Izraelská konstrukční škola zbraní patřila už od svého vzniku k těm nejzajímavějším na světě. Vznikla za složitých podmínek takřka ve stavu permanentní války a na její produkty byly kladeny značné nároky, pokud jde o odolnost a spolehlivost.
Izraelci se nikdy nezdráhali přejímat konstrukční řešení západního i východního původu a současně často sahali k originálním nápadům, a tudíž z jejich hlav a rukou vzešla celá řada skutečně pozoruhodných zbraní. K jistě nejslavnějším se řadí mimořádně povedený samopal Uzi, jenž s více než deseti miliony zhotovených kusů stále představuje vůbec nejvíce vyráběný samopal v historii.
Holečkův teleskopický závěr
Když v roce 1948 vznikl stát Izrael, okamžitě musel obhajovat svoji nezávislost ve válce proti svým arabským sousedům. Jeho vojenské síly byly vybaveny neuvěřitelně pestrou škálou typů zbraní nejrůznějšího původu, což pro uhájení samostatnosti postačilo. Bylo však jasné, že pro dlouhodobě funkční armádu budou třeba standardizované zbraně.
Pokud v řadě zemí nastal po druhé světové válce zřetelný ústup od samopalů (protože se očekávalo, že nová kategorie plně automatických útočných pušek nahradí jak klasické dlouhé pušky, tak samopaly), Izrael zvolil opačnou koncepci a samopalům přisoudil značný význam. Většina států se rozhodla, že týlové jednotky, důstojníci, osádky vozidel či obsluhy těžkých zbraní budou používat zkrácené verze útočných pušek, zatímco v židovském státě měli obdržet kompaktní, ale výkonné samopaly na munici 9×19 mm Parabellum.
Uziel Gal
Později se s nimi začalo počítat i pro regulérní frontové vojáky, kteří měli mít k dispozici i rychle střílející zbraně pro boj na krátkou vzdálenost. Současně ale bylo požadováno, aby byl výsledný samopal maximálně jednoduchý a mohl odolávat drsnému klimatu a terénu Středního Východu. Náročného úkolu se ujal nekonvenční zbrojní konstruktér Uziel Gal. Jistou dobu strávil v Československu, které Izraeli na počátku jeho nelehké existence (jako vlastně jediná země na světě) poskytlo zbraně a výcvik.
Gal se tak mohl v ČSR seznámit i s novými typy samopalů, jež se vyznačovaly nezvyklou konstrukcí s prvkem, který vytvořil Jaroslav Holeček. Samopal, zpočátku označený vz. 48 a potom vz. 23 a 25 (první měl pevnou pažbu a druhý sklopnou opěrku), obsahoval tzv. teleskopický závěr (tehdy nazývaný i „závěr kolem hlavně“), jenž nebyl instalovaný za hlavní, nýbrž jakoby navlečený na její zadní část. To umožňovalo významně zkrátit délku zbraně (a umístit zásobník do rukojeti, jako je to běžné u pistolí), aniž by bylo nutné zkracovat hlaveň. A právě to zaujalo Uziela Gala, který se rozhodl svůj nový samopal pojmout podobným způsobem.
Jednoduchý, odolný a účinný
V roce 1949 začal izraelský zbrojní inženýr pracovat na samopalu, jehož prototyp poslal o rok později do soutěže vypsané izraelskou armádou. Jeho projekt tam suverénně zvítězil nad jinými, konvenčněji pojatými samopaly, a to hlavně díky značné jednoduchosti a spolehlivosti. V roce 1951 začala státní společnost IMI (Israel Military Industries, nyní IWI, Israel Weapon Industries) sériově vyrábět samopal, jenž dostal podle svého tvůrce jméno Uzi.
Izraelský voják se samopalem Uzi hlídkuje na silnici do Ismailie.
Je zajímavé, že konstruktér se tomu bránil, podal dokonce oficiální protest, ale ten byl zkrátka ignorován a zbrani její název zůstal. K její jednoduchosti a nízké ceně přispíval mj. fakt, že se skoro celá vyráběla z ocelových výlisků, kdežto konkurenční typy zbraní potřebovaly náročné obrábění. Konstrukce s „teleskopickým“ závěrem pak hrála rozhodující roli v tom, že samopal Uziela Gala byl rozměrově značně menší než jeho soupeři.
Z hlediska funkčního mechanismu jde o standardní design samopalu, který střílí z otevřeného závěru a je poháněný zpětným rázem výstřelu, jako je tomu u většiny samopalů od první světové války do současnosti. Zbraň je proto potřeba před prvním výstřelem ručně natáhnout, což se provádí pomocí táhla na horní straně pouzdra závěru.
Na levém boku pouzdra závěru se nalézá posuvná pojistka, která má tři polohy označené písmeny A (Automatic, střelba dávkou), R (Repetition, jednotlivé výstřely) a S (Safety, zajištěno).
Samopal Uzi má ještě druhý bezpečnostní mechanismus, a sice dlaňovou pojistku na zadní straně rukojeti, což ve výsledku znamená, že zbraň je schopna střelby jedině v situaci, že ji střelec pevně drží. Díky tomu u Uzi prakticky neexistuje nectnost známá z řady jiných samopalů, totiž riziko náhodného výstřelu např. kvůli pádu či nárazu.
Páčka k uvolnění zásobníku se nachází na pravé spodní straně rukojeti a její řešení také téměř znemožňuje, aby ji střelec zmáčkl nechtěně. Spolehlivost dále zvyšuje provedení pouzdra závěru, které obsahuje i místa, v nichž se může neškodně shromažďovat písek a prach.
Podívejte se na samopaly Uzi v akci:
Spektrum zásobníků a kalibrů
Pro míření slouží jednoduchá mechanická mířidla, zatímco na ústí hlavně lze instalovat tlumič nebo nástavec pro střelbu puškových granátů. Samopal má trochu nezvykle i držák na bajonet. Původní zásobník pro Uzi pojme 25 nábojů ráže 9×19 mm (Parabellum alias Luger). Zkoušely se také zásobníky na 40 a 50 ran, ty se ovšem ukázaly jako nespolehlivé a do řadové služby se nedostaly, ačkoli se někdy (velmi vzácně) vyskytují.
Uziel GalDne 15. prosince 1923 se v židovské rodině v Německu narodil Gotthard Glass. Diskriminace Židů po příchodu nacistů k moci ovšem donutila rodinu k emigraci do tehdy britské Palestiny, kde si změnili příjmení na Gal a z malého Gottharda se stal Uziel, zkráceně Uzi. Brzy se stal i členem organizace Hagana (Obrana), která tehdy bojovala proti Britům i Arabům za vytvoření samostatného židovského státu a po roce 1948 vytvořila základ Izraelských obranných sil, tzn. nové izraelské armády. Gal byl v roce 1943 za nedovolené nošení zbraně odsouzen na šest let, v roce 1946 však byl propuštěn. Každopádně projevil konstruktérský talent, a tak nebylo divu, že další život zasvětil právě zbraním. V armádě dosáhl hodnosti plukovníka a za svoje zásluhy byl v roce 1958 vůbec prvním, kdo obdržel izraelské Bezpečnostní vyznamenání. V roce 1975 odešel do výslužby. O rok později se přestěhoval do USA, neboť jeho dcera potřebovala léčbu mozkového nádoru. Ani v Americe však Gal neopustil profesi zbrojaře a podílel se tam mj. na vývoji nepříliš úspěšného samopalu Ruger MP9. Konstrukci zbraní se věnoval až do své smrti na rakovinu 7. září 2002. |
Nakonec byl úspěšně otestován zásobník s kapacitou 32 ran, který se běžně používá, a naopak zkrácený zásobník na 20 ran. Vedle toho se dají do Uzi zasunout i některé speciální vysokokapacitní zásobníky, z nichž největší mohou obsáhnout dokonce 100 ran.
Poněkud méně známý je ovšem fakt, že samopal Uzi existuje rovněž v jiných rážích, a to .22 LR, .41 AE a .45 ACP. S výjimkou poslední zmíněné však nejde o zbraně přímo ze sériové výroby, nýbrž o přestavby vzniklé s pomocí konverzních sad, které mají odlišnou hlaveň a závěr.
Drtivá většina samopalů Uzi, které sjely z výrobních linek, tedy měla kalibr 9×19 mm, jen malá část byla určena pro střelivo ráže .45 ACP. Kromě toho jsou na trhu přítomny další dvě konverzní sady, jež dovolují modifikovat Uzi na ráže .40 S&W a 10 mm, a to bez nutnosti měnit závěr.
Pokud jde o další odlišnosti vyrobených samopalů, jsou známy tři různé verze pažby. Nejstarší z nich je pevná dřevěná, která však dnes představuje spíš vzácnost, protože největšího rozšíření doznala varianta s kovovou, dolů se sklápějící opěrkou. Občas lze narazit i na třetí provedení s pevnou pažbou z polymerového plastu.
Na civilním trhu se vyskytuje též poloautomatická (tedy střelby dávkou neschopná) varianta Uzi Carbine, která má hlaveň prodlouženou z 260 na 410 mm, aby se v Americe směla prodávat jako „puška“. Na rozdíl od standardních samopalů přichází již přímo v rážích 9 mm Parabellum, .22 LR, .41 AE a .45 ACP. Distribuci a licenční výrobu kopií těchto „zcivilizovaných“ zbraní v USA zajišťuje tamní společnost Vector Arms (dříve Action Arms).
Menší rozměry, vyšší kadence
Základní podoba samopalu Uzi, označovaná někdy také jako Uzi SMG (Sub-Machine Gun) se dostala do služby u izraelských elitních jednotek v roce 1954 a o dva roky později byla přijata do běžné výbavy řadových jednotek. Až za třicet let od vzniku prototypu Uzi, tedy roku 1980, se objevila první konstrukčně odlišnější verze, známá jako Mini-Uzi. Celkové zkrácení zbraně mělo za následek nárůst rychlosti střelby na více než dvojnásobek (z 600 na cca 1 250 výstřelů za minutu), protože závěr samopalu nově vykonává kratší pohyb.
Jinou odlišnost reprezentuje jednoduchý, ovšem překvapivě efektivní kompenzátor zdvihu, jenž je tvořen dvěma otvory na pravé straně ústí hlavně. Zbraň lze vybavit rovněž zaměřovači či dalším příslušenstvím, jež se dá instalovat na horní stranu pouzdra závěru i pod hlaveň. Mini-Uzi byla vytvořena především pro speciální vojenské i policejní jednotky.
Obdobné určení má varianta, jež se objevila o šest let později a nese název Micro-Uzi. Představuje ještě více zmenšenou modifikaci předchozího provedení, což se samozřejmě odrazilo v dalším růstu kadence, a to až na 1 700 ran za minutu, takže zásobník se vyprázdní přibližně za jednu sekundu střelby.
Na první pohled se zdá, že tak malá a zároveň tak rychle pálící zbraň už se nachází na hranici praktické využitelnosti, a proto také byly na trh uvedeny obměny, jež měly tento problém do určité míry vyřešit. Některé série samopalů Mini-Uzi a Micro-Uzi proto obdržely přepracovaný mechanismus s další pružinou a samostatným úderníkem a výsledkem byl samopal, jenž střílel z uzamčeného závěru. Znatelně klesla kadence a zbraň se stala ovladatelnější, ale kupodivu nepřitáhla velký zájem.
Uzi Pistol
Zákazníci, kteří kupovali Mini-Uzi a Micro-Uzi, je zřejmě požadovali i kvůli vysoké kadenci, která se dá v jistých specifických situacích přece jen využít. Z verzí pálících z uzamčeného závěru uspěla nakonec jen Uzi Pistol, což je fakticky civilní modifikace Micro-Uzi, jež postrádá opěrku a může střílet pouze poloautomaticky, resp. jednotlivými ranami.
Legendární v Izraeli i po světě
Izraelské ozbrojené síly poprvé použily samopaly Uzi v suezské válce v roce 1956, ale nejvíce docenily jejich vlastnosti až v šestidenní válce v roce 1967, kdy se tyto samopaly ukázaly jako výborné nástroje pro boj se syrskými vojáky v opevněních na Golanských výšinách. Až v roce 2003 vojenské síly Izraele oznámily, že z arzenálu rezervních jednotek vyřadily poslední kusy samopalů Uzi.
Povedená zbraň však záhy po svém vzniku vzbudila zájem i v zahraničí, neboť ve své době patřila na skutečnou světovou špičku. Již roku 1956 mířily první exportní kusy do Nizozemska. Další zákazníci následovali, takže celkový počet států, jejichž vojenské a policejní síly používaly, nebo pořád používají Uzi, přesahuje devadesát. Za zmínku stojí např. Německo (tehdy samozřejmě to Západní), kde izraelská zbraň pod názvem MP2 opustila službu až roku 2007. Velkou popularitu samozřejmě získala v USA a o její kvalitě jen máloco vypovídá tolik jako fakt, že do začátku 90. let byla jednou ze standardních zbraní agentů Tajné služby (Secret Service) chránících amerického prezidenta.
V několika státech se Uzi vyráběla licenčně. Vedle již zmíněného Německa a USA to byla Belgie, Jihoafrická republika a kupodivu též Rhodesie. Bezlicenční kopie produkovalo Chorvatsko pod názvem Strojnica ERO a ve výrobě pokračuje čínská zbrojovka NORINCO, jejíž duplikát Uzi nese název M320.
Rozhodně by ovšem neměl vzniknout dojem, že slavný samopal náleží do starého železa. Izraelská firma IWI v roce 2010 uvedla na trh modernizovanou variantu Micro-Uzi jménem Uzi-Pro, která střílí z uzamčeného závěru. Předchůdci se podobá jen vzdáleně, je zhotovena převážně z plastu a disponuje mj. trojicí lišt Picatinny (dvěma po stranách a jednou nahoře) k montáži různého příslušenství. Izraelské speciální jednotky si pořídily určitý počet kusů pro zkoušky a zvažuje se objednávka většího množství, což samo o sobě dokazuje, že i ozbrojené síly Izraele usuzují, že slavný samopal s československými kořeny má stále co nabídnout.
Článek převzatý od Lukáše Visingra byl mírně redakčně upraven. Originální verzi najdete zde.
