Za málo peněz hodně hluku
Na začátku 70. let se finanční situace MN trochu zlepšila, ale přesto bylo zřejmé, že o velkých a výkonných útočných ponorkách si budou muset francouzští námořníci nechat akorát zdát. Nakonec byl schválen Plan Bleu počítající se stavbou 20 ponorek, označených SNA 72. Ponorky měly mít jaderný nebo alternativně konvenční pohon a stavět se měly v pěti skupinách po čtyřech.
Výsledkem nebylo nic jiného než úprava konvenční ponorky třídy Agosta, s výtlakem 1 760 t pod hladinou, pro pohon jaderným reaktorem, což znamenalo mimo jiné prodloužení trupu o 6,5 m. Aby se co nejvíce ušetřilo, bylo nutné převzít z třídy Agosta i většinu elektronických a zbraňových systémů, byť pro SNA 72 prošly úpravami. Obě třídy se stavěly prakticky souběžně. Kýl první jednotky třídy Agosta (S620) byl založen v listopadu 1974 a do služby byla zařazena koncem července 1977.
Francouzská útočná ponorka třídy Rubis
Kýl první ponorky projektu SNA 72 byl založen v prosinci 1976, při spuštění na vodu byla pokřtěna Provence (S601). Ale v roce 1980 byla ponorka přejmenována na Rubis a toto jméno nese celá třída. Do služby byla zařazena v únoru 1983. Druhá jednotka byla pokřtěna Bretagne (S602), ale před zařazením do služby v červenci 1984 dostala jméno Saphir. Pro třetí bylo vyhrazeno jméno Bourgogne (S603), ale při spuštění na vodu byla pokřtěna tradičním Casabianca. Čtvrtá nesla od začátku jméno Émeraude (S604). Poslední dvě zmiňované ponorky byly zařazené do stavu MN v dubnu 1987 a září 1988.
Aby Francouzi co nejvíce ušetřili, vytvořili poněkud netypické zadání. Hlavním úkolem útočných ponorek třídy Rubis neměl být boj s nepřátelskými ponorkami (jak je běžné v USA a GB), ale boj nepřátelskými hladinovými svazy, kde nebyly takové nároky na tichost chodu. Díky tomu se mohli konstruktéři vzdát rozměrných a nákladných opatření na snížení celkového hluku. Důsledkem byla zvýšená hlučnost, porovnatelná snad jen se sovětskou třídou Alfa (Projekt 705), která byla v tomto ohledu vyhlášeným přeborníkem.
Vysoká hlučnost měla i další důvody. Nápad s použitím trupu ponorek Agosta nebyl nejšťastnější, protože trup měl z obou stran zploštělou příď, což je tvar lépe vyhovující dieselelektrickým ponorkám při plavbě na hladině, protože je stabilnější. Moderní jaderné ponorky se stavěly s doutníkovým trupem, který má menší hydrodynamický odpor a při jeho obtékání vzniká méně turbulentního proudění (a hluku).
Dalším důvodem byl malý průměr trupu a velké rozměry reaktoru v porovnání s původním pohonem. Třída Rubis jsou nejmenší bojové ponorky s jaderným pohonem na světě. Od třídy Agosta se liší použitím jednotrupé koncepce. Díky tomu se podařilo zvětšit vnitřní objem tlakového trupu. Do centrální části, kde má trup válcový průřez, dokázali konstruktéři vměstnat tři paluby místo původních dvou. Nevýhodou jednotrupé koncepce je opět zvýšená hlučnost, respektive výrazně vyšší náklady na její potlačení.
Testy první jednotky byly náročné. Před zařazením do služby si vyžádaly přes 1 000 hodin testů pod hladinou. Naměřené hodnoty hluku vedly k tomu, že již v roce 1982, tedy ještě před zařazení Rubis (S601) do služby, byl vyhlášen modernizační program Amétysthe (Amelioration Tactique, Hydrodynamique, Silence, Transmission, Ecoute) jehož cílem bylo zlepšení taktických možností, hydrodynamiky, pohonu a snížení hlučnosti.
Druhá série stíhacích ponorek měla mít také čtyři jednotky, jejichž úkolem měl být boj s nepřátelskými ponorkami a eskorta nosičů balistických raket Le Redoutable, což zatím leželo na bedrech výrazně tišších konvenčních ponorek tříd Daphné a Agosta. Během generálních oprav měly být změny aplikované i na ponorky první série. Rozsah úprav byl nakonec tak velký, že to vedlo ke vzniku nové třídy pojmenované po prvním plavidle Améthyste (S605). Druhá jednotka nesla jméno Perle (S606). Celkové náklady se vyšplhaly tak vysoko, že stavba ponorek Turquoise (S607) a Diamant (S608), byla zrušena v roce 1991, respektive 1992, ještě před založením kýlů. Výrazně k tomu přispěl i konec studené války a snížení napětí mezi Východem a Západem.
