Izrael již delší čas nakupoval leteckou techniku americké provenience, doplňovanou vlastními verzemi těch komponentů, které americké ministerstvo obrany neuvolnilo k vývozu. To se týkalo především avioniky a prostředků pro elektronický boj. V souvislosti s dodávkami nové sovětské techniky, včetně MiGů-25, arabským státům se Izrael začal ohlížet po vhodné protizbrani.
Nové stroje v arzenálu
V polovině sedmdesátých let se skupina izraelských pilotů účastnila porovnávacích testů několika nových letadel. Navzdory snahám omezit výdaje na zbrojení a šetřit napjatý rozpočet byl schválen nákup výkonných F-15A/B Baz (Eagle).
Ale ani výkonný F-15 Baz nebyl ideálním strojem. Nálet na reaktor byl proveditelný jen s konformními nádržemi (Conformal Fuel Tanks, CFT), které obsahovaly dalších 3 214 litrů paliva. Problém byl v tom, že v době, kdy se začalo o náletu poprvé uvažovat, v Izraeli žádné CFT nebyly. Byly součástí kontraktu pro rok 1979 a první čtyři soupravy dorazily od firmy MDD (McDonnell Douglas) až v roce 1980.
Navíc F-15A/B Baz byl stroj pro vybojování vzdušné nadvlády, schopnosti napadat pozemní cíle byly omezené. Na rozdíl od F-4E nebyl vybaven pro nesení laserového značkovače cílů. Mohl tedy nést „chytré“ bomby, ale ozáření cíle by musely zajistit jiné letouny. Otázka byla jaké.
Naštěstí se již rýsovalo řešení zapeklité situace. Potom, co Izrael podepsal v Camp Davidu dohody a následně mírovou smlouvu s Egyptem, došlo k zásadní změně. Spojené státy, konkrétně administrativa prezidenta Jimmyho Cartera odsouhlasila prodej letounů F-16A/B v rámci programu Peace Marble I.
První objednaný balík zahrnoval 75 jednomístných F-16A a osm dvoumístných F-16B. Izraelci byli v pořadníku na F-16 až za Íránem, ale po pádu režimu Muhammada Rezy Pahlavího došlo k prudkému ochlazení americko-íránských vztahů. Izraelcům tak spadlo do klína „požehnání“ v podobě 47 volných F-16A a osmi F-16B.
Část těchto letounů patřila ke staršímu výrobnímu Block 5, ale před dodáním do Izraele na nich byl proveden upgrade na Block 10. Kromě toho se letouny dodané do Izraele od F-16 jiných uživatelů lišily montáží varovače před ozářením radiolokačním paprskem kombinovaným s aktivním rušičem Loral AN/ALQ-172 Rapport III. Tento automatický systém, vyvinutý na základě zkušeností z jomkipurské války, snižuje účinnost leteckých i pozemních radiolokátorů. Dokáže rušit radary pracující se spojitou vlnou i modernější pulzně dopplerovské.
První F-16 Netz dorazily do Izraele v červenci 1980. Letouny byly pokřtěné jménem Netz (Jestřáb) a první jednotkou, která je dostala, byla 117. peruť „Ha’Silon Ha’Rishona“ (První proudová) na základně Ramat David nedaleko Haify. Za ní následovala „sousední“ 110. peruť „Abirei Ha’Tsafon“ (Rytíři severu), sdílející společnou základnu.
Přeškolení pilotů probíhalo rychle, i když ne bez nehod. Plné operační způsobilosti dosáhla 117. peruť 21. listopadu 1980. A 20. ledna 1981 došlo ve vzduchu ke srážce F-16A Netz (78-0328) s F-4E Kurnass. Pilot F-16 Rav-seren Ehud Ben Amitay zahynul. Na druhou stranu 28. dubna téhož roku otevřel Sgan-aluf Ze’ev Raz, velitel 117. perutě, nad Libanonem dlouhé skóre letounů F-16 sestřelením syrského vrtulníku Mi-8.
Nečekaný úder
Mezitím přišel úder ze strany, odkud to skoro nikdo nečekal. Irácká armáda v síle šesti divizí s podporou asi tří tisíc tanků překročila 22. září hranice se svým sousedem – Íránem. Letectvo napadlo íránské letecké základny s cílem zničit letecké síly na zemi.
Írán se iráckého jaderného reaktoru obával stejně jako Izrael. Falešným slibům iráckého ministerského předsedy nenaletěl a nemínil riskovat. Týden po vypuknutí války se nad Bagdádem objevily čtyři F-4E Phantom II s íránskými výsostnými znaky, ze základny Nojeh. Každý letoun nesl šest bomb LDGP (Low Drag General Purpose) Mk.82 ráže 500 liber (227 kg) a dvě řízené střely AIM-7E-2 Sparrow pro vlastní obranu.
Reaktor bránily protiletadlové systémy ZSU-23-4 Shilka.
Phantomy se přihnaly v malé výšce. Podlétly iráckou radarovou clonu a zcela překvapily protiletadlovou obranu, která nestihla ani vystřelit. Celý útok byl velmi rychlý a profesionálně provedený. Před Bagdádem se formace rozdělila. Jedna dvojice bombardovala elektrickou rozvodnu zásobující Bagdád, druhá útočila na komplex Al Tuvajta.
Phantomy čtyři kilometry před cílem nabraly výšku a ze střemhlavého letu svrhly jednou řadou bomby. Nad cílem nebyly ani deset sekund. Bomby budovu reaktoru sice zasáhly, ale podle svědků se od kopule odrážely a opožděné exploze zasahovaly jiné objekty.
Ač se to zdá neuvěřitelné, Írán i Izrael se cítily iráckým jaderným programem tak ohrožené, že jejich tajné služby, navzdory některým nesmiřitelným rozporům spolupracovaly. Je pravděpodobné, že výsledky náletu byly předané izraelským agentům a následně plánovačům Chel Ha’avir.
Irácká propaganda sice vehementně tvrdila, že bombardování bylo nepřesné, ale nakonec přiznala škody ve výši sedmi milionů dolarů a zdržení celého programu. Pro Izraelce z toho vyplynulo jedno ponaučení. Je potřeba naložit těžké kusy! Dalším benefitem bylo, že irácká protivzdušná obrana se zaměřila směrem, odkud hrozba přišla.
Nevýhodou bylo, že obrana byla ještě zesílena. Na izraelské piloty tak nakonec čekala pestrá sestava hlavňové i raketové výzbroje. Počínaje letitými tanky ZSU-57-2 přes jejich nástupce ZSU-23-4 se systémem řízení palby využívajícím palubní radiolokátor až po nechvalně známé PLŘS systému 2K12 Kub.
Předpisy stranou
Definitivní rozhodnutí o vybombardování reaktoru padlo 29. října 1980. Přísně tajná operace dostala název Opera. Bylo vybráno dvanáct nejzkušenějších pilotů ze 117. a 110. perutě. Osm z nich (viz tabulka) se mělo přímo účastnit náletu, čtyři byli náhradníci.
| Pilot | Volací znak | Bort Nr. | Serial | Peruť |
|---|---|---|---|---|
| Ze’ev Raz | Izmail 01 | 113 | 78-0315 | 117 |
| Amos Yadlin | Izmail 02 | 107 | 78-0311 | 117 |
| Dov „Dubi“ Yoffe | Izmail 03 | 118 | 78-0318 | 117 |
| Hagai Katz | Izmail 04 | 129 | 78-0322 | 117 |
| Amir Nahumi | Eškol 01 | 228 | 78-0332 | 110 |
| Yiftach Spector | Eškol 02 | 223 | 78-0329 | 110 |
| Relik Shafir | Eškol 03 | 239 | 78-0339 | 110 |
| Ilan Ramon | Eškol 04 | 243 | 78-0342 | 110 |
Náletu se účastnili osobně oba velitelé perutí. Velitel 117. i se svým zástupcem, který vedl druhou dvojici. Wingmanem velitele 110. perutě byl velitel základny Ranmat David Aluf Mishneh Yiftach Spector. Nejmladším účastníkem mise byl Ilan Ramon, v době náletu šestadvacetiletý.
Tento muž se později stal prvním izraelským kosmonautem, specialistou pro užitečné zatížení letu STS-107. Zahynul 1. února 2003 při katastrofě raketoplánu OV-102 Columbia. Jeho F-16A bylo možné vidět na CIAF 2004 v Brně. S Českou republikou ho pojí ještě jedna věc – při letu do vesmíru měl s sebou kopii kresby čtrnáctiletého pražského chlapce Petra Ginze.
Ačkoli byl F-16 kvalitativně novým letounem, splnění mise bylo na hranici jeho možností. Ale v sázce bylo příliš mnoho a nad lecčíms bylo nutné přivřít oči. Nejkritičtější situace panovala kolem paliva. Pro akci byla stanovena letová výška maximálně padesát metrů a přeletová rychlost 665 km/h, při které měly motory General Electric F110-GE-100 nejmenší spotřebu.
Každý letoun nesl plnou sestavu tří přídavných nádrží, dvou po 1 400 litrech pod křídly a jednou s objemem 1 135 litrů pod trupem, doplňujících základní zásobu 4 060 litrů paliva v integrálních nádržích. Přesto se muselo šetřit každým litrem.
Byla prakticky ověřena možnost tankování letounů s běžícím motorem (hot refueling). Díky tomu se podařilo do palivové soustavy „naprat“ dalších 700 litrů paliva, což představovalo asi patnáct minut letu. Letounům se doplňovalo palivo ještě na čáře předběžného vzletu.
Předpis na F-16 zakazoval odhození prázdných přídavných nádrží, pokud jsou obsazené závěsníky pod křídly, a to kvůli možné kolizi prázdných nádrží s podvěšenou municí. Piloti Chel Ha’avir ověřili, že nádrže minou bomby s dostatečným odstupem. Bylo tedy možné prázdné nádrže odhodit a zbavit se tak zbytečného odporu.
Na základě vyhodnocení údajů o íránském náletu se Izraelci rozhodli neponechat nic náhodě a použít pořádný kalibr. Pro nálet byla pod každým křídlem F-16 upevněna jedna „hloupá“ bomba Mk.84 LDGP ráže 2 000 liber (907 kg) a na koncích křídel řízené střely AIM-9L Sidewinder. V konečném důsledku nesly F-16 tolik výzbroje a paliva, že vzletová hmotnost o víc než tunu překračovala povolený limit.
Bombardovat se mělo ze střemhlavého letu z výšky 1 500 metrů pod úhlem 38 stupňů. Výška pro odhoz byla stanovena na 1 200 metrů. Bomby tak dopadaly na kopuli pod strmým úhlem kolem 66 stupňů a neměly tendenci se odrážet. Kromě toho bylo zaručené, že střepiny nezasáhnou nosič.
Pro maximální trhavý efekt měly bomby zpožďovací zapalovač, aby explodovaly uvnitř budovy. Dostatečnou přesnost bombardování zajišťoval zbraňový počítač F-16, umožňující bombardování metodou CCIP (Continuously Computed Impact Point), zobrazující na HUD (Head Up Display) spojitě vypočítávaný bod dopadu. Pravděpodobná kruhová odchylka od cíle je udávaná na dvanáct metrů.
Pro případ, že by do akce zasáhlo irácké letectvo, cvičili piloti F-16 únikové manévry s vypnutým přídavným spalováním.
Rozhodnuto
Protože Izrael nemá s Irákem společnou hranici, nešlo to bez narušení vzdušného prostoru Saúdské Arábie. Informace o arabské protivzdušné obraně aktivně shromažďovali piloti 119. perutě, vyzbrojené letouny F-4E(S). Letouny hledaly díry v systému včasné výstrahy a proměřovaly dosahy a rozlišovací schopnosti přehledových radiolokátorů.
Datem útoku byla definitivně zvolena neděle 7. června 1981. Údernou skupinu tvořily dvě letky po čtyřech F-16A Netz. První formaci F-16A, původně Block 5, vyčlenila 117. peruť a pro operaci dostala volací znak Izmail, druhou skupinu tvořily F-16A, Block 10, od 110. perutě a jejich volacím znakem byl Eškol (viz tabulka).
Doprovod tvořily tři dvojice letounů F-15A Baz od 133. perutě, napakované palivem a výzbrojí. Kromě vnitřní zásoby 5 260 litrů nesly CFT s objemem 3 211 litrů a tři přídavné nádrže s objemem po 2 270 litrů. Pro vzdušný boj měly podvěšenou plnou sadu čtyř AIM-7F Sparrow s poloaktivním RL navedením a čtyř domácích Shafrir s pasivním infračerveným navedením. Volací znaky dvojic byly Petel, Patephone a Pakhman.
Akci velel Moshe Melnik (Petel 01), velitel 133. perutě. Za wingmana si vybral Benny Zinkera. Moshe sedlal F-15B s Yair Rachmilevicem na zadním sedadle. Dvoumístná verze byla zvolena proto, aby měl velitel formace možnost věnovat víc času samotnému velení. Na vnějším křídelním závěsníku nesla soupravu pro elektronický boj AN/ALQ-119.
V druhé dvojici byl další „double seater“, pilotovaný Mickey Levem (Patephone 01). Tento letoun měl zajišťovat předání informací o výsledku náletu. Na zadní části překrytu byla z vnější strany nalepena HF anténa. Vysílačky pracující v tomto vlnovém rozsahu mají větší dosah. Radistou na zadním sedadle byl Aluf Mishneh Aviem Sella, jeden z plánovačů operace Opera.
Třetím „plnohodnotným“ plukovníkem účastnícím se celé operace byl vedoucí třetí formace F-15 Aluf Mishneh Eitan Ben-Eliyahu, jehož záda hlídal wingman Yoram Peled. Ben-Eliyahu byl smolař a téměř musel svou účast na náletu odvolat, protože jeho F-15 stávkoval palivový systém.
F-16 Netz
Všechny letouny F-16A přeletěly v pátek 5. června na základnu Etzion, která byla cíli nejblíž. Tuto okupovanou základnu na Sinajském poloostrově měl Izrael v roce 1982 vrátit Egyptu.
Na podporu celé akce byla připravena ještě čtveřice F-15 Baz, patrolující nad Mrtvým mořem a monitorující aktivitu jordánského letectva. Dále byl připraven tankovací letoun KC-135 a další letoun Boeing 707, sloužící jako létající velitelské stanoviště a retranslační stanice.
Velitel formace Ze’ev Raz na briefingu před svými piloty neskrýval, do čeho jdou: „Nebudeme mít dost paliva. Kdo se zaplete do souboje, domů nedoletí!“
Také pokyny k tomu, co musejí udělat, byly jasné: Budete bombardovat s pětisekundovými intervaly. Celkem shodíme šestnáct bomb – na zničení cíle stačí osm zásahů“.
Nálet
Akce začala v 15:55. Vzlet nebyl bez problémů. Amir Nahumi si musel vzít jeden ze čtyř náhradních letounů, protože jeho původní měl poruchu. Dalším postiženým byl Relik Shafir, jehož palivoměr začal při „hot refueling“ stávkovat a neustále klesal, přestože technici naplnili nádrže „po špunty“. Na výměnu letounu už nebyl čas, tak jen mávl rukou.
Letouny se postupně odpojovaly od „pupečních šňůr“ cisteren, s třistametrovými rozestupy pojížděly na start a okamžitě vzlétaly. Přestože byly letouny přetížené, museli se piloti kvůli úspoře paliva rozjíždět bez použití přídavného spalování. Teprve po dosažení rychlosti 80 uzlů (150 km/h) si krátkodobě pomohli „kopancem forsáže“ do vzduchu. Po odlepení a dosažení rychlosti 190 uzlů (350 km/h) přídavné spalování vypnuli a do konce letu museli zapomenout, že existuje, pokud se chtěli vrátit domů.
Letouny zaujaly ve výšce 730 metrů volnou sestavu, udělaly zatáčku doleva a přes Akabský záliv vlétly do vzdušného prostoru Saúdské Arábie. U moře byly tisíce turistů, kteří nemohli formaci nevidět a neslyšet. V zálivu navíc kotvila jordánská královská jachta s panovníkem na palubě. Nicméně údajný telefonát jasnozřivého krále Husajna, který okamžitě uhádl, kam letouny míří, a zavolal irácké PVO, je jen hezkou pohádkou.
Letouny „sjely“ do výšky padesáti metrů a osmdesát minut pokračovaly rychlostí 0,7 M nad pouští směrem k Bagdádu, za naprostého rádiového ticha a s radary zapnutými na náhradní zátěž. Přilákat zbytečnými rádiovými emisemi pozornost letounů E-3A Sentry saúdského královského letectva bylo to poslední, oč by Izraelci stáli. Přídavné nádrže odhazovali piloti individuálně, takže zůstaly rozházené v délce mnoha kilometrů.
Odpor, a tím i spotřeba F-16 značně klesly. Rychlost pomalu stoupala na 0,8 M. Krátce nato vlétli do iráckého vzdušného prostoru. Čtyřicet kilometrů před Bagdádem piloti F-15 i F-16 zapnuli radary a začali pátrat po nepříteli.
Po přeletu Eufratu se formace F-15 rozdělila. Dvojice Pakhman hlídkovala západně, Patephone na jihozápadě od cíle, Petel kroužila nad leteckými základnami v okolí Bagdádu a na závěr kryla odlet útočné formace.
Deset minut před cílem zkontroloval Ze’ev Raz polohu podle dvojice měst Al-Mardh a Al-Rahhaliah. Krátce potom odhodily F-16A i podtrupové nádrže a dál pokračovaly jen s bombami. Těsně před přeletem řeky Tigris přerušil velitel formace poprvé rádiové ticho, aby ostatní varoval před vedením vysokého napětí.
Sedm kilometrů před Al Tuvajtou začaly letouny s přetížením 7 G ostře stoupat do výšky tří tisíc metrů. Na vrcholu stoupání se obrátily na záda a piloti začali pátrat po kopuli reaktoru. Potom dotočili zvrat a střemhlavým letem se vrhli na cíl. První F-16A v 17:35. Doba úderu byla zvolena tak, aby v areálu prakticky nikdo nebyl, navíc letouny útočily s ostrým večerním sluncem v zádech, což ztěžovalo vizuální vyhledávání cílů pátračům irácké PVO.
První odhodila bomby formace Izmail. Hned první pár Mk.84 probil kopuli reaktoru. V pětisekundových intervalech následovali ostatní piloti. Bomby explodovaly uvnitř budovy, takže druhá formace musela zaměřovat cíl skrz oblak kouře a prachu.
Ze šestnácti odhozených pum zasáhlo budovu čtrnáct. Cíl netrefil Yiftach Spector, který špatně nalétl vstupní bod. Dvě ze svržených bomb nevybuchly. Jedna byla nalezena ve spojovacím tunelu mezi budovou reaktoru a závodem na úpravu plutonia.
Budova reaktoru byla zničena. Celkové ztráty na životech: deset iráckých vojáků a jeden francouzský civilista, inženýr Damen Chasussepied. To ale byly jen přímé ztráty. Když se Saddám Husajn dozvěděl o náletu, nechal zastřelit velitele oblasti PVO a několik dalších důstojníků v hodnosti od majora nahoru. Dalších dvacet tři lidí skončilo ve vězení.
Piloti po odhozu provedli odval od cíle a vypálili salvu flér a dipólů, aby zarušili hlavice řízených střel. Reakce PVO však byla pomalá. Celý nálet trval 45 sekund a povolení k palbě raketových baterií se vydávalo centrálně z Bagdádu. Ověření a odpověď trvaly v nejlepším případě dvě minuty. Letouny tak obtěžovala jen nepříliš přesná palba hlavňových zbraní. Dvě F-16 utrpěly lehká poškození.
Po dohozu ohlásili všichni piloti kódové slovo Charlie, což znamenalo, že v pořádku odbombardovali. Ze’ev Raz odeslal s pomocí retranslace přes Levovu F-15B potvrzení „Everybody Charlie“, což zachytila osádka velitelského Boeingu 707.
Video z bombardování. Dobře je vidět začátek stoupání (00:26), slyšet varování před přetažením, překrut nad cílem (00:34), spojitě vypočítávaný bod dopadu a zaměření cíle (00:54), okamžik odhozu (00:57), exploze (01:06), odval od cíle (01:09) a odpal klamných cílů. Je slyšet těžký dech pilota při přetížení.
Teď zbývala cesta domů. F-16 již spotřebovaly dvě třetiny paliva. Proto vystoupaly do výšky 11 500 metrů, aby snížily spotřebu. Doprovodné F-15 je hlídaly ještě o tisíc metrů výš. Cestou zpět přišla gratulace od velitele Chel Ha’avir a přání: „Teď už musíte jen přistát…“
V 19:00 dosedly F-16 na základnu Etzion, prakticky s vyschlými nádržemi. Té „nejplnější“ zbývalo palivo na patnáct minut letu. Doprovodné F-15 se vrátily na mateřskou základnu Tel Nov a s palivem na tom nebyly o mnoho lépe.
Operace skončila a s ní i Saddámovy ambice na získání plutonia na výrobu jaderných zbraní. Reakce světových politiků v čele se Sovětským svazem a Ligou arabských zemí byla téměř hysterická, připojila se samozřejmě i Francie a další země. Rada OSN vydala rezoluci 487, která nálet odsoudila. Americká diplomacie sice rezoluci podpořila, ale obratně se jí podařilo vetovat všechny návrhy na sankce a humbuk kolem náletu postupně vyšuměl.
Celá akce vypadala zcela jinak o necelých deset let později. Umírněný postoj Izraele k raketovému bombardování svého území ze strany Iráku byl zčásti ovlivněn vědomím, že nenesou jaderné hlavice. V říjnu 1991 ministr zahraničních věcí USA Dick Cheney Izraeli za akci oficiálně poděkoval.
