Vyšetřováním případů znásilnění a dalších mravnostních deliktů jsem se zabýval už v době, kdy jsem pracoval u kriminálky v Praze, ale na případy, ke kterým jsem se dostal během devítiletého působení na pozici vyšetřovatele Mezinárodního tribunálu pro bývalou Jugoslávii (ICTY) v Haagu mě to zcela nepřipravilo.
To, co jsem viděl a dozvídal od kolegů vyšetřujících válečné zločiny a sexuální násilí v Bosně a Hercegovině, mě nejednou donutilo zamyslet se nad tím, jaká zvěrstva jsou si lidé schopni navzájem činit na konci 20. století. Navíc uprostřed kontinentu, na kterém vznikla naše takzvaná západní civilizace.
O autoroviVladimír Dzuro, policejní rada ve výslužbě, se narodil v roce 1961 v Kladně. V letech 1983 až 1995 pracoval jako kriminalista pro Policii České republiky, nejprve u Kriminální policie v Praze 10 a později v Národní ústředně Interpolu v Praze. V roce 1994 se aktivně podílel na práci mírových sil OSN v bývalé Jugoslávii (UNPROFOR), od dubna 1995 pak zastával více než devět let funkci vyšetřovatele Mezinárodního tribunálu pro bývalou Jugoslávii (ICTY) v Den Haagu, v Holandsku. O vyšetřování případů z období války o Jugoslávii napsal knihu „Vyšetřovatel, Démoni balkánské války a světská spravedlnost“, kterou v září 2017 vydalo v Praze nakladatelství Grada. V současné době vede newyorkskou kancelář Úřadu pro vnitřní záležitosti OSN. Za dlouholetou úspěšnou práci pro Mezinárodní tribunál obdržel medaili Za službu mezinárodní spravedlnosti a policejní prezident mu udělil Plaketu Policie České republiky a následně Čestnou medaili za trvalý přínos k budování a prosazování dobrého jména Policie České republiky. Autora je možno kontaktovat na e-mailové adrese: warcrime.investigator@gmail.com.  |
Znásilnění bylo válečnou zbraní zřejmě od počátku lidských dějin. Ochrana jeho obětí byla ještě nedávno vzácná. Právní ochrana před sexuálním násilím byla zakotvena například v Lieberově kodexu z roku 1863 sepsaném během občanské války ve Spojených státech. Kodex tehdy definoval ochranu žen proti znásilnění ve třech paragrafech.
Po skončení 2. světové války válečný vojenský tribunál v Norimberku shromáždil důkazy o sexuálním násilí, ale trestný čin znásilnění coby zločin proti lidskosti ve statutu tribunálu chyběl. Mezitím se Mezinárodní vojenský tribunál pro Dálný Východ v Tokiu zabýval masakrem v čínském městě Nanking, kde koncem roku 1937 japonská imperiální armáda během přibližně šesti týdnů povraždila okolo 300 tisíc civilistů.
Vojáci se v obrovském rozsahu dopouštěli znásilňování a rabování. Generál Iwane Macui a ministr zahraničních věcí Kóki Hirota byli odsouzeni a následně popraveni jako váleční zločinci. Kromě jiného za to, že nezabránili znásilnění nejméně 20 tisíc čínských žen. Jejich činy byly podřazeny pod kategorii zločinů proti lidskosti, a proto znásilnění a další sexuální násilí již nebylo možno jako válečný zločin nadále ignorovat.
Trvalo to až do založení Mezinárodního tribunálu pro bývalou Jugoslávii, než mezinárodní společenství v jugoslávském konfliktu konečně přestalo pohlížet na sexuální násilí jako na bezuzdné jednání jednotlivců a definovalo ho jako silný nástroj války, kterým je možné úspěšně terorizovat nepřítele.
Mezinárodní tribunál v Haagu prováděl rozsáhlá vyšetřování sexuálního násilí, a to zejména na území Bosny a Hercegoviny. Více jak sedmdesát lidí bylo obviněno ze sexuálního násilí včetně znásilnění.
K tomu, aby byl vytvořen soudní precedens a bylo možno považovat sexuální násilí za válečný zločin, zločin proti lidskosti a dokonce i genocidu, muselo však nejprve padnout několik zcela klíčových rozsudků.
Sexuální násilí na farmě Ovčara
Tragédie ve Vukovarské všeobecné nemocnici a následné zavraždění více jak 264 civilistů na prasečí farmě Ovčara bylo případem, na kterém jsem jako vyšetřovatel intenzivně pracoval. Při vyšetřování jsem se osobně setkal s otřesným případem sexuálního násilí. Při výslechu jednoho vukovarského Srba se přede mnou poprvé v celé své brutálnosti otevřel obraz opravdového běsu, který se rozpoutal 20. listopadu 1991 večer na farmě Ovčara.
„Vybavuje se mi jedna žena. Věk odhaduji na 30 nebo 35 let, byla přibližně 165 cm vysoká a mám zato, že měla tmavé, středně dlouhé vlasy. Já ji neznal, ale ostatní mi říkali, že je to manželka největšího chorvatského nacionalisty z Vukovaru, který prý zabil mnoho srbských dětí. Povídalo se, že je těhotná. Viděl jsem, jak Stanko Vujanović a Petar Ćirić, známý jako ‘Pero Cigan’, táhnou ženu ven z hangáru. Byl jsem si jistý, že ji potom zabili, i když jsem toho nebyl svědkem. O několik dní později jsem však slyšel, jak Stanko Vujanović komusi vypráví, jak si s Pero Ciganem užili. Prý, když tu ženu vytáhli ven, Pero Cigan jí nařídil, aby se svlékla donaha, a řekl Vujanovićovi, aby jí podržel ruce. Vujanović se domníval, že ji chce Pero znásilnit, a proto ho poslechl. Pero Cigan jí však zasunul hlaveň samopalu do přirození a zmáčkl spoušť. Ještě týž večer si v hangáru na Ovčare někteří Srbové dělali z Vujanoviće legraci, že je pí*a, protože mu na obličeji ulpěl kus tkáně z přirození zavražděné ženy. Já jsem si toho také všiml, že má Vujanović něco na tváři, ale dal jsem si to do souvislosti až při popisu této události.”
Při exhumaci masového hrobu na farmě Ovčara jsme skutečně tělo této zavražděné chorvatské ženy našli.
Klíčová souzení sexuálního násilí v Bosně a Hercegovině
Bez ohledu na zrůdnost činu na Ovčaře byly pro definování znásilnění jako válečného zločinu důležitější následující případy z Bosny a Hercegoviny. Souzení bosenského Srba Duško Tadiće, který zastával funkci prezidenta místního výboru Demokratické strany bosenských Srbů ve městě Kozarevec, vešlo do historie hned ze dvou důvodů.
Šlo o vůbec první souzení válečného zločince od konce 2. světové války a následných procesů v Norimberku a Tokiu a zároveň o první případ zahrnující obvinění ze sexuálního násilí.
Poté, co bylo město Prijedor obsazeno srbskými jednotkami, tisíce Bosňáků a Chorvatů byly nahnány do koncentračních táborů. V otřesném případě v kempu Omarska byl jeden ze zadržených donucen srbskými vojáky ukousnout varlata druhému zadrženému. Tadić, který se na tomto činu podle obžaloby podílel, byl odsouzen na 20 let odnětí svobody za porušení zákonů a zvyklostí války a za zločiny proti lidskosti.
Ale takových činů se nedopouštěli jen Srbové, což dokazuje případ Mucić a spol., ve kterém soudní senát tribunálu řešil znásilnění a týrání zajatců. Čtyři příslušníci ozbrojených sil Bosny a Hercegoviny byli obviněni ze sexuálního násilí proti bosenským Srbům. Poškození byli civilisté, kteří byli drženi v táboře Čelebići v centrální Bosně.
Strážný tábora Esad Landžo přinutil dva bratry, aby před zraky ostatních na sobě vykonali sexuální akt. Zároveň dalším Srbům omotal kolem genitálií rozbušku a nutil je pobíhat mezi spoluvězni. Landžův velitel Zdravko Mucić, který byl zároveň velitelem tábora, byl rovněž odsouzen za tyto válečné zločiny.
Důležitý precedens byl vytvořen rozhodnutím, že trestný čin znásilnění byl spáchán rovněž zástupcem sběrného tábora Hazimem Delićem. V tomto případě bylo znásilnění poprvé kvalifikováno mezinárodním tribunálem jako forma mučení. Delić znásilnil dvě ženy v době, kdy byly vyslýchány. Soudci rozhodli, že byly znásilněny za účelem obdržení informací a jako trest za to, že nebyly schopny podat informace, které od nich Delić chtěl získat. Hazim Delić byl odsouzen na 18 let, Zdravko Mucić na 9 let a Esad Landžo na 15 let odnětí svobody.
Další důležitý případ se týkal Dragoljuba Kunarace, velitele průzkumné jednotky armády bosenských Srbů, který znásilnil v budově svého velitelství v obci Foča tři ženy a napomáhal ke skupinovému znásilnění dalších čtyř žen. Dragoljub Kunarac byl odsouzen na 28 let odnětí svobody.
Generálmajora Radislava Krstiće, bosenského Srba, soudní senát odsoudil za zločiny v obci Potočary, které zahrnovaly vraždy, znásilňování a bití v rámci etnických čistek. Krstić byl za své činy odsouzen ke 35 letům odnětí svobody.
Zatímco rozsudek nad Tadićem ukázal, že mezinárodní spravedlnost dokáže ukončit beztrestnost sexuálního zločinu a potrestat pachatele, v případě „Kunarac“ tribunál definoval znásilnění jako nástroj války a případ „Krstić“ poukázal na vazbu mezi znásilňováním a etnickými čistkami, což bylo v kontextu zločinu ve Srebrenici v červenci 1995 úzce spojeno s genocidou.
Proč byl Mezinárodní tribunál v Haagu důležitý?
Mezinárodní tribunál pro bývalou Jugoslávii položil základy jurisdikci, která přehodnotila mezinárodní humanitární právo a utvořila právní strukturu, která je obecně uznávaným vzorem pro chování a jednání v průběhu válečného konfliktu, a to včetně přístupu k případům znásilnění ve válce. Význam tribunálu však dosahuje mnohem dále než jen do zemí Balkánu. Jeho dopad je skutečně globální, protože vdechl život nové etapě mezinárodní spravedlnosti.
Když v roce 1994 Mezinárodní tribunál pro bývalou Jugoslávii otevřel své dveře, nikdo nepředpokládal, že za pár let se k němu připojí hned několik soudů pro válečné zločiny – Mezinárodní tribunál pro Rwandu, Speciální soud pro Sierru Leone, Tribunál pro Rudé Khmery a konečně permanentní Mezinárodní trestní soud v Haagu.
To, v co jsme nevěřili, ale doufali, se stalo skutečností. Před tribunálem stanuly a z válečných zločinů se zodpovídaly hlavy států, které dopustily, aby byly pod jejich vedením spáchány takové zločiny. Klíčový proces se Slobodanem Miloševićem ukázal cestu k souzení liberijského vůdce Carle Taylora, iráckého diktátora Saddáma Husajna, čadského vůdce Hissene Habre a k obžalobě súdánského vůdce Umara al-Bašíra.
Faktem zůstává, že mezinárodní spravedlnost má ještě daleko k tomu, aby byla aplikována ve své univerzalitě a uniformitě. To se pravděpodobně nikdy nezmění. V době, kdy se kříží zájmy globální politiky se zájmy národními a regionálními a ke všemu existuje různé pojetí práva, lze jen stěží překonat všechny rozpory, kterým mezinárodní spravedlnost čelí. Přesto stojí zato si přiznat, že nad tím, čeho bylo dosaženo za pouhých dvacet let, se nám doslova tají dech.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusí nutně odrážet oficiální politiku nebo postoje Organizace spojených národů, popřípadě Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii.
