„Papírem kašírujeme, zpevňujeme nebo škroby tužíme tkaniny, které se následně používají ke zpevnění vazby knih a sběratelských alb,“ přibližuje zaměření firmy Bajer.
Jak se jmenuje výrobek, který živí vaši firmu?
Němci mají specifický název, Angličané také, ale v češtině ani já přesně nevím. My tomu říkáme natužená gáza nebo škrobený mul.
Marek Bajernarodil se v roce 1966 v Jičíně, dětství a mládí prožil v blízké vesničce Mlázovice, po složení maturity na SPŠ strojní vystudoval Vysokou školu strojní a textilní v Liberci (dnes Technická univerzita), obor konstrukce textilních a oděvních strojů, roku 1988 byl promován na inženýra v srpnu 1998 se přestěhoval do Mostu, kde našel svou ženu a v nedalekém Litvínově výrobní prostory pro svou firmu na první pohled nevypadá jako byznysmen, spíše než oblek a kravata je podle něj důležitější mít kolem sebe dobré lidi, od kamarádů až po kolegy v práci, a mít se v životě o koho opřít |
Už jste něco podobného dělal, než jste se pustil do této výroby?
Ne, nikdy jsem nic podobného nedělal, pouze využívám 28 let praxe a znalostí tkací techniky. Na liberecké univerzitě jsem vystudoval konstrukci tkacích strojů a až na dva roky, kdy jsem pracoval ve firmě na plastová okna, se celý život motám právě kolem zpracování textilu.
Od počátku jste měl vlastní firmu?
Ne. Ve východních Čechách, odkud pocházím, jsme založili rodinnou firmu, ale nedělalo to dobrotu. Jak stále říkám, rodina spolu nemá podnikat. Ani teď si nedělám iluze, že by po mně někdo firmu převzal. Tahle branže už se v Evropě moc nevyučuje, textilní školství u nás v podstatě vymizelo. I velké textilky si samy vychovávají zaměstnance.
Jaká tedy byla cesta k tomu, že se z vás nakonec stal úspěšný podnikatel a šéf závodu, který zásobuje velkou část světa?
Zjistil jsem, že nemám rád, když mi někdo organizuje život. I když musím dodržovat zákony, vést řádné účetnictví, nesmím podvádět a podobně, tak nade mnou je už jen zákazník a ten nahoře. Jsem moc rád, že nemám žádného šéfa, mohu si dělat, co chci, rozvíjet své myšlenky a využívat schopnosti, i když na druhou stranu také sám pykám za vlastní chyby. Nikdy jsem si ale nestěžoval. Mohu si alespoň částečně udělat svůj život takový, jaký chci, a nemusím se spoléhat na druhé. Samozřejmě plno věcí neovlivníte, ale takový je život.
Jaký byl rozjezd firmy? Zažil jste s ní i nějakou krizi?
V roce 1998 jsem se z východu přestěhoval sem na sever, do Mostu. Využil jsem výrobních prostor, které byly v Litvínově k dispozici. Měli jsme tkalcovnu na mul a jiné látky a dodávali jsme do Francie, Německa, Holandska. Firma v tu dobu měla 69 spolupracovníků a všechno šlapalo až do roku 2003, kdy se uvolnil textilní trh a asijské firmy zaplavily Evropu levnou konkurencí. Francouzi začali brát výrobky z Indie a Němci platili minimální částky, až nás to skoro utlouklo. Dva roky jsem se to snažil nějak ustát, ale nakonec jsme museli skončit. Pak se ale ozval jeden obchodník z Německa, že by potřeboval kašírovaný mul, a rozjeli jsme výrobu, která nás živí dodnes. Od roku 2010 pak používáme název firmy Future 21, který jsme vymysleli s kamarádem u piva v hospodě.
Ve firmě pracuje šest lidí. Děláte si všechno sami?
Něco si děláme sami, něco zařizují externí firmy. Teď, když jsou dovolené, musím i já umět zaskočit za kolegy. Máme dva hlavní stroje, které si sami dáváme do kupy, aby pořádně fungovaly. Používáme řezačku z roku 1953, osadili jsme ji novými noži a přidali nějakou elektroniku a funguje úplně perfektně. Myslím, že není potřeba za každou cenu vyhazovat staré, ale kvalitní stroje. Samozřejmostí je i korektní vztah se zaměstnanci. Náš jediný konkurent je v Německu, nikdo jiný v Evropě se tímto nezabývá.
Před třemi lety jste se vrhli i na obálky vyztužené tkaninou. Jak se vám s nimi daří?
Výroba se rozjela. My připravíme materiál, ale obálky se skládají na speciálním stroji v Krkonoších. Do budoucna mám v hlavě další projekty, kde bychom mohli použít naši technologii výroby.
Když ve firmě zastáváte téměř všechny funkce od seřizovače strojů po přísného ředitele, máte alespoň trochu času na odpočinek?
Rád si odpočinu při práci na zahradě, když mám chuť, projedu se na kole nebo si zaplavu v bazénu. Mám blízký vztah k hardrockové hudbě. Nic organizovaného ale nedělám, je to stejné asi jako v práci. Když jedu na dovolenou, beru si s sebou notebook, telefon a úřaduji i z dovolené. Jediný týden, kdy vím, že bude absolutní klid, jsou dny mezi Vánocemi a silvestrem.
 |
