Kapela Olympic tvrdí, že né moc snadno se želva po dně honí. Ovšem cenami ověnčený (pod)vodní fotograf Jan Kepič měl to štěstí, že v Česku potkal hned dvě želvy v rozmezí jediného týdne. Unikátní fotoúlovek. „Bylo to pohlazení,“ tvrdí 44letý Ústečan, kterého nejvíc proslavil snímek vymykající se z jeho obvyklého portfolia. Dechberoucí fotografie z jezera Milada. „Některé fotky mi zaberou spoustu času, ale lidé to neocení jako takovou instantní akci,“ říká amatérský fotograf a freediver. Potápění bez dýchacího, zato s fotografickým přístrojem se věnuje v českých vodách i v zahraničí.
Považujete se hlavně za freedivera, nebo spíš za fotografa?
Spíš za potápěče. Ale baví mě všechno. Mám sedmileté cykly. Byl jsem radioamatér. A když jsem dosáhl nějakých úspěchů, měl jsem zázemí, všechno vybudované, začalo mě to pouštět. Už není moc kam… Na vrcholné závodění jsem nikdy nebyl. Jako hobík jsem dosáhl potenciálního vrcholu a šel pryč. Tehdy mě chytil freediving. Už ho dělám sedmý osmý rok. A nebýt focení, už mě to taky asi pustilo. Focení je další výzva. Tlačit před sebou něco, co má ve vodě odpor jako otočený kýbl, je tak trošku i sportovní výkon. Kombinace potápění a focení je pro mě nerozlučná, jedno bez druhého bych asi nedělal.
Překvapil vás úspěch na Czech Press Photo, nebo jste to tušil?
Přesně takhle jsme to odhadovali s kamarády. Absolutní vítěz měl reportážní fotografii s celospolečenským dopadem. Když proti tomu postavíte tři freedivery na ledě... Tipovali jsme, že sport může klapnout. A vyšlo to, body jsme měli vysoké. Myslel jsem si, že na slavnostním vyhlášení se mezi profesionály budu cítit hůř, ale vesměs všichni nebyli rádi před objektivem. Takže jsem byl skoro jako mezi svými.
Každá fotka má svůj příběh, jaký má ta vaše vítězná?
Když jsem byl v ústeckém obchodním centru, volal mi kamarád a otužilec Petr Kapoun, ať rychle přijedu na Miladu. V noci krásně mrzlo. Já neměl u sebe skoro nic, jen novou bezzrcadlovku, ale ne housing (podvodní pouzdro) ani neopren. Vykopali jsme díry, zapotápěli se, Petr v plavkách, já neměl ani ty. Pak zavolal další kamarád a tehdy začínající otužilec David Vencl, že dneska by to šlo. Takže se k nám přidal. David skočil do vody, Petr nad ním přejel na bruslích a fotka byla na světě. Byl to záblesk. Ta fotka přitom není ani moc technicky dobrá, všichni tři jsme v tu chvíli byli v pohybu.
Vy jste ji plánovali?
Vizi, že by bylo hezké mít bruslaře a potápěče-otužilce na jednom snímku, jsme měli rok. Ale původní motiv byl, že se bude fotit z vody směrem nahoru. Několikrát jsme to zkoušeli, ale moc nám to nevyšlo. I z důvodu, že freediveři se moc koordinovat nedají, to free, ta volnost, tam opravdu funguje. Oceňovaný záběr byl dílem náhody, neplánovaný. Momentka. David se v té době ještě moc neotužoval a překvapil nás, že do vody skočil.
Fotka měla veliký ohlas. Strhla se kolem ní mela?
Vím, že takové ptákoviny na internetu letí, ale překvapil mě zájem médií. Druhý den jsem letěl do Norska do končin mimo civilizaci a na každé mezizastávce jsem přijímal hovory a dával licence, třeba třicet za den. Nakonec jsem vložil na svůj web, že fotka je i pro komerční využití zdarma. Táhlo se to měsíc. Včetně videa, které to doprovázelo, jsme měli za měsíc přes 60 milionů zhlédnutí na všech místech.
Jan Kepič
|
Odkud se vám až ozvali?
Můj kamarád z Ameriky mi volal: Hele, jste tady v televizi, už vás vidím na třetím kanále. Nejvíc licencí jsem udělil právě do USA. Dokonce chtěli zaplatit, i když jsem to odmítal. Z legálních důvodů, potřebovali to vypapírovat, abych se s nimi pak nesoudil. V Americe běží kanál o extrémních jevech počasí, což mě samo o sobě překvapilo, a oni to taky přebrali. Rozebírali tam, že je led tak krásně průhledný.
Vydělalo vám to na nový foťák?
O téhle fotce jsme si fakt řekli, že bude zadarmo, všichni tři máme rádi freediving a chtěli jsme ho tím zpropagovat. Ale když spočítám finanční výhry v soutěžích, odpovídá to ceně bezzrcadlovky, kterou jsem zkoušel na jezeru Milada. Už mám ale jinou.
Čím jste fotil?
Lumixem DC-G9, což tehdy byla vlajková loď Panasonicu na klasickou fotografii. Hezký foťák.
S jakým fotoaparátem se spouštíte pod hladinu teď?
Loni se mi podařilo moji sestavu v Chorvatsku utopit. Naštěstí ve sladké vodě, takže funguje dál. Mezitím jsem si pořídil novou. Olympus OM-D E-M1X. Perfektní foťák. Rychlost ostření, odezva. Není sice plnoformátový, tedy full frame, ale systém micro 4/3 má svoje plus. Přístroj i objektivy jsou menší a lehčí. Začal jsem fotit i na suchu a na wildlife je to prostě paráda.
Co vás na podvodním fotografování vůbec fascinuje?
Je to nový svět. Před sto i padesáti lety byla každá fotka trošičku zvláštní. Teď se toho fotí tuny, spousta témat na suchu odpadá, už jsou nafocená. Pod vodou je to zajímavější. Náročnější. Aktuálně mě zajímá spíš reportážní fotografie. Pokus se nedá moc často opakovat. Obzvlášť v naší vodě, protože se hrozně rychle kalí. Kde už jsem jednou plaval, tam se nemůžu vrátit. Viditelnost snižuje příležitost. Jakmile ryba odplave, pravděpodobně už ji nenajdu. Tedy pokud to není na malém lomu, jako je Rumchalpa, kde jsou ryby krotké. Ale to už jsou trochu prostituti.
Děláte teď lepší fotky než dřív?
Na začátku se mi hrozně dařilo, protože to bylo nové, člověk byl nerozkoukaný a taky nehleděl moc na techniku. Pak jsem měl období, kdy jsem se hodně snažil, což je asi špatně. Ze strachu o techniku, která je drahá, jsem stagnoval, byla to jen dokumentace. S novým foťákem s krásnou světelností a rychlostí se dají dělat nové věci. Poslední fotky jsou trošičku lepší než ty předchozí, protože předtím jsem šel potisící na Miladu a potisící vyfotil sumce. Z jakéhokoli úhlu je to pořád sumec.
Jak utěsnit aparát pod hladinou?
Když chcete vzít foťák pod vodu, tak k tomu, co jste investoval, přidejte řád. Náklad se pohybuje v ceně osobního auta střední třídy. Ať už jdete s čímkoli, s levným foťákem nebo fullframovým tělem, je cena dostat přístroj pod vodu plus minus stejná. Housing, tedy obaly, blesky a držáky, jsou drahé.
Kde všude se potápíte, tedy když zrovna není zákaz vycestovat do zahraničí jako teď?
Jsem pořád v trapu, ale moje žena je hodná. (smích) Hodně mě baví focení u nás. Snažím se ukázat, že i sladká voda je pěkná, barevná. Tím nemyslím jen zelená. Je to těžší potápění a focení. Nedávno jsem si řekl, že se vypravím do světa. Podíval jsem se do Jihoafrické republiky, to je krásná země plná extrémů. Byl jsem v Norsku, na pelikánech v Řecku, na hadech v Chorvatsku, ve Španělsku, v Rakousku.
Plníte si své sny?
Postupně. Nejhorší je, když si splníte všechny sny, to už je pak člověk odepsaný. (smích)
Jaké jsou ty další?
S kamarádem Petrem Bambouskem, to je výborný suchozemský wildlife fotograf, jsme se chystali do Brazílie. Pandemie to zhatila. Až to vyjde, bude to focení primárně na suchu, ale je to mokřad, takže doufám, že se do vody taky dostanu. Chtěl bych vycestovat do Lembehského průlivu, to je úžina a ráj makro podvodních fotografů. Pořídil jsem si i výbavu na makro, jsem zvědavý.
Které zvíře fotíte nejraději?
U nás jsou to nakonec ti sumci, jsou krásní. Obvykle poskytne chvíli času, než se vyplaší, větší kusy jsou rozvážnější. A jsou předvídatelní. V moři, to je úplně jedno. Podvodní zvířata jsou zajímavá všechna. Když se zahledíte do makro světa, najdete nádherné miniaturní živočichy, zvláštní svět vetřelce a predátora naživo. To je skoro sci-fi.
A co setkání se žraloky?
Žraloci jsou fajn, ale ne že by mě na nich něco bralo. Mě zajímají spíš témata, která nejsou podchycená. Nechci říct slepá ulička, ale temná. Fotek se žraloky a delfíny je spousta. Neuděláte fotku, že by vám někdo řekl: To jsem ještě neviděl! I když je esteticky krásná, já z toho nemám pocit výjimečnosti. Krásné zážitky ale s nimi mám z JAR.
Povídejte.
Bylo kolem nás patnáct černocípých žraloků, dlouhých dva tři metry. Fotím dva, jedou na mě, nad sebou cítím další dva, těsně mě minou ploutvemi. Fotím o sto šest. Najednou mě někdo šťouchá do podpaží. Říkám si, co kdo chce? Ruku jsem zvedl a v podpaží hlava žraloka, tlačil se na mě. Tihle nejsou nebezpeční, jen si musíte dát pozor na ruce, nemáchat s nimi, aby nekousli. Jenže on se šprajcnul mezi mě a foťák, začal s sebou lomcovat. Naštěstí jsem ho rychle uvolnil, jen mi nafackoval ploutví. Kouzelní byli lachtani, dovádiví. Člověk je zajímá, protože jsme pro ně divná ryba s rozštěpem, pomalá a neobratná. Kolem mě jich kroužily desítky. Voda plná bublin, nedalo se moc fotit, ale zážitek dokonalý.
Měl jste někdy strach o život?
Z potápění dvakrát. Jednou právě v JAR u lachtanů. Zmizeli, jako když lusknete prstem. Říkal jsem si: A je tady velký bílý žralok, který žere lachtany. Neviděl jsem ani nikoho z kluků. Všichni lachtani byli namačkaní na malém kameni nad vodou. Pomyslím si, sakra, to nevypadá dobře! Trvalo to asi minutu, pak skočili do vody a zase si se mnou hráli.
A podruhé jste se bál kdy?
Hned v začátcích potápění jsem měl akci na Maltě, „zastřílel“ jsem si pod vodou z kulometu na vraku. Třicet metrů hluboko. Měl jsem pocit, že mi všechno jde, že všechno můžu. Jak jsem lomcoval kulometem, spálil jsem si veškerý kyslík. Stoupal jsem na hladinu, ale měl jsem blackout. Docela nehezký a v hloubce. Šlo o život. Naštěstí Martin Zajac, který kameroval, mě vytáhl. Zachránil mi život. Pak jsem měl autostres snad den, opakoval jsem si: Blbneš, máš rodinu, děti. Od té doby se na hranu nepotápím.
Loni jste na severu Čech dvakrát vyfotil želvu, to je unikát, ne?
Dokonce krátce po sobě, v rozmezí týdne. Ve vedrech ožily. První byla v Labi u Píšťan, želva žlutolící. Americký invazivní druh, někde vypuštěná, u nás se prý nerozmnožují. I když i to už zaznamenali na Moravě. Byl to malý svátek, potopit se do Labe a potkat želvu. Paráda. Pohádka. Překvapení. Byl jsem z toho paf.
A podruhé?
Druhá želva překvapila ještě víc. Želva bahenní. Populace je tu zničená, v severních Čechách bych ji nečekal. Lokalitu říkat nebudu. Bylo to pohlazení. Poskytla mi snad tři minuty, pózovala, pak skočila do vody. Chtěl jsem ji následovat, ale řekl jsem si, je to chráněný druh, člověk by s ní neměl manipulovat, překážet jí v cestě, plašit ji. Mám fotku, kdy byla na kmeni ve vodě. Pak z vody, jak uplavávala. Žádnou zepředu pod vodou, to by mě lákalo. Ale nechal jsem ji zmizet.
Jaká je voda na severu Čech?
Trošku problém je, že tady nemáme hezkou řeku, do které by se dalo vlézt. Možná Kamenici, kde je rozumná viditelnost a život. Jinak u nás v řekách to moc zdravě nevypadá. Na druhou stranu v Labi se plavat dá, i když já vím, že jak do něj vlezu, mám okamžitě zánět uší. Asi jsem citlivější. Co se týká jezer, u nás je sladká voda hezká. Potíž je viditelnost a zanesení živinami, pak v ní všechno bují. Trápí mě továrny na ryby, rybářské revíry. Po pár letech je po vodě, z pohledu potápění. Na teplické Barboře se ukázalo, že původcem nízké viditelnosti a zmizení rostlin jsou ryby. Milada měla úžasnou viditelnost, teď už tolik ne, i když na potápění je pořád krásná. Kam chodí lidi, voda se kazí. S sebou nesou živiny, opalovací krémy a další věci, to není na průhlednost vody dobré.
