Vzešla hvězda nad Betlémem
V čase dětství jsou vánoční dny naplněné radostným očekáváním, v krajině leží bohatě naducané peřiny ze sněhu a my pomyslně vstupujeme do krajiny lidových betlémů, abychom přistoupili k jesličkám a dotkli se dávného tajemství. Nad jesličkami září ocasatá kometa a svolává všechny, aby k ní spěchali. Nechybí anděl s ozdobnou stuhou, opatřenou nápisem zvěstujícím slávu Bohu na výsostech, a přející pokoj lidem dobré vůle. K jesličkám přicházejí vznešení mágové či mudrci se svými dary.
Jenže Evangelium sv. Matouše říká něco jiného, o kometě totiž nemluví:
A aj, hvězda, kterouž byli viděli na východu slunce, předcházela je, až i přišedši, stála nad místem, kdež bylo děťátko.
Jak to ale bylo? Vedla moudré mágy kometa, nebo jasně zářící hvězda?
A protože existují velice dávné záznamy astronomických pozorování a dnes můžeme také využít počítačové simulace, mají hlavní slovo astronomové. Ostatně nejen ti současní.
Nejen Johannes Kepler
Jasně zářící betlémskou hvězdou by mohl být výbuch novy či supernovy. Staří čínští hvězdáři pro takové zářící hvězdy, která se náhle objeví na noční obloze jako neobyčejně jasný bod v místech, kde nikdy předtím žádná hvězda nebyla, měli výstižné pojmenování "hvězda návštěvnice". Její výskyt je nečekaný, zjeví se na obloze na kratší čas, zpravidla na několik dnů a nejvýše měsíců. Nejedná se ale o hvězdu novou, ale naopak o hvězdu starou a umírající, která nečekaným výbuchem, a tedy vzplanutím, jako by posílala okolnímu vesmíru své poslední pozdravy.
Johannes Kepler (1571-1630)
Takový jev pozoroval v noze souhvězdí Hadonoše slavný astronom Johannes Kepler (1571 – 1630) ze svého stanoviště na terase letohrádku Belveder v blízkosti Pražského hradu, kde působil mezi roky 1600 až 1612 jako astronom u dvora Rudolfa II. Se slavnou "betlémskou hvězdou" však svá pozorování nedával do souvislosti.
Už roku 200 totiž vyslovil církevní otec Quintus Septimus Floreus Tertullianus domněnku, že při betlémské události došlo k pozoruhodnému seskupení planet, k jejich konjunkci. Totéž tvrdil byzantský císař Manuel Commenus, žijící téměř o 1 000 roků později. Zatímco jeho dvorní filozof Glycas trval na přesvědčení, že betlémská hvězda byla skutečným zázrakem, císař to odmítal s poukazem na Evangelium sv. Matouše, a že připomínaní tři mudrcové se řídili mimořádným postavením planet. Ke stejnému závěru došel rovněž kardinál Petrus de Alliaco, v myslích Čechů nechvalně známý jako soudce Mistra Jana Husa. Uváděl navíc astrologický výklad, že Kristus se "narodil ve slávě Saturnově, protože Saturn vládne Židům".
Johannes Kepler proto provedl výpočty, jimiž vyloučil kometu a došel k závěru, že roku 7 př. n. l. skutečně došlo k velké konjunkci, tedy k mimořádně blízkému, leč pouze zdánlivému sblížení planet Jupiter a Saturn na pozadí souhvězdí Ryb, a že se tato konjunkce v poměrně krátké době třikrát za sebou opakovala. Zdánlivému proto, že planety jsou na svých oběžných drahách nadále od sebe vzdálené přes půl miliardy kilometrů, jde o úhlové přiblížení, takže při pozorování ze Země situace vypadá, jako by se planety k sobě skutečně těsně blížily. Jinými slovy, na svých oběžných drahách se dostanou do zákrytu jako poslušní žáčci při pořadových cvičeních v hodině tělocviku.
Přední astronomka Jana Tichá však upozorňuje, že úhlové vzdálenosti obou planet se sice snížily až na jeden stupeň, ale to odpovídá dvěma průměrům Měsíce, takže planety rozhodně těsně u sebe nebyly, aby vytvořily jeden jasně zářící bod:
"Tento omyl vznikl na začátku 19. století a bohužel se používá v textech věnovaných "hvězdě betlémské" stále dokola, mnohdy doozdoben rádoby astrologickým výkladem o Jupiteru jako planetě královské, Saturnu židovském a znamení Ryb, přináležícím Palestině, nadto zároveň s využitím symbolu ryby pro první křesťany."
Přesné datum nejspíš nezjistíme
K trojnásobnému zdánlivému setkání planety králů Jupiter s židovskou planetou Saturn dochází jednou za 139 let, avšak ke konjunkci v souhvězdí Ryb, které je znamením Palestiny, dojde pouze jednou za 900 let. Při společném východu při úsvitu obě planety získaly zcela mimořádnou jasnost. Saturn byl osmatřicetkrát zářivější než okolní hvězdy a Jupiter zářil ještě třikrát intenzivněji než Saturn.
Počítačové simulace umožnily zpřesnit Keplerovy výpočty natolik, že dnes prý lze spolehlivě prohlásit, že v roce 7 př. n. l. k opakovanému nápadnému sblížení Jupitera a Saturnu skutečně došlo. Bylo to ve dnech 29. května, 30. září (někdy se uvádí 6. říjen) a 5.prosince (někdy se uvádí 1. prosinec).
Judský král Herodes Veliký zemřel roku 4 př. n. l. Potvrzuje to rovněž astronomie. Pozdější historické prameny totiž uvádějí, že Herodes zemřel krátce po zatmění Měsíce, viditelném v Jerichu, několik dnů před Velikonocemi. Pozornost proto musíme upřít k období před tímto datem.
Něco takového udělal český odborník Josef Šuráň a své závěry publikoval v listopadu 1991. Zajímal se o astronomické události, které se odehrály před rokem 4 př. n. l., a aby překlenul co nejdelší časový úsek, v němž mohlo k Ježíšovu narození dojít, pátral až do roku 14 př. n. l. Podařilo se mu zmapovat přes 3 500 různých konstelací planet, Slunce a Měsíce.
Velký význam měl astrologický výklad výrazného jevu na obloze, protože skutečně jen cosi skutečně výjimečného mohlo přimět mágy či mudrce k jejich daleké cestě. Všechny neobvyklé či významné události tehdy dostávaly astrologický výklad, přičemž tento výklad musel odpovídat astrologickému systému, jaký se používal v domovině mudrců a nikoli v Jeruzalémě. Vždyť podle biblických textů si Herodes musel událost nechat vysvětlit od vzdělaných mágů a astrologů z ciziny "od Východu", jak píše bible. Na východ od Palestiny ležela Babylonie, která byla známou jako kolébkou astrologie. Souvislosti tedy musíme hledat v babylonském astrologickém výkladu.
Kde se vzala kometaNa starých vyobrazeních betlémské události nacházíme velkou hvězdu, žádnou kometu či, jak naši pradědové říkávali, vlasatici. Určitá podoba náznaku komety se objevuje až v době gotické a především v renesanci, kdy od zářící hvězdy směřuje svazek paprsků k hlavičce syna Božího. Skutečnou kometu však najdeme poprvé až na fresce Adorazione dei Magi z roku 1303, nesprávně později pojmenované "Klanění Tří králů". V padovské kapli Scrovegni vytvořil fresku slavný italský malíř Giotto di Bondone, muž s osudem takřka románovým, který ve svém díle zachycoval skutečnost a nesnažil se ji přikrášlovat, jak činili mnozí jeho současníci. Jenže roku 1301 byl Giotto uchvácen vzrušující podívanou na noční obloze, když se ke Slunci vrátila slavná kometa, dnes známá jako Halleyova, takže hluboký zážitek zachytil v náčrtníku a posléze ho ztvárnil v padovské kapli. Neúmyslně tím založil novou podobu betlémské hvězdy, která jako kometa s výrazným ohonem zastínila všechny předchozí hvězdy i hvězdičky, zářící nad jesličkami. Podoba komety pak na stovky let notně popletla hlavy všem pátračům, kteří se v hlubinách historie snažili rozluštit otazník data Kristova narození. Nové vyobrazení betlémské hvězdy se totiž ze středověké Itálie rychle rozšířilo do celé Evropy. |
Potíže s kalendářem
V dobách a končinách, o nichž biblický text vypráví, užívali starý římský kalendář, počítající roky od založení věčného města Říma. Zpočátku měl pouze deset měsíců a jeho rok se neshodoval s rokem skutečným čili astronomickým, protože trval pouze 304 dnů. Podle pověsti přidal římský král Numa Pompilius tomuto kalendáři dva další měsíce a prodloužil tím rok na 355 dnů. Ani to však nestačilo. Vždyť ve skutečnosti jeden astronomický rok trvá o deset a čtvrt dne déle.
Proto se podle příkazu nejvyššího kněze vkládal vždy v určitý čas ještě třináctý měsíc, což však vedlo k výrazné nepravidelnosti oficiálního římského roku a mělo to nežádoucí dopad na obchodní i politické dění. Zakročil Gaius Julius Caesar, který od 1. ledna roku 45 př. n. l. vyhlásil kalendářovou reformu, připravenou jeho dvorním astronomem Řekem Sósigenem. Od té chvíle měl každý rok 365 dnů a každý čtvrtý rok byl přestupný s jedním dnem navíc. Tento juliánský kalendář později převzala křesťanská církev, aby v Evropě platil, až na několik výjimek, přibližně do konce 16. století.
Spor o letopočet
Od kdy by se tedy měl letopočet vlastně počítat? O zásadní reformu se ještě pokusil římský císař Dioklecián (Gaius Aurelius Valerius Diocletianus), který žil v letech 234 - 313, přičemž císařem byl v období 284 - 305. Proslul nejen krutým pronásledováním křesťanů (vzpomeňme na legendu o utrpení sv. Lucie), ale také úspěšnými státnickými tahy, když na nějaký čas zastavil rozpad římské říše, přehradil cestu barbarům, vylepšil hospodářskou situaci a zahájil novou diokleciánskou éru, jejíž první rok byl také prvním rokem jeho vlády. Začínal 24. srpnem roku 284.
Dioklecián však vzdor křesťanské církve nezlomil. Nepodařilo se to ani jeho nástupci Konstantinovi, který zvolil taktiku mezi tradičním římským náboženstvím a stále více se rozmáhajícím křesťanstvím. Za jeho vlády byl roku 325 svolán do císařova sídla v Nicei všeobecný církevní koncil, který mimo jiné převzal juliánský kalendář a počítání podle diokleciánské éry.
Když roku 476, což bylo 1229 let od založení věčného města Říma, zanikla římská říše, rozhodli církevní otcové, aby bylo zjištěno přesné datum Kristova narození, od něhož by mohl být počítán křesťanský letopočet. Úkolem byl pověřen římský opat Dionýsius Exiguus, který někdy kolem roku 532 (někteří autoři uvádějí rok 525) toto datum stanovil, a rok, kdy se Kristus podle jeho zjištění narodil, byl označen jako rok 1 A. D., neboli "Anno Domini", což přeloženo z latiny znamená "Léta Páně".
Vyhledávat historické souvislosti podle tohoto datování je však svízelné, protože ctihodný opat Dionýsius Exiguus se dopustil početní chyby. Zmýlil se zhruba o 5 roků. Někteří autoři proto doporučují, že jako datum Kristova narození by bylo přesnější uvádět rok 4 př. n. l. Ani toto konstatování však není zcela přesné. V Evangeliu sv. Lukáše se totiž uvádí, že Kristus se narodil v roce sčítání lidu, což se mělo odehrát v roce 8 až 7 př. n. l.
Spor o dny
V dávné minulosti slavili křesťané narození Ježíše Krista 6. ledna. Už v roce 354 byl však dnem Narození Páně stanoven 25. prosinec. Zjevně šlo o záměr, a jak bychom dnes řekli, dokonce o "politický záměr". Ve stejnou dobu se totiž slavívaly pohanské svátky zimního slunovratu, významné nejen pro starý Řím, ale také pro život kmenů, žijících v severnějších šířkách. A protože křesťanství se ve 4. století stalo v Římě oficiálně uznaným náboženstvím, mělo upřesnění data zcela jistě značný význam pro posílení křesťanského vlivu a pro zapuzení přetrvávajících pohanských zvyků.
Co je podstatné
Někteří autoři upozorňují, že kolem přelomu letopočtu se na obloze odehrálo mnohem víc pouhým okem pozorovatelných úkazů. Přenášeny ústním podáním se nakonec dostaly do pozdějšího textu evangelia sv. Matouše, sjednoceny do podoby slavné betlémské hvězdy a dány do souvislosti s Ježíšovým narozením. V biblickém popisu betlémské hvězdy proto prý nemůžeme hledat zcela konkrétní astronomickou událost.
Rok narození Ježíše Krista se po podrobných analýzách možná posune mimo tradičně pojímaný počátek letopočtu, ale není to zase tak důležité, protože co je nějakých pět nebo sedm roků proti nesmírné propasti času, která nás dělí od významné události, jež ovlivnila dějiny i myšlení značné části lidstva?
Z takového pohledu je totiž smysl bádání mnohem hlubší, protože potvrzuje reálnost biblických textů o mimořádné události, která se odehrála v Betlémě, o narození člověka, k němuž se dodnes obracejí miliony. A nepochybně se jedná o důkaz nesmírně vzrušující.
Kouzlo Vánoc
Vraťme se do vánoční nálady. Kouzlo Ježíška i štědrovečerní nadílky pod rozsvíceným stromečkem nás provází po celý život. Řekněte však sami, může být něco krásnějšího, než když malé Svaté děťátko roznáší radost a dárky jiným dětem?
Srdce se zachvěje jistě i tomu nejotrlejšímu a nejdrsnějšímu člověku ve chvíli, kdy se začte do prvních slov dopisu, napsaného ještě neobratnou dětskou rukou:
"Milý Ježíšku…"
Co může být víc na světě?
