Úvod článku popisoval ukázkové nasazení a také největší přednosti vyvíjeného bezpilotního zásobovacího dronu AirMule - schopnost autonomně letecky dopravovat vojáky nebo zásoby a operovat na velmi malých plochách a ve stísněných prostorách.
Již v roce 2004 izraelská společnost Urban Aeronautics představila koncept “létajícího automobilu” X-Hawk LE. Šlo o první pokus navrhnout stroj s kolmým startem a přistáním VTOL (Vertical Take-Off and Landing), velikostně podobný automobilu, schopný určitého (velmi omezeného) pohybu po zemi.
Na začátku je nutno zdůraznit problém s názvoslovím. Koncept X-Hawk LE ani AirMule není vznášedlo (pohybující se po vzduchovém polštáři), ani vrtulník, ani skutečné létající auto. S pohybem po zemi (ať už vlastním, nebo za přispění jiné techniky) se příliš nepočítá. Jedná se o dmychadly poháněné stroje s kolmým startem a přistáním.
Na novém stroji VTOL začala Urban Aeronautics pracovat s větší intenzitou na základě izraelských zkušeností z libanonské války v roce 2006. Během bojů Izraelcům chyběl stroj schopný pronikat v malé výšce nepřátelskými liniemi a odvážet zraněné.
V současné době k transportům slouží především vrtulníky. Záchranné vrtulníky však potřebují velký prostor k přistání - bez stromů, elektrického vedení, aut nebo trosek domů. Zajistit podobný prostor a udržet ho z dosahu protivníka je velmi riskantní, jak pro vojáky na zemi, tak pro samotný vrtulník a jeho posádku.
Historie vývoje AirMule
Původně byl X-Hawk LE civilní projekt, ale po zkušenostech z libanonské války a také na základě všeobecné poptávky po podobném vojenském stroji firma Urban Aeronautics zaměřila svou pozornost na vojenskou oblast.
V roce 2008 se poprvé do vzduchu dostal technologický demonstrátor Panda. V návaznosti na letecké testy demonstrátoru Izraelci představili v roce 2009 prototyp vojenské verze - budoucí AirMuly.
V roce 2010 byl projekt přejmenován na AirMule a nový stroj se poprvé na krátký čas podíval do vzduchu. Během krátkých vzletů se kontrolovala stabilita stroje a ovladatelnost. Byly nahrazeny přistávací ližiny za kolový podvozek, který umožňoval start z krátké rozjezdové dráhy nebo manévrování dronu na zemi.
V roce 2011 pokračoval vývoj a další letecké testy. Stroj získal pokročilejší podvozek a dočkal se úprav celkové konstrukce. Letecké testy byly náročnější, zkoušely se lety ve zhoršených povětrnostních podmínkách. Izraelská armáda také určila hlavní úkoly AirMule (zásobování a evakuaci) a pokračovala ve spolufinancování vývoje.
V následujících letech pokračovalo vylepšováni dronu. Stroj získal nové senzory, šestilisté rotory a vylepšený letový software. Díky novým rotorům vzrostla nosnost stroje v roce 2013 na 200 kg. Letové testy však probíhaly vždy s lanovým zajištěním.
AirMule, technické parametry
V roce 2014 Urban Aeronautics, resp. její dceřiná firma Tactical Robotics, vybrala operační systém reálného času od americké firmy Green Hills Software. Operační systém, nezbytný pro autonomní let, dokáže v reálném čase zpracovávat a koordinovaně řídit všechny letové systémy AirMule.
Zde je nutné se pozastavit nad relativně “pomalým” vývojem. Klíčovým problémem je stabilita AirMule za letu. Stabilita se netýká jen letu za silného větru, ale také při provádění náročných leteckých manévrů a při převážení zraněných nebo nákladu (mění se těžiště stroje).
Současný stav
V současné době AirMule provedl již 200 testovacích letů. Důležitý milník nastal 30. prosince minulého roku, kdy AirMule podnikl na letišti Megiddo v severním Izraeli poprvé autonomní let bez zajištění. V následujících měsících se počítá s lety mimo hranici přímé viditelnosti - tedy bez možnosti kontaktovat stroj prostým rádiovým spojením.
Při testu “mimo viditelnost” se AirMule bude orientovat podle nejrůznějších bodů na zemi. Počítá se například s lety nad polními cestami uprostřed lesů.
“Celkově vzato očekáváme, že konečně v roce 2016 předvedeme některé z jedinečných schopností AirMule,”uvedl Rafi Yoeli, výkonný ředitel Urban Aeronautics. “S téměř 200 testovacími lety na prototypu AirMule jsme přesvědčeni, že novou schopnost (schopnost AirMule - pozn. red. AN) můžeme poskytnout během několika let.”
Urban Aeronautics rovněž připravuje exportní verzi AirMule označovanou jako Cormorant. Izraelci nosnost a dolet AirMule i Cormorantu podřídili požadavkům režimu kontroly raketových technologií MTCR (Missile Technology Control Regime). Podle zásady MTCR nesmí AirMule/Cormorant dopravit více než 500 kg nákladu na vzdálenost větší než 300 km.
Pro produkční verzi AirMule je zvolen turbohřídelový motor Turbomeca Arriel 2 s maximálním výkonem 690 kW. Výkon motoru umožňuje vystoupat až do výšky 3600 m. Maximální rychlost AirMule je 180 km/h. Spotřeba dosahuje 132 kg paliva za hodinu letu rychlostí 120 km/h - není však jasné, zda prázdného nebo plně zatíženého stroje.
Při typické misi je AirMule schopen dopravit až 500 kg nákladu na vzdálenost 50 km, což dává 6000 kg za den. Jednotka 10 až 12 dronů AirMule tak dokáže trvale zásobovat jednotku o síle 3000 mužů a transportovat zraněné a mrtvé.
AirMule v představách výtvarníka
Teoreticky je v silách AirMule dopravovat do míst bojů nejrůznější zbraňové systémy, třeba pozemní bojové roboty.
AirMule je sice pomalejší než vrtulník, ale jeho možnosti přistání ve stísněných prostorách jsou ohromné. Dron dokáže přistát na malých střechách nebo dokonce vlétnout velkými prosklenými okny do výškových budov.
Problém nedělá přistávání uprostřed lesa nebo v úzkých ulicích měst mezi stojícími automobily. Při velmi dobrém senzorovém vybavení a letovém počítači je AirMule schopen vlétnout i do podzemní garáže.
Článek vznikl pro web Armádní noviny a byl redakčně upraven. Původní verzi najdete zde.
