V bezprostřední blízkosti současného letiště Pardubice, jen schované za pásem lesa, leží bývalé polní letiště Bezděkov, v archivních materiálech zmiňované jako Dvůr Kokešov. Nacházíme se také doslova „za rohem“ od skladů Opočínek, které sehrály svoji roli v době pandemie, kdy sem mířily k další distribuci zásoby roušek z prvního nákladního letounu Ruslan.
Bývalé polní letiště Bezděkov resp. Dvůr Kokešov
Pole za lesem a smutné prvenství
Dnes pole plné slunečnic obsadila v prvních dnech mobilizace Polní letka 48 s letouny Avia B.534 pod velením kpt. let. Jaroslava Bílého. Prvním důstojníkem mu byl por. let. Jaroslav Štěrbáček, tento letec si později v letounu Hurricane I P3159 NN-G připsal jedno smutné prvenství.
Jaroslav Štěrbáček se stal prvním z 512 Čechoslováků, kteří padli v uniformách RAF během druhé světové války. Podle knihy Vladimíra Poláka Stíhač RAF Jaroslav Štěrbáček se po střetu s německými Dorniery 31. srpna 1940 zřítil do ústí řeky Temže nedaleko anglického Wenningtonu. V den vydání tohoto článku nás tedy od tohoto tragického dne dělí přesně 83 let.
Zatím jsme navštívili tato bývalá polní letiště mobilizace 1938: |
Jak ve své knize Smrtonosná oblaka uvádí Michal Plavec, kurátor letecké sbírky Národního technického muzea v Praze a autor námětu tohoto letního putování. „V polní letce 48 za mobilizace v roce 1938 létal také Emil Foit, pozdější velitel 310. československé stíhací peruti ve Velké Británii. Foit létal jako stíhací pilot již v době bitvy o Francii u GC I/9. Tato jednotka se ovšem do bojů na západní frontě až do francouzské kapitulace nezapojila. V řadách britské 85. a 310. československé peruti se krátce zapojil do bitvy o Británii. U 310. československé stíhací peruti sestřelil tři německá letadla a poškodil dalších pět. Funkci velitele 310. peruti zastával od listopadu 1942 do ledna 1944 v britské hodnosti Squadron Leader. Jakmile komunisté převzali vládu v Československu, neváhal a již v březnu 1948 s anglickou manželkou emigroval opět do Velké Británie.“
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
Osudy těch nahoře
Dvůr Kokešov (Bezděkov) byl také od 14. září 1938 sídlem velitelství Třetí peruti leteckého pluku 4., která jinak sídlila v Pardubicích. Funkci velitele peruti zastával major letectva Alexander Hess. Toto jméno stojí za zmínku. Michal Plavec dodává: „(Alexander Hess, pozn. red.) Před válkou se do povědomí veřejnosti zapsal jako vedoucí leteckých družstev, jež vystoupila na XI. olympijských hrách v Berlíně roku 1936 a IV. ročníku mezinárodních leteckých závodů v Curychu o rok později.“
Obou těchto leteckých svátků jsme již v našem putování dotkli. Major Hess patřil mezi vojáky, kteří se po Mnichovu rozhodli odejít a bojovat. Plavec pokračuje: „Z protektorátu se mu podařilo uprchnout až v lednu 1940 s pomocí falešného pasu. V květnu a červnu 1940 krátce působil u stíhací jednotky ELD Chartres, než se musel evakuovat před postupujícími Němci do Velké Británie. Od 12. července 1940 do 28. února 1941 velel jako první velitel nově zformované 310. československé stíhací peruti. Během bitvy o Británii sestřelil dvě německá letadla a jedno poškodil, sám byl sestřelený, ale zachránil se.“
 |
Alexander Hess válku přežil a další zlom v jeho životě znamenal až únor 1948. Hned v červnu opět odešel z Československa a začal nový život v USA. Nakonec létal u amerických aerolinek. Zemřel v New Yorku v srpnu 1981. Již v roce 1943 publikoval ve Spojených státech své vzpomínky z války, nazvané „Byli jsme v Bitvě o Anglii“.
Zlato na mořském dně
gen. Josef Berounský
Pokud bychom chtěli nahlédnout ještě výš, do horních vrstev služební hierarchie čs. letectva, neunikne nám, že válka si opravdu nevybírá, když jde o její oběti. Alexander Hess, jak jsme již uvedli, byl velitelem Třetí peruti leteckého pluku 4. Tomuto Leteckému pluku 4, (později Skupina bojového letectva I. armády), v době mobilizace se sídlem v nám již známých Cvrčovicích, velel voják s válečnou zkušeností velitele vojskové setniny pěchoty během ruské občanské války – plk. Josef Berounský. Účastnil se bitvy u Zborova i bojů na transsibiřské magistrále. Jeho osudy se kurátor Michal Plavec zabývá např ve sborníku Slaňáci ve světě. Tento několikrát raněný veterán sloužil od roku 1924 u čs. letectva. Začínal zde jako letecký pozorovatel, později jako pilot i stíhač.
Abychom si udělali obrázek o tom, jakou zodpovědnost představovala funkce plk. let. Josefa Berounského v dnech mobilizace, citujeme zde zvláštní rozkaz velitele letectva I. armády, brig.gen. Karla Janouška: „Úkolem velitele skupiny velitele let. pluku 4 jest zpomalit nebo zastavit postup zejména rychlých (mechanisovaných a motorisovaných) jednotek vniknuvších na území státu. Pásmo činnosti jest na východě ohraničeno tokem řeky Labe, na západě čarou Stříbro – Tachov. Do hloubky: na severu – státní hranice, v případě možnosti se prodlužuje i na území nepřítele; na jihu: čára Stříbro – Bezdružice– Bochov– Doupov – Kadaň – Chomutov – Most – Bílina. V případě ústupu vlastních jednotek prohlubuje se jižní hranice až po čáru: Stříbro – Bezdružice – Plachtín – Rabštejn – Malměřice – Kryry – Blšany – tok Blšanky a Ohře po Budyni – Roudnice. Nejvhodnějším místem pro útoky budou místa destrukcí na silnicích, kde se jednotky zastaví a nahromadí. (...) Jest nutno, aby útoky byly spuštěny co nejrychleji a co největší silou. ...“ Zvláštní rozkaz č. 1 z 27. září 1938 ve 22:30 h hod velitele letectva I. armády, brigádního generál Karla Janouška, pozdějšího velitele československého letectva ve Velké Británii. Zdroj: Michal Plavec, Smrtonosná oblaka |
Plk. Berounský, kterého jsme zmínili například v tomto starším článku, se hned po okupaci Československa přesunul do Francie a později do Velké Británie. V roce 1941 byl vyslán do Moskvy ve funkci zástupce náčelníka Československé vojenské mise (ČSVS). Právě zde se jeho osud protíná s nám již známým letcem Jaroslavem Hlaďem. Oba se na jaře 1942 snažili dostat ze Sovětského svazu do Británie. Válečnou loď HMS Edinburgh zasáhlo torpédo německé ponorky U-456. Loď byla těžce poškozená a po dalších bojích ji nakonec potopili Britové sami. Letec Jaroslav Hlaďo je mezi čtyřmi stovkami mužů, kteří vyvázli živí. Naopak plk. Josef Berounský je mezi 60 oběťmi. Posmrtně byl povýšen do hodnosti generála.
Pokud vám HMS Edinburgh přijde povědomá, je to možná tím, že její sesterská loď HMS Belfast slouží dnes jako muzeum v centru Londýna.
Torpédem poškozená loď HMS Edinburgh
Zajímavostí je, že HMS Edinburgh převážela ze Sovětského svazu i 465 zlatých prutů o celkové váze 4 570 kg. Tento náklad se z vraku, i přes fakt, že jde o válečný hrob, pokusilo během 80. let 20. století vyzvednout několik expedic. Objevení vraku i zlata popisuje dokumentární film z roku 1981, který mluvil s očitými svědky zkázy lodi, Gold from the Deep: The Salvage of the Century. Celkem se podařilo v troskách na dně Barentsova moře asi 150 km od norského pobřeží v hloubce 245 metrů najít a vyzvednout 460 prutů. Pět posledních se však nikdy nenašlo.
Bohdaneč - letiště na golfu
V roce 1933 vzniklo v rámci vojenského cvičiště severovýchodním směrem od Lázní Bohdaneč pomocné vojenské letiště o rozměrech dráhy 600 × 800 metrů „použitelné pro všechny druhy letectva (s výjimkou těžkých bombardovacích letadel) ve dne i v noci,“ uvádí publikace Na zrazeném nebi. V současné době je tento rovinatý terén zcela přetvořen do podoby golfového hřiště.
Bývalé polní letiště Bohdaneč
V době branné pohotovosti státu sem byla přesunuta Polní letka 1 s pozorovacími letouny Letov Š-328 a zůstala zde až do 15. října.
Letov Š.328
Zajímavé svědectví z doby působení Polní letky 1 na polním letišti Bohdaneč našel ve svém archivu historik Pavel Šrámek ze Státního okresního archivu Zlín. Jde o vzpomínky Bedřicha Dumka z Pardubic, který u Letky 1 sloužil jako fotograf:
„Fotografové měli tehdy na starosti a za úkol připravovat fotokamery, a to jak ruční, tak i stabilní (v letadlech pozorovací letky). Fotografovalo se tehdy na desky, film. Snímky se zpracovávaly na formátech 13 × 18 a 18 × 24, a to na snímky jednotlivé, řadové i prostorové.“ Bedřich Dumek narukoval i v době v předvečer podzimní mobilizace a to už od 14. října 1938. „Byli opět na letišti v Bohdanči, a to až do 23. října. Jak v květnu, tak i v září byla letadla (Letov Š-328, pozn. red.) ukryta v lesíku pod stromy a byla maskována. Domnívá se, že jich tam mohlo být kolem šesti.“ Zdroj: Dr. Miroslav Vostatek: Polní letiště v Bohdanči, Zprávy Klubu přátel Pardubicka, roč. 30, 1995, č.1–2, s. 19–20. |
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
Prokletí nové uniformy
Leonhard Smrček
Na dnešním golfovém hřišti, na podzim 1938 polním letišti Bohdaneč, jak upozorňuje Pavel Šrámek, sloužil v době mobilizace u Polní letky 1 i pozorovatel por. Leonhard Smrček. Po okupaci se dostal přes Maďarsko do Francie a později do Velké Británie. Byl přidělen k 311. peruti jako radiotelegrafista a nalétal 30 bojových akcí. Až 31. nálet v noci z 22. na 23. června 1941, který se stal osudným a slavným zároveň.
Byl to nálet na přístavy Wilhelmshaven a Brémy. Tento cíl byl přidělen i devíti letounům Vickers Wellington československé 311. bombardovací perutě. A právě jeden z těchto strojů byl i Wellington T2990 pilotovaný velitelem letounu Vilémem Bufkou a druhým pilotem Aloisem Rozumem. Tragický osud tohoto letounu Bufka později literárně zpracoval ve známé knize Bombardér T-2990 se odmlčel.
Smutnou skutečností je, že Leonhard Smrček neměl vůbec letět, ale zaskakoval za svého kamaráda, telegrafistu Jana Plzáka, jak to Bufka popisuje ve své knize:
Toho horkého dne, na který hned tak nezapomenu, dostal Karel Valach, náš zadní střelec, další válečný kříž, a telegrafista Honza Plzák byl povýšen do důstojnické hodnosti – stal se z něho novopečený pilot officer. Přišel za mnou i s Růženkou, abych mu půjčil forda. Chtěl si zajet do Norwiche, kde měl připraveny nové uniformy. „Pro dnešní let jsem si sehnal za sebe náhradu. Poručík Smrčka půjde za mě.“ Podal jsem Honzovi klíče od vozu. „Budeš nám scházet.“ „Pro jednou to beze mne vydržíte.“ Spěchal. „A zlomte vaz!“ Když Honza zmizel, zmocnil se mě podivný pocit, nějaká předtucha čehosi zlého nebo takového něco. Zdroj: Vilém Bufka, Bombardér T-2990 se odmlčel, kap. Sestřeleni! |
Jan Plzák válku přežil. Rok před svou smrtí, v roce 1997 vydal vlastním nákladem knihu Létal jsem u Třistajedenáctky.
Mrtví se vracejí
Celou zkázu bombardéru Wellington T-2990 Vilém Bufka ve své knize skvěle vylíčil a zmiňuje i fakt, že v nastalé kritické situaci byl přesvědčen, že se podařilo dvěma členům jeho posádky vyskočit:
Lojza se marně snažil letadlo vyrovnat. Volal na mne: „Vildo, to je konec. Řízení už nefunguje!“ Došlo tedy k poslednímu. Znova jsem volal na kamarády: „Karle, skákej!“ „Navigátor, telegrafista, všichni sem s padáky.“ Nikdo se neozval. Bylo to strašné. Chtěl jsem se přesvědčit, co se vzadu stalo, ale po několika krocích mě zastavil nesnesitelný žár a hustý černý dým. Projít bylo nemožné. „Lojzo, ven. Skákej horem a já půjdu dolem. Musím ještě za Hejnou.“ Ale ten se už dral proti mně, bledý a vyděšený. „Rychle ven,“ otevřel jsem spodní dveře. Málem jsem zapomněl na svůj padák. Rychle jsem si ho zavěsil na vestu. Ohlédl jsem se. Lojza se snažil vyprostit se z horní části kabiny. Vichr ho tlačil zpět. Spodní otvor mezitím zel prázdnotou. Hejna už byl venku. I Lojzovi se konečně podařilo dostat se z kabiny. Zůstal jsem sám.  Sestřelený a hořící Wellington T2990 na záznamu z fotokulometu německého nočního stíhače | foto: VHÚ Zdroj: Vilém Bufka, Bombardér T-2990 se odmlčel, kap. Sestřeleni! |
Nadporučík Egmont Prinz zur Lippe-Weißenfeld, letec, který sestřelil Wellingtona velitele Viléma Bufky, zahynul v březnu 1944 při letecké nehodě v Ardenách.
V této souvislosti je vedle literárního zpracování zajímavý i popis celé události, který Bufka uvedl do protokolu, a který cituje článek VHÚ zde. Vilém Bufka vyskočil v malé výšce, ale přežil. Probudil se v nizozemské nemocnici, kam ho dokonce přišel navštívit rakouský pilot npor. Egmont Prinz zur Lippe-Weißenfeld, který wellington sestřelil.
Místo zřícení letounu československých letců nedaleko obce Nieuwe Niedorp bylo po léta známé. Němci pouze odvezli trosky, které zůstaly na povrchu a místo zahrnuli. V předvečer 80. výročí tragédie se Nizozemské letectvo rozhodlo pro exkavaci tohoto válečného hrobu. V květnu 2021 začal archeologický průzkum a skutečně se podařilo objevit zbytky letounu, padáků a ostatky československých letců.
Ostatky z bombardéru v Holandsku jsou Čechoslováků, potvrdila analýza |
Analýza DNA později ukázala a české ministerstvo obrany potvrdilo, že v letounu kromě Viléma Bufky zahynuli všichni ostatní členové posádky: Jan Hejna, Vilém Konštatský, Alois Rozum, Leonhard Smrček a Karel Valach.
Vilém Bufka se po válce vrátil do Československa. V květnu 1949 byl jako západní letec vyhozen z armády a komunistickou totalitní mocí perzekuován. Zemřel v pouhých 52 letech v listopadu 1967. Teprve po listopadu 1989 byl posmrtně povýšen do hodnosti plukovníka letectva.
P/O Leonhard Smrček, někdejší poručík a pozorovatel na bývalém polním letišti Bohdaneč v době všeobecné mobilizace na podzim 1938, byl v roce 1991 povýšen do hodnosti podplukovníka in memoriam.
