vyšívaný, ale je spíš ozdobený stuhou, skládanou stužkou nebo faldíky na zádech. Je to pracné a z dobrých látek.
Vy sama kroje nosíte také. Je to pro vás každodenní záležitost? Jaké jsou reakce lidí?
Tím, že v Zubrnicích bývám v sezoně od čtvrtka do neděle, tak je to v podstatě i můj pracovní oděv. Zjistila jsem, že zástěra přes sukni je ohromně praktická věc, můžu si pod ni třeba schovat kapsář a do něj mobil. Vůbec celý kroj je praktický, protože jednotlivé kusy oblečení se dají na sebe vrstvit. Je to kombinace oblečení, která se dá všelijak proměňovat, zateplovat, ochlazovat… V kroji ale chodím třeba i na pochůzky do města. Lidé se usmívají, myslím, že jim to přinese do života ozvláštnění. Takové uvědomění, že se dá chodit v ledasčem, když se v tom člověk tváří suverénně. Nikdy nikdo neřekl, že to je „blbý“, nikdo mě neodsuzuje.
Kroje se lišily region od regionu. Jaký se vám líbí nejvíce a jaký nosíte nejraději?
Ty, které nejsou úplně slavnostní. Když už ale slavnost nastane, tak se mi nejvíce líbí plzeňský kroj. Lidé ho znají z Prodané nevěsty, patří k němu velká holubička (čepec s rozměrnými křídly) a bohatá sukně s velkým množstvím spodniček. Je to trochu extrém, plzeňští furianti mají tendence všechno přehnat. Moc se mi líbí také kroje doudlebské, které jsou prostší, ale stále mají zdobné části. Jsou takové nositelné, příjemné.
Jaký je vůbec původ kroje?
Je to selské oblečení. Každému stavu, ať už to byla šlechta, duchovenstvo, panstvo či právě sedláci, příslušel nějaký typ oděvu. Tím se odlišovali od okolí a tyhle hranice se dříve držely, nepřestupovaly se. Později, když se tyto rozdíly začaly stírat, protože sedláci zbohatli, musel dokonce Karel VI. vydat edikt, kterým sedlákům zapovídal nosit krajky, přestože si na ně třeba vydělali. V pozdějších dobách, když se tento zákaz uvolnil, začali sedláci své kroje zdobit krajkami „ve velkém“.
Byly kroje každodenní oblečení, nebo spíše to slavnostnější?
Lidé měli oblečení pro různé příležitosti. Nemohli se pořád převlékat do ranního, dopoledního, odpoledního a večerního, převlékali se do pracovního a do svátečního. Ale i když se šlo do kostela, musela se stejně udělat všechna práce. Žena si tak třeba přes sváteční šaty ještě uvázala pracovní zástěru, aby mohla obstarat vše, co bylo potřeba. Mezi slavnostním a domácím oblečením byly navíc značné rozdíly. Slovo „kroj“ totiž znamená „střih“, ale v případě domácího oblečení to byl spíš „trh“. Nůžky se při jeho výrobě moc nepoužívaly, spíše ostré nože. Trhalo se podle osnovy, takže košile byly z pravoúhlých dílů, samé obdélníky a čtverce. Jedinou výjimkou byl výstřih okolo krku, tam se použily nůžky, aby mohli lidé udělat otvor.
14. srpna 2023 |
Kdy byl v Čechách „zlatý věk“ krojů?
Polovina 19. století, od té doby to začalo upadat. V bohatých krajích, tam, kde byl větší pohyb obyvatel – Pražsko, Mělnicko, Litoměřicko – začínaly kroje rychleji odcházet, protože si lidé mohli koupit panské šaty. Místní sedláci třeba živili Napoleonovy vojáky, kteří měli ležení u Chlumce. Zbohatli díky tomu tak, že už nemuseli nosit selské kroje, mohli si dovolit panské oblečení. Zvláště do mužské módy pronikla panská móda dříve než do ženské.
Už byla řeč o tom, že se kroje z různých regionů liší. Co za těmito rozdíly stojí?
Krejčovské dílny, v nichž kroje vznikaly. Krejčí šil se svými tovaryši a učni pro určité panství a měl charakteristický způsob, jak stříhal, zdobil a podobně. Oblečení tak neslo určitý ráz, který mu vtiskl. Dále se kroje mohly odlišovat i materiály, které krejčí zrovna nakoupil a používal – obvykle si udělal zásobu, protože nemohl pořád jezdit do krámu, a z těchto látek pak šil delší dobu. Rozdíly mezi kroji z různých regionů však nemusely být velké. Například kroje ve středních Čechách si byly dost podobné a lišily se místo od místa třeba jen tím, jak si ženy vázaly šátek.
Kolik druhů krojů se tedy nosilo na území dnešního Česka?
To se dá těžko říct, ne všechny podklady máme dochované. Nicméně v Atlasu krojů, který jsem ilustrovala, je uvedeno 124 krojových subregionů.
Jak přesně vypadaly kroje například na Litoměřicku, kde žijete?
Máme k dispozici popisy místních krojů od Johanna Haudeka, pedagoga a regionálního historika, který se narodil v Církvicích nedaleko Litoměřic v roce 1844. Ten zachytil nejpozdější fázi zdejšího kroje těsně předtím, než zanikl. Podle něj nosili muži tmavé či barevné šátky kolem krku, módní byly černé a modré z hedvábí. Na hrudi nosili náprsenku, protože košile bývaly z hrubého plátna a bez ozdob. Byla to v podstatě taková „falešná košile“, která se dávala do vesty a kterou vzadu přidržovaly tkalouny. Vesty byly s jednou nebo dvěma řadami knoflíků podle toho, co si mohli muži dovolit – kovové knoflíky tenkrát bývaly drahé. Vesty se podle Haudeka šily z černého sametu či hedvábí, nicméně z obrazů od jiných autorů víme, že u starších krojů byly vesty modré. V létě se pak nosily vesty světlejších barev, třeba bílé, šedé či květované. Dále pak muži nosili šosaté kabáty z pevného sukna. Mohly být modré, hnědé či černé, ale na většině obrázků, které se dochovaly, jsou modré.
Pro ženský kroj byl pak charakteristický hluboký výstřih kabátku, který dosahoval až na hranu šněrovačky – mohlo to být dobrých 30 centimetrů. Košile pak měly u krku cudný stojáček s malým krejzlíčkem (límec) z plátna. Do výstřihu na prsa se křížem vkládal velký hedvábný šátek pro parádu nebo krásně tištěný kašmírový, který navíc hřál. Typická zde byla také ozdobná stuha našitá na spodním okraji sukně. Místní selky navíc měly výhodu, že se k nim rychle dostávala nejnovější móda. Litoměřice totiž měly právo skladu. Obchodníci, kteří vozili do Čech zboží po Labi, ho zde museli vyložit, proclít a tři neděle zde nabízet trhu.
První slovácký kroj ušila jako dítě, dnes je špičkou ve svém oboru |
Co všechno dokázal kroj prozradit o svém nositeli?
Například to, jak majetný člověk je. Hedvábné zástěry a vyšívané šněrovačky nosily jen bohaté ženy. Nejbohatší ženy si mohly dovolit zlaté vyšívání, takzvané krumplování. Bohatství dávali lidé najevo i tím, kolik oblečení na sobě měli – třeba sedláci na Žatecku nosívali dva kabáty na sobě, aby ukázali, že na ně mají. A také na to měli, protože chmel se odtud vyvážel do Ameriky. Ženy ze Žatecka zase nosily více sukní na sobě, každou o něco kratší než tu, co byla pod ní. Bylo tak vidět, kolik jich na sobě mají a že si je mohou dovolit. Dále se z kroje mohl člověk například dozvědět, jestli je žena vdaná – do začátku 19. století vdaná žena nechodila bez pokrývky hlavy, takže měla čepec nebo šátek. Jen svobodná děvčata mohla chodit prostovlasá. A oblečení se mohlo lišit i podle toho, jakého byl člověk vyznání.
Náboženské vyznání se tedy projevovalo i na krojích?
Ano. Lidé dříve hleděli na to, kdo je protestant a kdo katolík, byla to rozdělující věc. Rozdíly v oblečení se v tomto případě projevily v barvách. Protestanti dávali přednost těm temnějším – tmavě modré, rudé, tmavě zelené… Katolické vlivy se naopak projevovaly barvami jásavějšími. Ženy se navíc inspirovaly kněžími, kteří si v různých částech liturgického roku berou různé barvy. Na svátek Panny Marie třeba nosily věci z blankytně modré látky, byla to barva Panny Marie.
