Čtvrtek 7. července 2022, svátek má Bohuslava
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Čtvrtek 7. července 2022 Bohuslava

Snahy nepřátel pořídit si jaderné zbraně se rozhodl Izrael eliminovat

V létě 1981 přeoraly izraelské bomby irácký jaderný reaktor v Al Tuvajtě. Tím Saddámu Husajnovi na dlouhou dobu zabránily dopracovat se k jaderné zbrani. Izraeli bylo vyčítáno, že při náletu zahynul jeden civilista. Na druhé straně tu bylo riziko jaderné zbraně v rukou diktátora.

Reaktorová hala, která byla terčem náletu. | foto: IDF, archiv USAF, www.valka.cz

Vznik státu Izrael 14. května 1948 okolní arabské země rozhodně nepotěšil. Okamžitě začaly dávat nepokrytě najevo, že se ho pokusí za jakoukoli cenu vymazat z mapy světa. Dobrým prostředkem k naplnění takových cílů se zdála být jaderná zbraň. Obzvlášť, když v jejích prvopočátcích všichni viděli hlavně okamžité ničivé účinky a důsledky dlouhodobého zamoření radioaktivním spadem se nebraly příliš v potaz.

Arabská atomová bomba

Že to myslí vážně, dokázali Arabové velmi rychle. Ještě před přijetím rezoluce OSN č. 181 mobilizovali své armády a hned odpoledne 14. května 1948 překročili hranice. Na Izrael zaútočily Sýrie, Libanon, Irák a Egypt. Ale ukously si příliš velké sousto. Od té doby probíhal konflikt s větší či menší intenzitou. Zhruba jednou za deset let se Arabové pokusili rozpoutat válku, což zpravidla skončilo jejich drtivou porážkou.

V padesátých letech měl vůdčí postavení mezi zeměmi sdruženými v Lize arabských států Egypt. Ve stejném období se začaly v arabském táboře poprvé ozývat hlasité názory o nutnosti získat „arabskou atomovou bombu“. Po převratu v Egyptě v roce 1952 a zejména po nástupu prezidenta Násira v roce 1954 dostaly slovní proklamace konkrétní podobu.

Egyptský prezident Gamál Násir

Prezident Násir v rámci programu Ivis I angažoval řadu zahraničních vědců, kteří měli Arabům pomoci k jaderné zbrani a vhodnému nosiči, který by ji dopravil na území Izraele. Na vývoji balistické rakety a její hlavice pracovali i specialisté z bývalé třetí říše (ti, kteří neskončili v USA nebo SSSR).

Izraelskou reakcí byla v letech 1962–63 operace Damokles. Tajná služba Mossad se nerozpakovala použít zastrašování nebo listovní zásilky s výbušninami, aby vědcům ukázala, že nebude nečinně čekat, až jejich „vynálezy“ začnou zabíjet izraelské civilisty. Vědci to rychle pochopili a začali Egypt houfně opouštět. Pokusy o vývoj jaderné zbraně vlastními silami selhaly. Koncem šedesátých let, po šestidenní válce, se prezident Násir jaderného programu vzdal a přistoupil na mírová jednání s Izraelem.

Jedno nebezpečí bylo zažehnáno, druhé se objevilo na opačné straně Arabského poloostrova. Do čela arabských zemí se postupně dostal Irák, zvlášť po tom, co Egypt a Izrael podepsaly v Camp Davidu mírové dohody. Ostatní arabské země to vnímaly jako zradu a výraz slabosti.

Vraťme se zpět, do poloviny padesátých let. Irácký atomový program byl zahájen již v roce 1956 s podporou Spojených států v rámci programu Atomy pro mír (Atoms for Peace). Jenže to bylo za zcela jiného režimu, než jaký si většina lidí s Irákem spojuje. Tehdy byl Irák konstituční monarchií s probritskou orientací, v jejímž čele stál král Fajsal II. z dynastie Hášim. Američané pomohli Iráku vyškolit první jaderné fyziky, vybavit první vědecké laboratoře a založit Komisi pro atomovou energii.

Ale mírová idylka netrvala dlouho. V roce 1958 došlo ke státnímu převratu, při kterém byl třiadvacetiletý král zavražděn i s dalšími členy královské rodiny (včetně žen). Byla vyhlášena prosovětsky orientovaná revoluční vláda, v jejímž čele stanul brigádní generál Abdul Karim Kassim.

Svaté právo na jaderné zbraně

Sověti samozřejmě příležitost na rozšíření sféry vlivu jen uvítali. S novým iráckým režimem rozvinuli čilou spolupráci, která zahrnovala i jaderný program. S jejich pomocí začali Iráčané v roce 1962 v Al Tuvajtě, asi dvacet kilometrů na jihovýchod od Bagdádu, budovat jaderné zařízení.

Sověti „zaťali drápek“ hluboko a jejich pozice neohrozilo ani to, že Kassim byl o rok později svržen. Jeho nástupce, plukovník Abdul Slama Arif, kurz zahraniční politiky nezměnil. Nic tedy nebránilo tomu, aby byl v roce 1965 v Al Tuvajtě osazen malý reaktor IRT-5000 s výkonem 2 MW.

Sovětům šlo především o udržení vlivu v oblasti, takže byli ochotni leccos přehlédnout. V roce 1968 reaktor spustili, přestože v Iráku došlo k dalším dvěma převratům během jednoho měsíce, což rozhodně nenasvědčovalo stabilitě v zemi. K moci se dostala nechvalně známá Socialistická strana arabské obrody (BAAS) se Saddámem Husajnem v čele.

Irácký diktátor Saddám Husajn

Saddám Husajn se nijak netajil mocenskými ambicemi. Životními osudy jak kdyby kopíroval Stalina. V mládí zloděj, potom revolucionář, uzavřený, se sklony k agresivitě. Velení tajné policie mu umožnilo získat moc a zbavit se některých protivníků. Následovalo křeslo viceprezidenta a předsedy vlády.

Saddám Husajn toužil vlastnit zbraně hromadného ničení a nakonec se k nim (s výjimkou jaderných) dopracoval. Ale to předbíháme. Husajn z titulu své funkce odpovídal za jaderný program země. V jeho rámci sestavil tajný program na výrobu jaderné zbraně, který osobně kontroloval. Reaktor IRT-5000 neuspokojoval jeho ambice, protože se nehodil na výrobu většího množství plutonia – jinými slovy na výrobu jaderné munice.

Sovětský svaz dodání výkonnějšího reaktoru odmítl, protože i pro něj byla strana BAAS příliš nevypočitatelným partnerem. Sověti měli celkem oprávněné obavy, že se Husajn i s BAAS vymknou jejich kontrole.

S čím si zahrávají, bylo celkem jasné. Saddám Husajn a další čelní představitelé BAAS v médiálních projevech doma i v zahraničí opakovaně prohlašovali, že „je svatým právem arabských zemí vlastnit jadernou zbraň“.  Nač, není těžké domyslet.

Je třeba mít na paměti, že Irák v té době neuznával Izrael jako svrchovaný stát. Všechny války, kterých se proti Izraeli zúčastnil, byly vedené „proti židovským okupantům Palestiny“. Tím pádem nemohlo dojít ani k podpisu žádné mírové dohody. Země spolu neudržovaly diplomatické styky a Irák jakékoli zprostředkování třetí stranou odmítal.

Dělat si iluze o tom, že Saddám Husajn zbraně hromadného ničení nepoužije, bylo stejně naivní, jako věřit Hitlerovi, že nezahájí další válku v Evropě. Obavy neměl jen Izrael, ale i okolní země, například Írán. Irácký ministerský předseda Tarik Aziz se snažil své sousedy uchlácholit prohlášením, že „Íránci se iráckého jaderného reaktoru nemusejí bát, protože nebyl pořízen k boji proti nim, ale proti židovskému nepříteli.“

Jak upřímně to s nasazením zbraní hromadného ničení myslel, se ukázalo v letech 1983–91. Irák podnikl minimálně patnáct chemických útoků zpuchýřujícím yperitem a nervově-paralytickým tabunem nejen na civilní obyvatelstvo Íránu, ale i na kurdské obyvatele vlastní země. Podle nejskromnějších odhadů zahynulo přes třicet tisíc lidí. Jaderné zbraně nepoužil ani ne tak kvůli nějakým skrupulím, ale prostě proto, že je neměl.

Nedá jeden, dá druhý

Aby dostál svým prohlášením a naplnil mocenské ambice v oblasti, chtěl Husajn reaktor za každou cenu. A ve světě byly země, které potřebovaly levnou ropu. Husajn se v listopadu 1975 v čele vládní delegace vypravil do Francie, kde se setkal s prezidentem Valéry Giscard d’Estaignem. S ministerským předsedou Jacquesem Chiracem následně podepsal kontrakt v hodnotě dvě stě šedesát milionů dolarů (v cenách z roku 1975). Předmětem obchodu byly ze strany Iráku dodávky ropy ve sjednaném finančním objemu, ze strany Francie dodávka a zprovoznění jaderného reaktoru, včetně zaškolení obsluh a dodávky paliva.

Jacques Chirac s Hussajnem podepsal kontrakt na zprovoznění jaderného reaktoru.

Tvrzení o tom, že Irák chtěl reaktor jen pro mírovou výrobu elektrické energie, příliš neobstojí. Kdyby tomu tak bylo, poptával by některý z moderních lehkovodních reaktorů, protože jsou levnější, účinnější a bezpečnější. Jenže neumožňují výrobu takového množství plutonia. Proto Husajn při jednání s Jacquesem Chiracem zdánlivě nepochopitelně trval na dodávce zastaralého, grafitem moderovaného reaktoru a vysoce obohaceného uranu (93 procent).

Když Francouzi tuto dodávku odmítli, protože bylo nelogické obnovovat výrobu zastaralého typu, objednal Irák pokusný reaktor MTR (Material Testing Reactor) s výkonem 40 MW. V té době to bylo jedno z největších zařízení tohoto typu na světě. Nákup takového reaktoru má smysl pro země s rozvinutým jaderným průmyslem, protože slouží primárně k výzkumu chování materiálů na výrobu reaktorů. 

To ale nebyl případ Iráku. Navíc u jednoho z největších vývozců ropy a zemního plynu vyznívá nečekaná touha po výrobě elektrické energie z jádra poněkud nepřesvědčivě.

Celá věc vypadá jinak, pokud vezmeme v úvahu, že MTR se náramně dobře hodí na výrobu plutonia a vysoce obohacený uran používá jako standardní palivo. Oba komponenty jsou vhodné pro výrobu jaderných zbraní.

Protože Irák podepsal smlouvu o nešíření jaderných zbraní, byl povinen umožnit každé dva roky kontrolu reaktoru inspektorům Mezinárodní agentury pro jadernou energii IAEA (International Atomic Energy Agency). Nicméně kontrolám se účinně bránil a dělal všemožné obstrukce. To veškerá podezření jen posílilo.

Irácký jaderný program dostal ve Francii název Osiris, podle staroegyptského boha podsvětí. Později byl Francouzi přejmenován na Osirak, což vzniklo poněkud servilní kombinací slov Osiris a Irak. V samotném Iráku byl program označován Tammuz (červenec) podle měsíce, kdy strana BAAS uchvátila moc v zemi.

Reaktory byly dva. Tammuz-1 byl již zmíněný lehkovodní MTR reaktor. Tammuz-2 byl těžkovodní reaktor s malým výkonem k vědeckým a pokusným účelům. Komplex v Al Tuvajtě byl stavebně dokončen v letech 1976–79. Iráčané však neponechávali vývoj jaderné zbraně náhodě a pracovali i po druhé linii. V roce 1978 se jim podařilo vlastními silami zvýšit výkon sovětského reaktoru IRT-5000 na 5 MW.

V roce 1979 začala montáž technologické části samotného reaktoru Tammuz-1. Ve stejném roce donutil Husajn dosavadního prezidenta k rezignaci a převzal moc. Stejně jako Stalin začal budovat silný kult osobnosti. Tentýž rok se mu podařil i další kousek. S italskou firmou SNIA-Technit podepsal kontrakt na dodávku závodu na obohacování uranu. Navíc výměnou za ropu získal přes sto tun uranu z Portugalska, Brazílie a Nigérie.

Izraelský premiér Menachem Begin

Izraelské tajné služby začaly bít na poplach. Izrael zahájil horečné diplomatické aktivity, aby dokončení reaktoru zabránil. Premiér Menachem Begin, vůdce pravicové strany Likud, si dobře uvědomoval, co by znamenala jaderná zbraň v iráckých rukách. A nebral si servítky, když mluvil o „druhém holocaustu“.

Když selže diplomacie

Ministr zahraničních věcí Moshe Dayan dostal za úkol všemi diplomatickými prostředky přesvědčit Francii a Itálii, aby se jaderné spolupráce s Irákem vzdaly. Ty o tom nechtěly ani slyšet. Dayan a později jeho nástupce Jitschak Shamir se pokusili obrátit s žádostí o pomoc na Spojené státy. Ty sice Izrael podporovaly, ale byla studená válka a rozkol s významnými spojenci z NATO nebyl žádoucí. Navíc po revoluci v Íránu (leden 1979) byl Irák považovaný za vhodnou protiváhu.

Když selhaly diplomatické aktivity, přišly na řadu razantnější metody. Nechápavým Francouzům a Italům bylo nutné otevřít oči, aby jim došlo, že jejich obchody jsou sice hezké, ale poněkud nebezpečné. Mossad spustil operaci Sphinx.

Ve skladových objektech ve městě La Seyne Sur Mer, což je přímo naproti hlavnímu přístavu Marine nationale (francouzské námořnictvo) Toulon, explodovala 6. dubna 1979 nálož. Výbuch zničil část dílů reaktoru připravených k nalodění a exportu do Iráku. Způsobené škody byly vyčíslené na 23 milionů dolarů. Dokončení reaktoru se podařilo zdržet, ale ne zastavit. Francouzi však nepochopili a nadále pokračovali v aktivitách směřujících ke spuštění reaktoru.

Jedničkou iráckého výzkumu byl egyptský jaderný fyzik Jehja El Meshed. Ten byl několikrát varován, že jeho aktivity nejsou žádoucí. Navzdory tomu se vypravil do Paříže domluvit podrobnosti dodávek vysoce obohaceného uranu pro irácký reaktor. Nasmlouvané množství by stačilo na výrobu plutonia pro dvě jaderné bomby malé ráže v horizontu asi půl roku.

El Meshed byl v rámci operace Sphinx zastřelen agenty Mossadu v pokoji pařížského hotelu Méridien 13. června 1980. Prostitutku Marie-Claude Magal, která s ním byla na pokoji, o měsíc později srazilo auto na bulváru Saint-Germain. Nepřežila.

Jiná akce proběhla v Itálii, kde explodovaly tří nálože ve firmě SNIA-Technit v září 1980. Firma byla odpovědná za dodávku technologií potřebných pro výrobu jaderných zbraní.

Plán B

Čím dál tím víc bylo jasné, že veškeré aktivity směřující ke zmaření dostavby a spuštění iráckého jaderného reaktoru se pomalu míjejí účinkem. Bylo tak rozhodnuto o přistoupení k vojenskému řešení. Potřeba zničit reaktor je věc jedna, praktická realizace takového nápadu věc druhá. Nejlepší obranou reaktoru před útokem ze strany Izraele byla totiž jeho samotná poloha – zhruba tisíc kilometrů od židovského státu.

Úder pozemní armády nebyl možný, protože země neměly společnou hranici. Vysazení speciálního komanda bránila velká vzdálenost a související problémy s logistikou celé operace. Jednalo by se o společné nasazení vrtulníků, transportních a tankovacích letadel. Navíc se vzhledem k rozsahu komplexu a síle obrany daly čekat ztráty na životech komanda, ale hlavně zahraničních civilních odborníků.

Brigádní generál David Ivri

Zbývala poslední reálná možnost – vybombardovat reaktor. Oficiálně s touto myšlenkou přišel v roce 1978 ministr obrany Ezer Weizman, který požádal velitele Chel Ha’Avir (Izraelské letectvo) brigádního generála Davida Ivri o vypracování předběžného plánu úderu.

Před generálem stál nezáviděníhodný úkol, který jemu a zasvěceným příslušníkům štábu přinesl mnoho perných dní nad grafy doletu letadel a nejednu bezesnou noc. Chel Ha’Avir měl v té době k dispozici letouny F-4E Kurnass (Phantom II), které byly vybaveny tankovacím nástavcem domácí konstrukce, protože Spojené státy prodaly phantomy bez možnosti tankování za letu.

Palivo kurnassům mohly pomocí pružných hadic předat dva tankery KC-130H Karnaf (Hercules) nebo A-4N Ahit (Skyhawk) pomocí kontejnerů buddy-pod. Pro misi byl vybraný tandem F-4E a A-4N. Tankovat se mělo dvakrát nad pouštní oblastí na severu Saúdské Arábie – v cizím vzdušném prostoru.

F-4E Kurnass

A-4N Ahit

KC-130H Karnaf

Celý let musel probíhat ve výšce pod sto metry, aby letouny podlétly radarovou clonu. To by se samozřejmě projevilo na spotřebě paliva. I s doplňováním paliva za letu měly kurnassy kerosinu stěží na cestu.

Při letu k cíli bylo nutné dodržovat přísné rádiové mlčení. Piloti se nesměli zaplést do žádného vzdušného souboje. Jakékoli narušení letových parametrů nebo krátkodobé zapnutí forsáže by znamenalo konec nadějí na návrat.

V případě, že by se některý z izraelských pilotů musel katapultovat, ať nad cílem, nebo cestou zpět, byl by odkázán sám na sebe. Provedení záchranné operace tak daleko od domácích základen nebylo možné. Co by dopadené piloty po náletu čekalo, nebylo těžké domyslet, a je otázkou, zda vůbec mělo smysl tahat za madla vystřelovacího sedadla.

Bombardování muselo být provedeno s chirurgickou přesností. Vyhlídky na úspěch mise snižovala skutečnost, že zbraňový systém AN/APQ-120, kterým byl F-4E vybaven, neumožňoval dostatečně přesně zasáhnout cíl. Proto se počítalo s použitím bomb s koncovým navedením řady Paveway II. Jenže ty vyžadovaly ozáření cíle laserovým paprskem pomocí pouzdra Pave Tack (AN/AVQ-26), na což musely být vyčleněny další letouny.

Pave Tack (AN/AVQ-26)

"Chytré bomby" řady Paveway II

Bez problému nebyla ani navigace. Piloti neměli lety na dlouhou vzdálenost kde nacvičit, protože Izrael má na délku ani ne čtyři sta kilometrů. Většina letové trasy měla vést nad neobydlenou pouští s minimem orientačních bodů a k navigaci musel postačit inerciální navigační systém (INS), který vypočítává polohu letounu z poslední známé pozice na základě oprav z plošiny gyroskopů. 

Ty snímají úhlová zrychlení během každého manévru, což s sebou nese určitou chybu. Chyby se sčítají a rostou s prolétnutou vzdáleností a počtem manévrů. Srovnávací orientace je při letu v tak malé výšce a při rychlosti přes 600 km/h prakticky vyloučená.

Přesto někteří izraelští piloti začali zkoušet možnosti tankování za letu v malých výškách, lety na dlouhé vzdálenosti jen s využitím INS a lety za naprostého rádiového ticha od vzletu do přistání. Velká pozornost se věnovala i nácviku bombardování pod různými úhly. Nikdo však nevěděl proč, nanejvýš se mohli dohadovat.

Konec prvního dílu. Druhý, závěrečný díl najdete zde.

  • Nejčtenější

Za bouřky jděte dovnitř, před bleskem ochrání také les. Hlavně si nelehejte

Premium Letní bouřka umí rozehrát fascinující show. Blesky srší k zemi, rozsvěcují oblohu. Hlavně si dejte pozor, abyste byli...

Česká houfnice Morana se zařadila mezi hvězdy veletrhu obrany

Advertorial Eurosatory je nejvýznamnější evropský veletrh obranné a bezpečnostní techniky. Letos se kvůli covidu konal po čtyřleté...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Váháte s upgradem na Windows 11? Tyto informace byste měli vědět

Nejnovější verzi operačního systému Windows 11 přijímají uživatelé po celém světě. Přestože nikdo není nucen na novou...

Gripen versus F-35. Ve finále výběru neuškodí zvážit všechna pro a proti

Výběr budoucích stíhacích letounů pro české letectvo jde do finále a zdá se, že i jako v některých jiných evropských...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Přísně tajná letecká továrna. Na gripen je potřeba 8 tisíc hodin práce

Premium Co obnáší vyrobit stíhací nadzvukový letoun? Po exkurzi ve střežené továrně Saab kromě jiného víme, že se kupříkladu...

Můj syn je blázen, říká Redlova matka. Kam až sahají majetky vlivné rodiny

Premium Kdo jsou Redlovi? MF DNES přináší reportáž z místa, odkud pochází klíčová postava korupční kauzy hnutí STAN Michal Redl...

Cesta do Chorvatska 2022: Jak projet rozkopané Slovinsko a tankovat v Maďarsku

Premium Dobrá zpráva pro dovolenkáře mířící autem na Jadran. Cesta byla letos hladká, na nejrychlejší trase přes Vídeň, Graz...

Zbraně, které zaskočily Putina: „Muskovo“ bombardování

Premium Už druhý den po nočním překročení hranic měli triumfálně projíždět centrem Kyjeva, po čtyřech měsících místo toho vězí...

  • Další z rubriky

Přísně tajná letecká továrna. Na gripen je potřeba 8 tisíc hodin práce

Premium Co obnáší vyrobit stíhací nadzvukový letoun? Po exkurzi ve střežené továrně Saab kromě jiného víme, že se kupříkladu...

Na Ukrajinu míří drony od českých vývojářů

Česká firma z malého města vyrábí malé průzkumné a bojové bezpilotní letouny. Původní konstruktéři vrtulových...

Kladivo na ruské dělostřelectvo. HIMARS se zapojil do bojů

Americký dělostřelecký systém HIMARS, po kterém Ukrajina volá už několik týdnů, byl konečně dopraven k bojujícím...

První bombardér s motoricky ovládanou střeleckou věží létal u RAF

Mezi zajímavé stroje, kterými je protkána historie letectví, patří i britský bombardér Boulton Paul Overstrand ze...

Ne, ne, já nemusím, já už ho vidím. Holčička z reklamy na Kofolu se vrací

Malá holčička z vánoční „prasátkové“ reklamy na Kofolu, ve které zazněly hlášky „a bude mít ty velký zahnutý zuby...

Pavla Tomicová výrazně zhubla a s kolegy oslavila šedesátiny

Pavla Tomicová měla s Dášou Zázvůrkovou v květnu nehodu, když do kolegyniny Vespy před Národním divadlem nabouralo...

Hvězdy ve Varech: Bývalí milenci Jágr s Verešovou po 20 letech opět spolu

Jaromír Jágr (50) a modelka Andrea Verešová (42) patřili kdysi k nejsledovanějším párům showbyznysu. Hokejista vyrazil...

Móda z Varů: Luxus i lacinost. Sexy Ramba a Plodková. Třeštíková přestřelila

Na červeném koberci zazářily v den slavnostního zahájení 56. ročníku karlovarského filmového festivalu v luxusních...

Ruská ekonomika se hroutí, už není pochyb, ukazují nová statistická data

Ekonomika v Rusku se postupně hroutí, píše americký týdeník Newsweek. Průmyslová výroba se propadla hned v několika...