Technické okénko
Ponorky třídy Rubis byly, z výše uvedených důvodů, skutečně malé. Na hladině měly výtlak 2 400 t a pod hladinou 2 600 t. Rozměrově nejbližší sovětské ponorky třídy Projekt 627 Kit (V NATO kódu November) měly výtlak 3 065/4 750 tun a britská třída Valiant 4 500/5 000 tun. Trup měl délku 72,1 m a při plavbě na hladině byl ponor 6,45 m. Tlakový trup vyrobený z oceli Marel umožňoval ponoření do hloubky 300 m.
Pro konstruktéry bylo největším oříškem navržení dostatečně kompaktního pohonu. Řešením je 48 MW tlakovodní reaktor CAS-48 na nízko obohacený uran, vyrábějící teplo na výrobu páry pro dva turbogenerátory s výkonem po 3 950 kW. Lodní šroub roztáčí elektromotor s výkonem 7100 kW. Do rychlosti 6 uzlů (tichý mód) stačí k chlazení reaktoru přirozená cirkulace vody. Při vyšší rychlosti je nutné zapnout hlučnější čerpadla. Napájení palubní sítě zajišťují další dva turbogenerátory s výkonem po 850 kW. Maximální rychlost ponorek třídy Rubis je 25 uzlů.
Pro případ poruchy je v záloze dieselelektrický pohon s generátorem SEMT-Pielstick 16PA4 o výkonu 480 kW a baterie akumulátorů. Akumulátory zajišťují plavbu na vzdálenost 90 km nebo vytrvalost 15 hodin. Posádku tvoří 66 mužů, z toho 9 důstojníků. Zásoby stačí na 45 dnů plavby v normálním a 60 dnů v nouzovém režimu. Pro každou ponorku jsou k dispozici dvě posádky, což je běžné u nosičů balistických raket, ale nikoli u útočných ponorek.
Výzbroj ponorek třídy Rubis tvoří 4 torpédomety ráže 533 mm na přídi. Ty slouží k odpalování torpéd, min a řízených střel (od jednotky Saphir). Ponorka je schopná navádět dvě torpéda současně (pokud jsou řízená po vodiči). Celkem je na palubě mix 14 torpéd F17 a ŘS SM.39 Exocet. Alternativně může ponorka nést 32 min FG 29.
Základem senzorového vybavení byl aktivní sonar DUUA-2D s přijímačem DUUA-2B, pasivní sonar DSUV-22, dva boční sonary DUUX-2B a vlečený sonar DSUV-62C. Na věži byl kromě přehledového periskopu Pivair SPS, útočný ST-5, navigační radar DRUA-33 a systém pro radiotechnický průzkum ARUR-13. Všechna data zpracovával počítačový systém TICAT a výnosy šly na bojový řídící systém SADE.
Ponorky Amétyste (a přestavěné Rubis) dostaly zaoblenou příď s menším hydrodynamickým odporem. Trup byl prodloužen o 1,5 m a téměř po celé délce hřbetu dostal kompozitový kryt snižují turbulenci vody a hladinu hluku. Pohonné systémy byly umístěné na odpružené patky a ponorky dostaly dvojici tišších protiběžných šroubů, což navíc zvýšilo maximální rychlost na 26,5 uzlu. Modernizovány byly všechny senzory. Přibyl satelitní komunikační systém, datalink a varovné snímače „pingů“ nepřátelských sonarů. Výtlak stoupl na 2410/2680 tun a posádka byla rozšířena na 70 mužů.
Francie se snažila ponorky Amétyste exportovat. Kanadě nabízela v roce 1987 mírně zvětšenou verzi, se zesílenou věží, aby se dokázala vynořit přes metr tlustou vrstvu ledu. Ponorky s výtlakem 2 950 t na hladině měly být vyzbrojené 6 torpédomety se zásobou 22 torpéd nebo ŘS. Tendr na 8 – 12 jednotek byl zrušen v roce 1989. Taiwan jednal o dodání dvou ponorek, ale k uzavření obchodu nedošlo. Výrobce představil ještě konvenční Amétyste Diesel a Amétyste Anaerobie s AIP (Air Independent Propulsion) pohonem MESMA, ale ani pro ně se nepodařilo sehnat zákazníky.