Atomový kufřík není pro každého. Erdogan chce hrozit jadernou apokalypsou

  11:00aktualizováno  11:00
Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan před několika dny prohlásil, že touží po nukleární zbrani. V napjaté mezinárodní situaci po vpádu jeho vojsk do Sýrie zapůsobila zpráva jako malá jaderná nálož. Co vše je Ankara ochotna udělat pro začlenění mezi atomové velmoci?
Ilustrační snímek

Ilustrační snímek | foto: iDNES.cz / Profimedia.cz

Erdogan už letos v září na toto téma zavedl řeč během jednání své Strany spravedlnosti a rozvoje: „Jsou takové země, které mají rakety s jadernými hlavicemi. Západ však trvá na tom, že Turecko žádné mít nemůže. A to nemohu akceptovat.“ Odvolal se třeba na Izrael, který nukleární zbraně vlastní a podle Ankary je díky tomu prakticky nenapadnutelný. Turecký prezident se pak k tématu vrátil před několika dny - více na iDNES.cz zde.

Jaderný klub má jen devět členů

Zůstává otázkou, zda Erdogan skutečně hodlá o vlastnictví atomové zbraně usilovat, nebo se jen snaží dát západním státům najevo, že mocenská pozice Turecka nadále poroste. Začlenit se do „jaderného klubu“ zemí disponujících nejničivějším arzenálem totiž není vůbec jednoduché. Ne náhodou se i víc než sedm desetiletí po vynálezu atomové bomby mezi její vlastníky řadí pouhých devět států.

Nejničivější zbraň v dějinách lidstva poprvé vybuchla v listopadu 1952

Prvního listopadu 1952 vešlo do dějin první

Prvního listopadu 1952 vešlo do dějin první "umělé Slunce". A zrodilo se nové nebezpečí.

Jako první ovládly sílu jádra za druhé světové války USA, které 16. července 1945 uskutečnily první pokusnou explozi a následující měsíc dvojici pum nasadily proti Japonsku. Druhou jadernou mocností se v roce 1949 stal Sovětský svaz, jenž při vývoji využíval mimo jiné informace získané špionáží amerického programu

V roce 1952 Američané otestovali i první termonukleární zbraň (vodíkovou bombu). Moskva následovala Washington o rok později. (Dodejme, že se stále vedou spory, který z obou testů lze považovat za první skutečný test vodíkové zbraně). 

Američané potřebovali proti rostoucí síle SSSR spojence, a tak sdíleli klíčové technické informace s Brity, kteří díky tomu vyvinuli jadernou pumu do roku 1952 a o pět let později se dopracovali i k bombě vodíkové. V roce 1960 uskutečnila první test Francie, která koncem šedesátých let provedla též pokusný termonukleární výbuch. Poměrně nečekaně se v roce 1964 do jaderného klubu zařadila i komunistická Čína.

Ve spolupráci se Sověty vyvinula jaderné zbraně Indie (1974), těsně před koncem dvacátého století se přidal její tradiční pákistánský rival. V únoru 2005 oznámila vlastnictví atomové bomby Severní Korea, nicméně o pravdivosti tohoto tvrzení panovaly pochyby. Už dalšího roku však komunistický režim provedl úspěšný test. Devátou zemí je Izrael, jenž se k držení atomové bomby nikdy nepřiznal, ale existují o něm dostatečné důkazy.

Podívejte se na méně známé záběry z Hirošimy:

Pomůže Rusko nebo Pákistán?

Ze stručnosti výše uvedeného výčtu vyplývá, že vyvinout jadernou zbraň od nuly a vlastními silami je extrémně náročné i nákladné. Spojené státy ve čtyřicátých letech investovaly do projektu Manhattan dvě miliardy dolarů (ekvivalent dnešních třiadvaceti miliard dolarů) a zapojily do něj přes 130 tisíc lidí včetně stovek špičkových vědců. 

To jsou kapacity, které si málokterý stát – natož v době míru – může dovolit uvolnit. Většina zmíněných zemí se tak stala vlastníkem jaderné zbraně díky využití práce někoho, kdo už k ní měl přístup. Ať už dobrovolně (spojenectví), nebo nedobrovolně (špionáž, korupce či únosy vědců).

Aby Turecko atomový arzenál získalo, musel by tedy Erdogan zřejmě spolupracovat s někým z jaderného klubu. Tím by však Ankara porušila vlastní mezinárodní závazky. Od roku 1970 je vázána podpisem smlouvy o nešíření takových zbraní a v roce 1993 se dokonce rozhodla, že nebude jaderné bomby ani testovat. To se ovšem u moci nacházeli sekulární politici. Dalšími kroky současného prezidenta, jenž usiluje o velmocenské postavení Turecka, si nemůže být nikdo jistý.

Zkuste si, jaké by to bylo, kdyby atomová bomba vybuchla v Praze

Výbuch „Little Boye“ nad Prahou by zabil 65 tisíc lidí, zraněno by bylo...

Výbuch „Little Boye“ nad Prahou by zabil 65 tisíc lidí, zraněno by bylo minimálně dalších 129 tisíc obyvatel.

Pokud by chtěl Erdogan zahájit vlastní jaderný program, má už na čem stavět. Turecko totiž disponuje vlastními výzkumnými reaktory i uranem. Ruská společnost Rosatom navíc v zemi staví první jadernou elektrárnu, přičemž odpad z jejího chodu lze teoreticky využít právě pro výrobu jaderných zbraní. Jak už jsme však naznačili, od vyhořelého uranu k funkční pumě vede drahá a minimálně několik let dlouhá cesta. Hodlá-li Erdogan skutečně takovou zbraň mít v dohledné době, pravděpodobně by si ji musel koupit.

Jako vlastník atomové bomby, jenž by Ankaře mohl do jaderného klubu pomoci, se nejčastěji zmiňuje Rusko. To už prodalo Turecku mimo jiné systém protivzdušné obrany S-400 a obě země se sbližují. Po Erdoganově invazi do Sýrie se ovšem situace poněkud změnila. 

Mnohé západní velmoci zastavily vývoz zbraní do Turecka a hrozí mu ekonomickými sankcemi. V tomto politickém ovzduší by se Moskva jen těžko odhodlala k oficiální podpoře Ankary v tak nebezpečné hře. Rusové se ostatně už k invazi vyjádřili negativně. Zmocněnec pro Sýrii Alexandr Lavrenťjev označil tureckou ofenzivu za nepřípustnou. 

Jako alternativa se tak může jevit spolupráce s Pákistánem. Tamější šéfové jaderného výzkumu jsou ostatně podezřelí z prodeje části technologií Íráncům a Severokorejcům.

Technologický oříšek

Vraťme se k možnosti, že by se Turci pokusili o vývoj nukleárních zbraní vlastními silami. Konstrukci jaderných náplní sice už teoreticky zvládla řada méně vyspělých zemí, ovšem to zdaleka nepostačuje k výrobě samotné munice. Odborníci odhadují, že tyto státy jsou dnes schopné docílit přinejlepším technické úrovně, jež charakterizovala arzenál rozvinutých ekonomik v padesátých a šedesátých letech.

Nejmenší jaderná zbraň měla zastavit útočící jednotky východního bloku

Nukleární zbraňový systém Davy Crockett

Nukleární zbraňový systém Davy Crockett

Současné nukleární zbraně obvykle pracují na principu imploze. Výbuch konvenční trhaviny stlačí podkritické množství štěpného materiálu (zde obvykle plutonia) do malého objemu, čímž se dosáhne nadkritického stavu. Energie rozbušky zároveň udrží masu plutonia u sebe po potřebnou dobu, takže řetězová reakce může probíhat déle a uvolní více energie.

Aby zbraň fungovala, je nezbytné vše spočítat s extrémní přesností. Trhaviny v rozbušce musejí mít přesný počet, váhu, rozměry i tvar, jejich exploze se musí uskutečnit současně a soustředěně. Selhání by způsobilo roztržení obalu pumy a rozmetání drahé suroviny po okolí.

I kdyby vědci místo plutonia sáhli po dostupnějším uranu, nemají zdaleka vyhráno. Pro konstrukci zbraní se hodí výhradně vysoce obohacený uran, v němž je podíl izotopu 235U zvýšen z přirozeného podílu 0,71 procenta na přinejmenším 85 procent (zbytek tvoří izotop 238U).

Erdoganova slova o jaderné zbrani pro Turecko nemusí být planou výhrůžkou

Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan 74. zasedání Valného shromáždění OSN....

Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan (24. září 2019)

Oddělení izotopů je přitom velmi náročné, protože z chemického hlediska se takřka neliší a i fyzikálními vlastnostmi se značně podobají. Úspěchu lze dosáhnout například plynnou difuzí vycházející z rozdílné hmotnosti obou molekul. Jenže tento rozdíl je tak malý, že se postup musí opakovat aspoň tisíckrát. Další metoda spočívá v odstřeďování pomocí centrifug na základě rozdílného momentu hybnosti částic. I v tomto případě je to však drahá metoda vyžadující stovky až tisíce odstředivek.

Překážku pro vývoj turecké bomby představuje také mezinárodní kontrola, která je přes své slabiny pořád mnohem účinnější než u jiných typů zbraní hromadného ničení. A to už proto, že průmyslová zařízení pro separaci štěpných materiálů z podstaty věci téměř nelze utajit.

Erdogan drží jaderné zbraně jako rukojmí

Teoreticky by se Turci mohli k jaderným zbraním dostat i další cestou. Na území řady států – kupříkladu Německa, Belgie či Itálie – se v rámci spolupráce uvnitř NATO nebo předsunutých amerických základen nacházejí jaderné hlavice. Tyto země tedy nejsou vlastníky atomového arzenálu, nicméně patří mezi jeho „opatrovníky“.

Tajemství studené války: Česko bylo obloženo jadernými minami

Fotografie komponentů cvičné jaderné miny, na které se učili českoslovenští...

Fotografie komponentů cvičné jaderné miny, na které se učili českoslovenští vojáci.

Asi padesátka zbraní se nalézá i na základně USAF Incirlik v Turecku – jen pár stovek kilometrů od syrských hranic. Samozřejmě podléhají přímému velení Washingtonu a Američané je pečlivě střeží proti zneužití, jenže i tak jde o delikátní situaci. 

Západní analytici hovoří o tom, že tyto hlavice de facto představují Erdoganovo rukojmí. Turecko, byť je členem Severoatlantické aliance, nyní lavíruje mezi setrváním v západním spojeneckém bloku a přichýlením k Rusku. Pokud by USA jaderné zbraně ze země odvezly, šlo by pravděpodobně o gesto, jež by jejich spojenectví s Ankarou nadobro ukončilo.

I přes výbušnou situaci tak Washingtonu nezbývá než padesátku hlavic v Incirliku zatím ponechat. Jeffrey Lewis z renomovaného výzkumného institutu James Martin Center for Nonproliferation Studies uvedl, že „poprvé v dějinách země s americkými jadernými zbraněmi rozmístěnými na svém území současně ostřeluje americké vojáky.“

Jaderná apokalypsa odložena na poslední chvíli

I kdyby Ankara jadernou zbraň získala, je otázkou, do jaké míry by to pozici Turecka ve světě ovlivnilo. Prezident Erdogan kupříkladu spojuje její vlastnictví s nárůstem prestiže a ekonomické síly. Jenže ve skutečnosti značná část hospodářsky nejvyspělejších zemí sdružených v G8 atomový arzenál nemá.

Jaderná apokalypsa z Ruska: poslední válka na světě by takto neproběhla

Simulace jaderné války mezi USA/NATO a Ruskem

Simulace jaderné války mezi USA/NATO a Ruskem

Poněkud lichý je i argument o nenapadnutelnosti Izraele (jako vlastníka atomové zbraně). Židovský výzkum štěpení jádra pro vojenské účely začal v centru Dimona už na přelomu čtyřicátých a padesátých let – poté, co se Tel Aviv jen tak tak ubránil vpádu nepřátelských vojsk v první arabsko-izraelské válce (1948)

Existenci výzkumu Izrael přiznal roku 1960 a o šest let později se pod Negevskou pouští uskutečnil první pokusný výbuch. Přestože doktrína ohledně nasazení jaderných zbraní podléhá utajení, předpokládá se, že by je Davidův národ použil, kdyby mu reálně hrozila vojenská porážka (v případě Izraele takřka jistě spojená s koncem existence státu).

K nasazení „atomu“ málem došlo roku 1973 za jomkipurské války, kdy egyptské a syrské tankové kolony Židy zaskočily a hrozily rozetnout zemi vedví. Vláda premiérky Goldy Meirové v kritické situaci aktivovala odpalovací rampy střel Jericho a letouny F-4 Phantom II s podvěšenými jadernými pumami.

Podle některých zdrojů stíhačky už stály připraveny na letištích a čekaly na rozkaz. Jakmile by se arabské kleště spojily, měly „ef čtyřky“ bombardovat metropole obou zemí. Až na poslední chvíli se izraelské armádě podařilo situaci stabilizovat a k apokalypse nedošlo.

Toto byla Jomkipurská válka:

Pro Turecko z toho plynou dvě důležitá ponaučení. Zaprvé, popsanou doktrínu lze s nadějí na přežití praktikovat jen do doby, dokud nepřítel také nevlastní jadernou zbraň. Potenciální protivníci Ankary už ji však mají. A zadruhé, ačkoli je židovské vlastnictví smrtícího arzenálu po desetiletí známo, arabské státy či islamistické teroristické organizace na Izrael různými formami útočí i v jednadvacátém století. Až další kroky Erdoganova režimu však ukážou, zda jeho analytici dokážou daná vodítka správně vyhodnotit.

Erdogan vsází na stejnou kartu jako Kaddáfí

Marné libyjské snahy

Čas od času se objevují debaty, zda by vlastnictví jaderné zbraně uchránilo libyjského plukovníka Muammara Kaddáfího před mezinárodním stíháním a smrtí z rukou povstalců. Diktátor o získání atomového arzenálu usiloval desítky let a sázel na podobnou rétoriku jako nyní Erdogan. Taková bomba ve zbrojnici ho měla katapultovat mezi elitu, s níž by si nikdo nedovolil zahrávat.

Po rozpadu Sovětského svazu zůstaly stovky hlavic na území nástupnických států včetně Kazachstánu. Kaddáfí zemi nabídl značnou finanční pomoc pod podmínkou, že si Astana (dnes Nur-Sultan) zbraně ponechá a neodevzdá je Rusku. Sledoval přitom dva cíle. 

V ideálním případě se hodlal bomb nějakým způsobem v budoucnu zmocnit. A pokud by se to nepodařilo, měly se kazašské hlavice stát alespoň prvními jadernými zbraněmi v rukou muslimů. Prezident Nursultan Nazarbajev ale naléhání a penězům nepodlehl. V obavách z narušení globálního rozložení sil se jeho země roku 1992 hlavic vzdala a během čtyř let je předala Moskvě.

Kaddáfí se poté marně snažil nakoupit nukleární zbraně z Indie, Číny i Pákistánu a rozjel též vlastní vývoj, který nikdy neopustil rané stádium. Ani úspěch tohoto programu by ovšem Kaddáfímu pravděpodobně nezajistil poklidné stáří. Právě podezření z vlastnictví zbraní hromadného ničení Saddámem Husajnem (byť neopodstatněné a zřejmě zmanipulované) se v roce 2003 stalo oficiální záminkou pro invazi koaličních vojsk do Iráku.

Autor:

Přechod na DVB-T2

Od 27. 11. bude zahájen postupný přechod na vysílací standard DVB-T2. Proces by měl být dokončen do poloviny roku 2020. Diváci si tak musí pořídit televizi s podporou kódování H.265 (HEVC) nebo starší televizi doplnit vhodným set-top boxem.

  • Nejčtenější

Poslední přistání chtěli utajit. Přístroje se tak třásly, že nešly odečíst

Do přistání zbývá 20 sekund a i teď přijde celá akce kapitánovi Kallbachovi jako šílený nápad. Krátká a ještě ke všemu...

Příprava na šílené přistání. IL-62 bude doslova lízat vrcholky stromů

Osmdesátitunový Iljušin IL-62 přistál na hrbolaté travnaté louce na kopci za lesem. To není začátek nepovedeného vtipu,...

Nejlepší zkratka, kterou neznáte. Snímek obrazovky oříznete za sekundu

Jak nejrychleji udělat screenshot? Na vytvoření snímku obrazovky existuje řada specializovaných programů. Pokud ale...

Premium

Špičkový výrobek i po letech funguje. Kvůli hloupé chybě je však k ničemu

Snoubení spotřební elektroniky a počítačů provázely porodní bolesti, které jsou z dnešního pohledu absurdní a...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Fatální omyl. Jak Američané napadli Rusy a zabili generála Kotova

Mezi nepříjemné válečné omyly patří střelba do vlastních řad, případně po spojencích. Jedna taková událost se stala i...

Premium

Nikdo dodnes neví, kolik těch holek zůstalo zakopaných. Starosta Dubí vzpomíná

„Devadesátky“ a přelom tisíciletí byly v Dubí na Teplicku divoká léta. Řádili tu pasáci prostitutek a mafiáni. Město se...

Premium

Kořeněná jídla ani káva neškodí, vyvrací profesor Tesař letité mýty

Kola je pro ledviny hrob. Nejlepší je nesolit a nejíst ostrá exotická jídla. Alkohol dokáže „propít“ ledviny, které je...

Premium

Špičkový výrobek i po letech funguje. Kvůli hloupé chybě je však k ničemu

Snoubení spotřební elektroniky a počítačů provázely porodní bolesti, které jsou z dnešního pohledu absurdní a...

  • Další z rubriky

Vyvíjený sovětský supertank nepřežil rozpad komunistického impéria

V poslední půldekádě před rozpadem Sovětského svazu vyvíjeli Rusové nový výkonný tank s projektovým označením Objekt...

Na cele s Meresjevem. Konec bloudění italského stíhače českou oblohou

K italskému pilotovi, který v roce 1959 zabloudil na naše území, pustily úřady představitele ambasády až po více než...

Atomový kufřík není pro každého. Erdogan chce hrozit jadernou apokalypsou

Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan před několika dny prohlásil, že touží po nukleární zbrani. V napjaté mezinárodní...

Kafe jako hnůj. Trápení italského stíhače, který zabloudil do Čech

Před 60 lety se letiště v Hradci Králové stalo místem přistání italské stíhačky s mladým pilotem Ernestem De Majem. Ten...

Najdete na iDNES.cz