Zázračný „vypínač“
Tím nejpřevratnějším by měl být „vypínač“, kterým by mělo být možné jednoduše utnout komunikační kanály nepřítele nebo elektronické systémy jeho zbraňových systémů. Rusko koneckonců s tímto druhem zbraní experimentuje dlouhodobě. Jejich použití nabízí velký zisk při útoku na systémy zpracování informace a komunikační prostředky. Masová aplikace těchto zbraní způsobí podstatnou paralýzu komunikačních a informačních systémů, čímž zajistí rozhodující výhodu ve vedení elektronického boje.
Elektromagnetické zbraně mohou způsobit zničení elektronických zařízení na větších plochách než konvenční výbušné zbraně stejné hmotnosti. Patří do kategorie neletálních zbraní, čili zbraní bez smrtících účinků na živou sílu, což je staví do role “méně politicky škodlivých zbraní.”
Pro Rusko je vývoj této technologie efektivní přinejmenším ze dvou hledisek. První už jsme si popsali: jejich účinnost je fascinující. Tím druhým je jejich politická únosnost - ruské vojenské síly v tuto chvíli bezesporu stačí na ty ukrajinské. Ve srovnání s technologicky vyspělými soupeři, jako jsou ozbrojené síly NATO nebo Japonska, však Rusko pokulhává a dokud se tento stav nezmění, platí zásada hlavně příliš nedráždit.
Pokud by se Rusku povedlo „vypínač“ dotáhnout do konce, určitě by tím vzrostlo sebevědomí jeho vojenských sil. Co by nedokázaly odrazit, to by prostě vypnuly. Zkušenost ale říká, že přílišný optimismus není na místě. Celá technologie si vyžádá významné nasazení inženýrských i hospodářských prostředků, tedy přesně toho, čemu se Rusku v roce 2015 příliš nedostává.
Laser
Rusko a jeho přístup k laserovým zbraním můžeme považovat za hezkou ukázku přístupu tamních oficiálních míst k technologiím. Ještě loni v prosinci Rusko žádnou známou technologii schopnou efektivního nasazení nemělo, a tak považovalo laser coby zbraň za „bezperspektivní“. Například vojenský redaktor státní ruské tiskové agentury ITAR-TASS Viktor Litovkin uvedl, že „laser může ukázat cíl, může oslepit nepřítele, změřit vzdálenost. Ale laser jako zbraň, to je něco ze science fiction.“
Podle oficiálního ruského mínění byl například celý americký projekt laserového děla jeden velký a zbytečně drahý humbuk, který měl představovat pouhou „demonstraci vlastní vojensko-technické převahy podle vzoru smutně známé Obranné iniciativy Ronalda Reagana.“
Létající laboratoř Berijev A-60 1A2
Faktem nicméně je, že se Rusko vývojem laserových zbraní dlouhodobě zabývá. Ale kolují o nich spíš fámy než zprávy. Existují například zkazky o použití laserových děl v roce 1969 při pohraničním konfliktu s Čínou na řece Ussuri. Podle svědků se tam doslova vypařila celá čínská jednotka zakopaná na ostrově uprostřed řeky. Badatelé se však přiklánějí k prozaičtějšímu vysvětlení, že danou zkázu způsobily tehdy nově nasazené zápalné aerosolové bomby druhé generace. Na ruské straně došlo k vývoji laserových zbraní, především protiletadlových a protidružicových, stejně jako leteckých (systém A-60). Ruský systém Berijev A-60 jako by z oka vypadl americkému projektu létající laserové laboratoře.
Pokud se v Rusku dnes objeví cokoliv nového kolem laserové techniky, má s tím co do činění firma Almaz-Antej. Posledním zajímavým projektem je modifikace jejího PVO kompletu S-400 tak, že místo raket obsahuje laser, HEL DEW demonstrátor. Prozatím je celý systém neohrabaný a těžký a hodí se především k bezpečnému odpalování nastražených výbušnin. Na technologickou revoluci je to poněkud málo. To však neznamená, že se Rusku ve střednědobém horizontu nějaký efektivní zbraňový systém na bázi laseru nepovede zařadit do služby.
Sarmat, Triumfátor a spol.
Daleko blíž do aktivní služby má nová generace ruských raketových střel. Třeba S-500 Triumfátor. Přesné výkonové parametry jsou a ještě dlouho zůstanou utajované, systém však údajně dokáže odhalit a zasáhnout cíl, kterým jsou primárně balistické rakety, až na vzdálenost 800 km.
Plánovaný výškový dosah raket S-500 je 124 km. Balistické rakety půjde údajně postřelovat na vzdálenost až 600 km, letadla pak na 400 km. Řídící systém dokáže sledovat až 10 vysoce nadzvukových cílů letící rychlostí až 5,5 km/s.
S-500 Triumfátor by měl být schopen zasahovat hyperzvukové křižující rakety, jejichž cestovní rychlost činí 5500 a více kilometrů za hodinu. Předcházející generace protiletadlových raketových systémů tento úkol nedokázaly efektivně řešit a Triumfátor by to měl napravit. Systém S-500 se objeví ve výzbroji ruské armády v roce 2017 nebo 2018.
V roce 2020 pak do výzbroje ruských strategických raketových sil vstoupí těžká mezikontinentální raketa Sarmat. Střela na kapalné pohonné látky se startovní hmotností sto tun dokáže nést na cíl až desetitunový náklad.
BrahMos odpálený z paluby lodě
Poslední v trojlístku je pokročilá verze střel BrahMos. Ta je společným produktem indické výzkumné a vývojové organizace obranných systémů a ruské NPO Mašinostrojenija. Střela je vylepšením ruské protilodní střely P-800 Oniks. Vývoj střely začal na konci devadesátých let, v roce 2001 proběhl první zkušební odpal a v roce 2006 byla střela přijata do služby. Střela může být vypouštěna z lodí, ponorek a z pozemních vypouštěcích zařízení. Vyvíjená letecká verze má být zavedena v roce 2012 a má být optimalizována pro vypouštění z indických bojových letounů Suchoj Su-30MKI. Námořní verze střely je vypouštěna z klasických vypouštěcích kontejnerů či z vertikálních vypouštěcích sil.
Ponorky páté generace v mlze
Poslední roky můžeme být svědky uvádění posledních ponorek čtvrté generace do aktivní služby. Bývá to spojeno s velkou slávou, na druhou stranu si velení ruského námořnictva uvědomuje, že zařazuje do služby lodě, které už v okamžiku svého dokončení technologicky pokulhávají za konkurencí.
Třeba ponorka Severodvinsk: Námořnictvo ji zařadilo do služby po více než dvaceti letech vývoje. Stavba ponorky byla zahájena 21. prosince 1993 v loděnicích Sevmaš, na vodu bylo plavidlo spuštěno 15. června 2010 a námořnictvo ji převzalo o pět let později. Víceúčelová jaderná ponorka s raketami s plochou dráhou letu je prvním plavidlem projektu 885 Jaseň. Ponorky této třídy jsou navrženy tak, aby dokázaly vystřelit škálu raket dlouhého doletu vybavených jadernými hlavicemi a účinně napadat ponorky, hladinová bojová plavidla i pozemní cíle. Ponorka by měla být vyzbrojena až 24 střelami a také torpédy a minami a speciálními sonary schopnými monitorovat větší prostor než obvyklé typy. Ve výzbroji jsou nadzvukové rakety Oniks pro boj s plavidly a rakety Kalibr pro útok na pozemní cíle.
Jinak řečeno, jedná se o plavidlo, které představuje standardní typ, běžný přinejmenším posledních dvacet let. Ponorky páté generace by už měly znamenat revoluci. Ruské námořnictvo si představuje ponorky uzpůsobené taktické spolupráci s podmořskými drony a s vysoce robotizovanou obsluhou. To je bezesporu ambiciózní plán, otázka ale je, jak to dopadne s jeho plněním.
Za rok 2013 vydalo Rusko na zbrojení 4,1 % HDP, což ho staví celosvětově na deváté místo.
V absolutních číslech se jedná o 87,8 miliardy dolarů. Tato částka byla poměrně nízká i ve srovnání s Čínou, která je obávaným sousedem Ruska na východních hranicích. Obranný rozpočet Pekingu byl ve stejném období víc než dvojnásobný a dosáhl částky 188 miliard dolarů. Jde navíc o dobu před uvalením sankcí, které ruskou ekonomiku dusí tak důkladně, že Moskva začala rozjíždět rozsáhlý program podpory rublu.
Každý dolar vydaný na obranu bude nutné vzít někde jinde. A je docela dobře možné, že se kvůli ambicióznímu vojenskému programu ruská ekonomika udusí úplně stejně, jako když se ji na začátku osmdesátých let minulého století rozhodl uzbrojit americký prezident Ronald Reagan.
