Necelý půlrok po osvobození Československa došlo k ministerskému rozhodnutí zkoumat a vyvíjet tuzemskými silami raketové zbraně mnoha kategorií. Přestože na českém území úspěšně bujel zbrojní průmysl již od dob Rakouska a v době protektorátu se navíc seznámil s výrobou nových zbraňových systémů, byly poválečné ambice nové vládnoucí garnitury na tomto poli poněkud přehnané.
Pokud se budeme stále držet raket, tak jsme si měli doma poradit například s několika druhy salvových raketometů, s pěchotními reaktivními protitankovými zbraněmi, přídavnými startovacími a brzdícími raketovými motory pro letadla, leteckými protizemními neřízenými raketami nebo protiletadlovými raketami včetně samonaváděcí na zvuk cíle. Naštěstí rozhodovací komise do tohoto portfolia nezařadila strategické balistické rakety (po vzoru německých V-2), alespoň toto prozíravě vyhodnotila jako bezpředmětné.
Tyto grandiózní plány byly nerealizovatelné nejen pro nedostatek kapacit, ale především z důvodu unifikace výzbroje v nastupující době čím dál pevnějšího začleňování do východního bloku. A tak se z uvedeného programu dočkala dovedení do stavu masovějšího použití pouze jedna vlaštovka, kterou byl salvový raketomet ráže 130 mm. Dokonce i u něho hrozilo v roce 1950 zastavení vývoje kvůli unifikaci, sovětští poradci mu však po prostudování projektu dali zelenou.
130 mm raketomet vzor 51
Zbraň vyvíjela plzeňská Škodovka a prototyp odpalovacího zařízení byl dokončován na přelomu let 1949 a 1950.
Původně se raketomet zkoušel lafetovat na dvoukolový tažený podvozek. V té době však už bylo zainteresovaným jasné, že takové řešení nemá budoucnost a jediným správným řešením je raketomet samohybný. Jako optimální nosič byla zvolena nově nastupující vojenská třítunka Praga V3S.
Ve hře byla samozřejmě i další technika, ale na ní se vždy našel nějaký diskvalifikační prvek. Například tuzemské mutace německých polopásových haklů neposkytovaly potřebnou kapacitu pro přepravu celé posádky a zároveň dostatečné zásoby munice. Americké Studebakery US6 se tu zase nevyskytovaly v potřebném počtu a o jeho navýšeni jsme si po únoru 1948 mohli nechat jenom zdát. A vývojově uspěchaná a zbytečně těžká dvounápravová Tatra 128 byla právě díky mrtvé hmotnosti pro armádu vesměs nepoužitelná.
Když se na výběr nesmrtelné vétřiesky pro tento účel podíváme zpětně, musíme chtě nechtě konstatovat, že tenkrát snad lépe ani vybrat nemohli. Byla použita klasická, pouze mírně upravená valníková verze. Na její korbu byl instalován raketomet, včetně zásobníku vezené munice. Po natažení plachty byl vůz k nerozeznání od obyčejného zaplachtovaného valníku, budil tedy dojem neškodného nákladního vozu.
Odpalovací zařízení tvoří svazek 32 trubkových raketnic v konfiguraci 8 x 4, ráže 130 mm a délky 1000 mm. Náměr je v rozmezí 0° až 50°, při střelbě přes kabinu 12° až 50°, odměr je 240°. Odpalovací zařízení je umístěno na zásobníku s kapacitou 66 raket, tj. dvě plné salvy plus dvě rakety na zkušební nastřelení cílové plochy. Protože bylo možné jet i s nabitým raketometem, mohl případně vůz „vyrazit do boje“ s 98 raketami.
Raketové střely na TPH jsou stabilizované rotací. Délka střely je 799 mm a hmotnost 24,2 kg, z toho na trhavinu připadá „pouhých“ 2,33 kg, ale evidentně to stačilo. Palivová náplň o hmotnosti 4,6 kg shoří za 0,67 s, přičemž střela dosáhne rychlosti 410 až 420 m/s. Maximální dostřel je udáván hodnotou 8200 m. Střílet lze po jednotlivých raketách nebo salvou, při salvové střelbě jsou intervaly mezi dvěma po sobě následujícími výstřely 0,4 s.
Obsluha je tvořena 5 muži, z nich tři se vozili na lavici umístěné na korbě za kabinou a seděli zády po směru jízdy. Lze usuzovat, že v případě jízdy s nataženou plachtou by to bylo u necvičeného člověka na hranici aplikace kinedrylu.
Zařízení dostalo vojenské označení raketomet vzor 51. Někdy se můžeme setkat s označením M-51, RM-51, případně RM-130.
Ještěrka Na podvozku vétřiesky vznikl také obrněný protiletadlový dvojkanon zvaný Ještěrka. Tři dezertující vojíni s kamarádkou se s ním pokusili neúspěšně prorazit na západ, více zde. |
Sériová výroba raketometů a jejich montáž na automobily probíhala nejdříve v Trenčíně a později v Dubnici nad Váhem. Celkový objem výroby čítal kolem 700 kusů (část byla dodávaná bez podvozku do Rumunska, viz. text níže). Z tohoto počtu naše armáda odebrala asi 470 kusů, zbytek se exportoval.
Raketomety vz. 51 se staly vůbec první reaktivní zbraní ve výzbroji naší armády. Dne 9. května 1956 je ČSLA oficiálně představila veřejnosti na vojenské přehlídce pořádané tehdy pravidelně k výročí osvobození.
V 70. letech započalo nahrazování raketometů vz. 51 moderními raketomety vz.70 se svazkem 40 raketnic ráže 122 mm. Nové stroje vycházely z licenčního sovětského raketometu BM-21 a upraveného pancéřovaného automobilu Tatra vyvinutého z typu 813 zvaného Kolos. Mimo jiné měly oproti raketometům na vétřieskách lepší průchodnost terénem a rakety téměř dva a půl násobný dostřel.
Poslední raketomety vz. 51 byly vyřazeny z výzbroje naší armády až počátkem devadesátých let.
V cizích službách
Prodej československých zbraní do Izraele v letech 1948 a 1949 byl klíčový pro přežití nově založeného státu. Záhy, když se ukázalo, že navzdory kibucům a kibicům se v Izraeli žádný socialismus budovat nebude, jsme si tento dobrý skutek pokazili zahájením dodávek zbraní jeho rivalům.
A tak Egypt, tehdejší největší protivník židovského státu, obdržel mimo jiné i 36 kusů 130mm raketometu Praga V3S (některé zdroje uvádí 50 kusů). Minimálně dva nepoškozené Izraelci ukořistili během bojů na Sinajském poloostrově v roce 1967 a recipročně je pak použili proti původnímu vlastníku za Jomkipurské války roku 1973.
Ale Egypt nasadil své první z Československa dodané raketomety už během Suezské krize v roce 1956. Určitě se s nimi setkali britští výsadkáři při dobývání letecké základny El Gamil.
V horkém blízkovýchodním písku tyto raketomety však nepoužívali pouze Egypťané (a následně Izraelci). Několik málo kusů bylo dodáno i do Sýrie, o jejich osudech však stěží něco nalezneme.
A v zažloutlých novinách si můžeme přečíst zprávy podobného znění:
„The spokesman said Israeli artillery fired four shells at Irbid but that Jordan was using a 130milimeter Czech - made rocket launcher of the Katusha class. He said eight rockets were fired by the Jordanians from a truck - mounted 32 - barrel weapon.“
Ve vytrženém segmentu agenturní zprávy věnující se přeshraničnímu dělostřeleckému ostřelování přes řeku Jordán a nalezené v listu Reading Eagle ze 17. 9. 1968 se evidentně hovoří o našem 130mm raketometu, byť z Československa se přímo do Jordánska tato technika neexportovala. Takže mezi uživatele můžeme s největší pravděpodobností zařadit i Jordánsko, kterému raketomet(y) poskytl buď Egypt nebo Sýrie.
S velkou pravděpodobností docházelo k používání našich 130 mm raket nejen prostřednictvím dodaných raketometů, ale byly proti izraelským osadám a městům vypalovány i z nouzových přenosných zařízení teroristů, v dobovém tisku označovaných jako „bazooka“ (neplést s americkou protitankovou zbraní Bazooka).
 |
Ale cílem vývozu nebyl jen Blízký východ. Čtrnáct kusů raketometů bylo dodáno Indonésii. Minimálně část z nich byla ještě nedávno ve službě (a pravděpodobně stále ještě je), ale z důvodu nerealizovatelnosti servisu automobilů Praga V3S v Indonésii jsou již po nějaký čas ve funkci nosičů americké vozy REO M35A2 (foto).
Přímo z výzbroje ČSLA bylo poskytnuto 36 raketometů na Kubu. Kubánci měli zájem zaokrouhlit kontrakt na celou stovku, na to však československá strana nepřistoupila kvůli obavám ze snížení bojeschopnosti naší armády.
Z hlediska objemu byl pak největší export uskutečněn v Evropě. Bulharsko nakoupilo 48 kusů. Technicky zajímavě to pojali Rumuni, kteří odebrali v počtu jednoho sta kusů pouze samotná odpalovací zařízení se zásobníky a sami si je instalovali na sovětské vozy ZiS-151 a ZiL-157.
Díky částečnému uvolňování napětí mezi Východem a Západem na konci 50. let mohla být realizována dodávka 18 raketometů do Rakouska. Tam došlo později k přeinstalaci na rakouské nákladní automobily Steyr 680 M3.
