Během druhé světové války došlo k nebývalému rozvoji několika druhů zbraní. Mezi ně patří také dělostřelecké raketomety. Jedná se o taktické salvové (chcete-li multihlavňové, kde hlaveň může zastupovat jednoduchá vodící kolejnice) dělostřelecké systémy, municí jsou raketové střely na tuhé pohonné látky. Primární použití je stejné jako u klasických či kanonových houfnic, to je dělostřelecká příprava před pozemním útokem, palebný přepad místa soustředění vojsk a materiálu, případně i přímá palebná podpora.
Ke kořenům Pravěk raketometů se odehrával již ve středověké Číně. Výskyt prapředků kaťuší, jakýchsi jednoduchých košových raketometů, je datován do 13. století. Ale různé aparáty s primitivním raketovým pohonem se mohly objevit již nedlouho po vynálezu střelného prachu. Psané prameny pak zmiňují první vojenské nasazení raket před konec 1. tisíciletí. |
Výhodou raketometů oproti klasickému dělostřelectvu, pokud se bavíme o druhé světové válce, byl příznivější poměr pořizovací ceny k napáchané škodě. Výroba odpalovacího zařízení byla technologicky nesrovnatelně jednodušší než u klasických děl. Další výhodou byla nízká jednotková hmotnost celého zařízení připadající na vystřelený kilogram projektilu. Na druhou stranu porovnatelná děla měla větší dostřel a přesnost střelby (tu samozřejmě i při střelbě nepřímé).
Když se kaťuša rozzlobí
Necelý měsíc po zahájení operace Barbarossa, přesně 14. července 1941, se na soustředění německých jednotek u železniční stanice Orša sneslo z nebe peklo. Baterie sedmi raketometů pod velením kapitána Ivana A. Fljorova prošla bojovým křtem a němečtí vojáci tak měli možnost se poprvé seznámit s touto obávanou zbraní.
Výzkumné práce týkající se raket probíhaly v SSSR už od první poloviny 20. let 20. století. V roce 1933 byl v Moskvě utvořen ze stávajících subjektů zabývajících se touto činností Reaktivní vědecko-výzkumný institut. Zde začali mimo jiné pracovat na vývoji menších neřízených raketových střel s motorem na tuhé pohonné látky. Výsledkem byly dva typy raket, menší měla ráži 82 mm a 0,36 kg trhaviny v hlavici a ta větší ráži 132 mm a 0,9 kg trhaviny. Za letu byly stabilizovány čtyřmi ploškami na zádi. Od konce roku 1937, respektive poloviny 1938, byly zařazovány do výzbroje sovětského letectva jako RS-82 a RS-132 (RS - Reaktivní Střela, v originále РС - Реактивный Снаряд).
Stalin mu nevěřilŠéf rozvědky Fitin věděl o chystaném útoku na SSSR, ale Stalin mu nevěřil Srpen 1941. Němečtí vojáci míří na východní frontu. |
Letecké rakety RS-82 úspěšně debutovaly při bojích s Japonci u řeky Chalchyn-Gol v létě 1939. Zavěšovaly se pod křídla stíhaček Polikarpov v počtu až 4 + 4 kusy a sloužily ke střelbě na vzdušné cíle. Udává se sestřelení celkem 13 japonských letadel pomocí této zbraně. Větší RS-132 (ale nakonec i ty RS-82) se pak během druhé světové války ve větším množství používaly z bitevních strojů Il-2 proti pozemním cílům.
Vývojem a modernizací těchto raket se z nich stala zbraň používaná masově hlavně z pozemních odpalovacích zařízení. Těla raket byla prodloužena a zvětšilo se množství paliva i trhaviny. Dostaly označení M-8 (vyvinutá z RS-82) a M-13 (vyvinutá z RS-132). V roce 1942 vznikla „megaraketa“ M-30 ráže 300 mm. A protože měla kvůli použití motoru z nepoměrně lehčí M-13 příliš malý dolet, vznikla ještě vylepšená M-31 se stejnou hlavicí, ale s novým motorem.
Jako nosiče odpalovacího zařízení tvořeného ocelovými kolejnicemi byly určeny uzpůsobené nákladní vozy ZIS. Sériovou výrobu schválily příslušné orgány pouhý měsíc před napadením SSSR a díky jednoduchosti výroby došlo k prvnímu nasazení nedlouho po vypuknutí konfliktu, jak je zmíněno výše.
Vedle automobilů ZIS se především v úvodních fázích války montovaly kaťuše i na podvozky lehkých tanků a na pásové tahače. Některé takové montáže proběhly i v polních podmínkách, takže kaťuše se mohly objevit v podstatě na čemkoli. Záhy se však nejrozšířenějšími platformami staly americké nákladní vozy, které do SSSR proudily v obrovských množstvích v rámci programu lend-lease.
Typové označení bojového systému se odvíjelo od typu rakety a počtu kolejnic, samohybné prostředky se značily písmeny BM (v originále БМ боевая машина). Například BM-13-16 bylo označení pro řadu automobilních kaťuší (na různých podvozcích) schopných střílet na jedno nabití 16 raket M-13.
Německé hromobití
Sovětské raketomety nám i pro svou medializaci tak trochu zastínily ty německé. Nakonec je pravda, že Němci jich tolik nevyrobili, tak to ostatně bylo snad se vším, ale jejich ničivá síla byla více než srovnatelná.
V Německu byl vývoj vojenských raketových prostředků zahájen ještě před nástupem Hitlera k moci. Versailleská mírová smlouva totiž zakazovala kdeco, ale na rakety v ní už místo nezbylo. Ono by to nakonec stejně bylo jedno, protože se připravovaly i zbraně zakázané.
A tak se již od počátku třicátých let rodil Nebelwerfer, neboli vrhač dýmu (der Nebel - mlha) pro emitaci dýmových clon pro maskovací účely. Odtud byl už jen krůček pro změnu užitečné náplně z dýmové na explozivní.
Ze začátku války nejznámější německé šestihlavňové raketomety ráže 15 cm byly lafetované na lehkém dvoukolovém podvozku. Jméno Nebelwerfer zůstalo, ničivá síla přibyla. Bojová hlavice byla v zadní části rakety, čili k explozi docházelo nad zemí, což bylo pro živou sílu devastující. Motor pak byl vpředu, trysky vyvedené asi ve dvou třetinách délky rakety ji svou orientací udělovaly i stabilizující rotaci. Pro nízkou hmotnost raketometu byla manipulace s ním jednoduchá, na druhou stranu jste potřebovali nějaký další prostředek na tahání při přesunech.
V roce 1943 pak přišly nejdokonalejší německé rakety pro salvové raketomety. Měly ráži 21 cm, motor byl umístěn klasicky v zadní části a stabilizace se řešila opět rotací. Tažený dvoukolový Nebelwerfer sloužící k jejich vystřelování byl pětihlavňový.
I Němci objevili výhody raketometů samohybných. Známé jsou Panzerwerfery 42 (v podstatě 10 hlavňové Nebelwerfery) stavěné na polopásech Opel Maultier. Mnohem zajímavější jsou pak klecová odpalovací zařízení raket velkých ráží (28 cm trhavá a 32 cm zápalná) na polopásových haklech Sd.Kfz. 251. Ty se kvůli malému dostřelu (kolem 2 km) často používaly na přímou střelbu.
Američané mají všechno
S nadsázkou by se dalo napsat, že Američané mají vše, na co si vzpomenou. Ale nemusí tomu tak být hned. Například ve vývoji raket, potažmo pozemních salvových raketometů, vyloženě zaspali. Tento nedostatek nakonec dohnali a zařadili se do trojice nejvýznamnějších druhoválečných uživatelů těchto systémů.
Masivní použití amerických salvových raketometů instalovaných na plavidlech ukazují dokumentární filmy z vyloďovacích operací ve druhé polovině války v Tichomoří, kde se snaží narušit japonskou obranu před samotným výsadkem.
Ekvivalentem sovětských kaťuší pak byly zástavby odpalovacích zařízení na pozemní technice. Nejznámější jsou raketomety odpalující rakety M8 (neplést se sovětskými M-8) ráže 114,3 mm s rozevíratelnou stabilizací. Jednoduché osmihlavňové zařízení T27 Xylofon (xylophone), původně konstruované pro použití přímo z terénu, bylo ve dvojicích instalované na nákladních automobilech. Jejich čas přišel při odrážení německého útoku v Ardenách.
Parní varhany Calliope propůjčily jméno raketometu T34 nesenému na věži tanku Sherman, ten měl v základní verzi hlavní šedesát. Odměr byl dán otáčením věže, náměr potom náměrem kanonu. Po vystřílení raket mohla posádka celé zařízení odhodit a její tank se stal opět klasickým tankem.
Ke konci války v Evropě ještě Američané stihli nasadit vylepšenou raketu M16 stejné ráže, ale stabilizovanou rotací. A to jediné evropské nasazení se odehrálo v západních Čechách proti zbytkům jedné německé tankové divize, účinek byl hodnocen kladně.
FotogalerieGalerie obsahuje více než dvacet dobových fotografií hlavních i méně známých raketometů z druhé světové války. Protože je článek věnován pozemním salvovým raketometům, nezmiňuje zařízení pracující na podobném principu, ale střílející pouze jednotlivé rakety. Nakonec článek kvůli rozsahu nemohl zahrnout do svého těla ani všechny typy a verze raket používaných v salvových raketometech, ba ani všechna provedení těchto raketometů. |