Rusové plánovali vypustit první kosmickou útočnou stíhačku Spiral (označovanou jako EPOS-50) na oběžnou dráhu kolem Země už v roce 1970. O sedm let později už měla létat i s kosmonautem na palubě. O celém vývoji, který začal v roce 1958 si můžete přečíst v úvodním dílu tohoto miniseriálu.
Zkouška destiček pro Buran odhalila tajný projekt Spiral
V přísném utajení byly zahájeny zkoušky zmenšených aerodynamických modelů chystané kosmické stíhačky. Nesly označení BOR z ruského Bespilotnyj Orbital’nyj Raketoplan. Výškové zkoušky prováděné na území SSSR při startech pomocí raket K63D se ještě podařilo utajit. Později však, kdy už byl projekt Spiral ukončen, sloužily technologické makety BOR k různým prověrkám pro přípravu velkého raketoplánu Buran. Objekt BOR-4.1 byl 5. 12. 1980 vyzkoušen na balistické dráze. Pak se však stalo něco, co utajované přípravy rázem odhalilo.
Pod krycím označením Kosmos 1374 vzlétl totiž 3. 6.1982 z kosmodromu Kapustin Jar pomocí rakety Kosmos 3M objekt BOR-4.2. Opět šlo o maketu vztlakového tělesa o délce 3,8 metrů, šířce 1,95 metru, výšce trupu 0,88 metru při standardně nastaveném deltovém křídle 1,2 metru. Hlavním úkolem bylo prověřit účinnost destiček tepelné ochrany pro raketoplán Buran.
Po jednom oběhu kolem Země zahájil technologický objekt pomocí na hřbetě umístěného odhazovatelného motoru na tuhé pohonné hmoty sestup do atmosféry. Ve výši kolem 7,5 kilometru se otevřel padák a BOR dosedl rychlostí 8 m/s do Indického oceánu. Byl sice poměrně brzy vyzvednut na palubu sovětské lodi Petropavlovsk, ale celou událost vyfotografovala posádka australského hlídkového letadla Lockheed AP-3C Orion .
Z těchto záběrů neměli Sověti žádnou radost. Pozorovací letoun australského letectva vyfotografoval těleso BOR-4 po návratu z kosmu.
Následující pokus uskutečněný 4. 7.1983 skončil havárií nosné rakety. Zkušební let s označením Kosmos 1445 (start 15. 3. 1983) byl zakončen úspěšným přistáním opět do Indického oceánu, ale pak následovala přísná opatření. Aby byly zkoušky náležitě ukryty, při letu s označením Kosmos 1517 (start 27. 12. 1983) přistál BOR v Černém moři západně od Sevastopolu. Stejně tak Kosmos 1614 v prosinci 1984.
BORPrvní model BOR-1 v měřítku 1 : 3 byl vyroben ze dřeva, protože se nepočítalo s jeho přistáním.Odstartoval 15. 7. 1969 pomocí rakety Kosmos-2 11K65 ze startovní rampy „Amur“ polygonu Kapustin Jar a vystoupal do výšky 90 km. Při vstupu do zemské atmosféry rychlostí 13 000 km/h shořel. Další zmenšené makety s označením BOR-2 a BOR 3 byly zhotoveny již z kovových materiálů. Byly připraveny také verze pro pilotované zkoušky v atmosféře, zkoušené v letech 1969 – 1974 při startech na výškových raketách R-12 8K63D. Od října 1977 byly vynášeny v podvěsu pod turbovrtulovým bombardérem TU-95K. V té době už byl ale projekt Spiral ukončen. Pozornost se zaměřila k vývoji nového typu vojenského raketoplánu. I při nich byla použita vztlaková tělesa BOR. Při prvních prověrkách návratu do atmosféry chránila letoun speciální odtavující se (ablativní) vrstva, jaká byla zvolena i pro tepelné štíty lodí Sojuz. V 80. letech se objekty BOR používaly pro zkoušky směřující k velkému raketoplánu Buran, takže tepelnou ochrannou vrstvu už na objektu BOR-4 tvořily keramické destičky. |
Družice zabiják
K ničení amerických družic připravoval šéf letecké konstrukční kanceláře OKB-155 Arťom Ivanovič Mikojan kosmickou družicovou zbraň. Létat měla k inspekci amerických družic a v druhé variantě byla určena již přímo k jejich ničení. Vynášena měla být Koroljovovou raketou R-7. Jak si však můžete přečíst zde, musel nakonec Mikojan ustoupit Čelomějovi. A ten si mohl připsat první velký úspěch, kterým upoutal zájem vlivných sovětských maršálů. Z Bajkonuru byla 1. 11. 1963 vypuštěna pomocí rakety R-7 umělá družice, která dostala oficiální označení Poljot-1.
Zpravodajství TASS uvedlo, že jde o nový typ družice, která prověřuje možnosti manévrování na oběžné dráze. Také americké sledovací stanice zaznamenaly její manévry. Ve skutečnosti se jednalo o prototyp bojové družice o hmotnosti 600 kg, určené k ničení jiných kosmických objektů. V tajných sovětských dokladech byla označena jako „předprototyp protidružicové zbraně IS-A (Istrebitěl Sputnik Aktivnyj)“.
Objekt válcového tvaru o délce 4,5 a průměru 1,5 metru byl vybaven manévrovacími a stabilizačními motory. Americké družice měl ničit nárazem. Již 12. 4. 1964 vzlétl Poljot-2. Opět se stejnou krycí legendou, že jde o prověrky manévrování na oběžné dráze.
Proč mají americké raketoplány tak velký nákladní prostor?
V roce 1971 byla vypuštěna první orbitální stanice Saljut-1 a oficiální zpravodajství agentury TASS vychvalovalo její určení pro mírové výzkumy z oběžné dráhy pro potřeby a ve prospěch národního hospodářství. V konstrukční kanceláři Vladimíra Čeloměje však přitom finišovali na ryze vojenské verzi stanice s označením Almaz, která posléze létala rovněž s oficiálním označením Saljut. Její součástí měla být rozměrná těžká nákladní loď zhruba stejné velikosti i hmotnosti jako vlastní stanice. Čeloměj současně připravoval vlastní třímístnou kosmickou loď, nezávislou na lodích Sojuz. Pro její zkoušky a později i operační lety dokonce sestavil vlastní skupinu kosmonautů.
Návratová třímístná kabina kosmické lodi Vladimíra Čeloměje.
Jenže již od listopadu 1969 do května 1972 probíhala při řadě setkání v Helsinkách a ve Vídni jednání směřující k uzavření sovětsko-americké dohody o omezení strategických zbraní. O vojenských úkolech sovětských orbitálních stanic proto Kreml nemluvil. V květnu 1972 pak prezident Richard Nixon a Leonid Brežněv podepsali v Moskvě smlouvu ABM o antibalistických raketách, zavazující USA a SSSR k omezení protibalistických raketových systémů, a současně podepsali Prozatímní dohodu mezi Spojenými státy americkými a Svazem Sovětských socialistických republik o některých opatřeních s ohledem na omezení strategických útočných zbraní, zkráceně nazývanou Smlouva SALT (Strategic Arms Limitation Talks – Rozhovory o omezení strategických zbraní). Byla uzavřena na dobu pěti let s platností od 1. 7. 1972 a zavazovala obě strany k omezení mezikontinentálních raket a ponorek s těmito zbraněmi na palubě. Bylo dosaženo dalších vzájemných dohod, což pomohlo k výraznému zlepšení vztahů mezi Spojenými státy a Sovětským svazem a ke zmírnění atmosféry Studené války.
V zákulisí sovětského kosmického vojenského programu se však příliš nezměnilo. Jak jsme si už v prvním díle připomněli, již v lednu 1972 oznámil tehdejší americký prezident Richard Nixon zahájení vývoje raketoplánu. Sovětští maršálové proto trvali na pokračování příprav hned několika projektů vlastního raketoplánu a vojenských orbitálních stanic a požadovali co nejpodrobnější informace ze zákulisí amerických příprav. Jednou z hlavních otázek, k níž marně v SSSR tehdy hledali jasnou odpověď, byl nákladní prostor budoucího raketoplánu, jaké objekty v něm měly být dopravovány.
Kosmický program zabil ruskou ekonomiku?
Nakonec bylo 17. února 1976, tedy necelé 4 roky po podpisu dohody Salt I, zvláštním usnesením Předsednictva ÚV KSSS a Rady ministrů SSSR rozhodnuto urychleně zahájit práce na vytvoření zbraní pro bojové akce v kosmu a pro jejich provádění z kosmu, tedy z oběžné dráhy kolem Země. Odběratelem bylo Ministerstvo obrany SSSR, hlavním garantem se stala konstrukční kancelář Energija tehdy vedená Valentinem Gluškem. Podle tajného usnesení měly být urychleně připraveny vícenásobně použitelné kosmické transportní prostředky typu amerického raketoplánu, bojové orbitální stanice, protidružicové zbraně, nové sledovací a spojové družice a další kosmické zbraně.
Program získal politickou a především značnou finanční podporu. Na úkor všeho dalšího. Možná zde je příslovečné jádro pudla v upřesnění slov Michaila Gorbačova, který v roce 1988 prohlásil, že na ekonomických problémech SSSR má značnou vinu kosmonautika. Měl totiž adresně promluvit o vojenských kosmických projektech, často megalomanských a v podstatě nesplnitelných, které však zasadily státní pokladně neléčitelný úder. Nikoli tedy pozdější americké „Hvězdné války“, jak se traduje, ale nekoncepčnost a velikášství sovětských maršálů opojených pocitem moci vedly k těžkému celkovému ekonomickému propadu, protože vojenské projekty navíc v atmosféře chaosu spolkly miliardy.
V konstrukční kanceláři Energija připravili dva základní bojové systémy zkonstruované na předloze orbitální stanice 17K DOS. Měly mít hmotnost do 20 t, takže na na oběžnou dráhu je mohla bez problémů dopravovat již prověřená Čelomějova raketa 8K82K Proton-K a později také velký raketoplán 11F35OK, známý dnes pod označením Buran, jehož vývoj začal v letech 1975 až 1976. Obě bojové vojenské stanice mohly také přijímat technickou pomoc dvoučlenné posádky až na 7 dnů. Posádce poskytly nevelký obytný prostor.
- 17K19 SKIF
Pro tuto stanici měla být vyvinuta účinná laserová zbraň. Šlo o náročný úkol, protože provoz laseru vyžadoval značnou energetickou spotřebu, třebaže v návrhu se počítalo s palubním jaderným reaktorem.
- 17F111 Kaskáda
Bojový modul Kaskad: 1 – přístrojový úsek, 2 – raketomet-zásobník samonaváděcích bojových raket, 3 – samonaváděcí raketa.
Bojová stanice konstrukčně téměř shodného tvaru, velikosti i hmotnosti jako SKIF měla být vybavena klasickými samonaváděcími útočnými raketami, umístěnými ve speciálním zásobníku v přední části, a také dělem konstruktéra Nudělmana. Protivníkovy rakety s jadernými hlavicemi měly být ničeny ve fázi svého pasivního letu na vrcholu balistické dráhy. Vyžadovalo to přesné a především spolehlivé elektronické systémy pro zaměření a vypouštění takových protiraketových zbraní.
Vzhledem ke známému letitému zaostávání potřebné techniky v SSSR šlo o značnou slabinu projektu, takže NPO Energija zapojila do práce příslušné výzkumné ústavy. Vše muselo jít stranou, vojenská mašinérie měla nejvyšší prioritu. Přesto však práce nespěly k očekávanému rychlému a především úspěšnému závěru. Některé dílčí prostředky byly proto zkoušeny při letech orbitálních stanic Saljut, oficiálně vedených jako civilní, ve skutečnosti plnících vojenské úkoly. Například speciální „kosmické dělo“ Nudělman-Richtěr NR-23.
- MIR II
V návaznosti na vývoj velkého raketoplánu Buran a nové silné nosné rakety Energija vznikl návrh zcela nového systému, který využíval koncepci chystané modulové stanice Mir. Dodnes je označován jako Mir II. Ačkoli na prknech projektantů se objevily jeho různé varianty, které počítaly především s rozšířením civilního programu, přednost dostala myšlenka vojenské verze.
Bojový komplex Mir II zahajuje útok proti USA
Na základní modul, k němuž byly do kříže připojeny moduly vycházející z konstrukce základního modulu orbitálních stanic Saljut, Almaz i Čelomějovy těžké nákladní kosmické lodi TKS, měly být připojeny rovněž ve formaci kříže další čtyři zcela nové moduly. Vycházely z chystaného raketoplánu Buran. Šlo v podstatě o trup s přední částí, s navazujícím rozměrným nákladovým prostorem s manévrovacími motory v zadní části a samozřejmě bez křídel a ocasních ploch.
Pod krytem nákladního prostoru měly být umístěny dva otočné zásobníky se vztlakovými tělesy typu BOR 4/5 (každý zásobník měl nést 5 těchto objektů), které měly mít na své palubě jaderné zbraně pro napadení území USA. Po zahájení bojové akce se velké moduly odpojily k samostatnému letu, ze zásobníků v rozevřených nákladních prostorech se postupně měly oddělit objekty BOR 4/5 a samostatným motorovým letem vstoupit do atmosféry na sestupovou útočnou dráhu. S využitím svých manévrovacích schopností mohly zasáhnout velké území až 1 500 km do stran od osy sestupové dráhy. Bojové akce mohla řídit posádka, ale mohly být zahájeny také na povel automatiky. Součástí stanice měla být také nová sedmimístná kosmická loď Zarja 14F70 7K SM a později i rozměrný laserový modul Poljus SKIF DM.
Ochlazení politické scény
Ještě v roce 1975 se přitom odehrál významný krok, který naznačoval, že SSSR a USA by mohly postupně dospět ke zmírnění atmosféry Studené války a k výraznému zlepšení vzájemných vztahů. Kosmické lodě Sojuz a Apollo uskutečnily společný let a dva sovětští a tři američtí kosmonauti si na oběžné dráze kolem Země symbolicky stiskli ruce. Odborníci obou zemí tehdy nahlíželi na budoucnost velmi optimisticky.
Laserový bojový modul Poljus v představě výtvarníka na oběžné dráze kolem Země.
Mluvilo se o dalších společných projektech, o možnostech letů amerického raketoplánu k sovětské orbitální stanici a o dalších společných velkých akcích. V prosinci 1979 však došlo k invazi Sovětské armády do Afghánistánu pod záminkou údajné žádosti afghánských vládních představitelů a s poukazem na Dohodu o spolupráci, přátelství a dobrém sousedství. Okamžitě nastalo prudké ochlazení slibně se rozvíjející spolupráce SSSR a USA.
Když se pak 18. června 1982 navíc uskutečnilo do té doby největší cvičení sovětských jaderných sil, označované na Západě jako „sedmihodinová jaderná válka“, při němž byly nasazeny také vojenské kosmické prostředky včetně družic-zabijáků a pozemních i námořních balistických raket, oznámil 23. března 1983 americký prezident Ronald Reagan zahájení programu Strategické obranné iniciativy SDI, který v médiích i ve veřejnosti získal pojmenování „Hvězdné války“.
Poljus a perestrojka
V druhé polovině 80. let vrcholily přípravy stále přísně utajovaného programu Energija/Buran, který zahrnoval novou silnou nosnou raketu a vícenásobně použitelný raketoplán či přesněji řečeno kosmoplán Buran. Raketa byla označována jako univerzální. S připojením dalších urychlovacích bočních stupňů mohla totiž vynášet velmi těžké a rozměrné konstrukce budoucích kosmických stanic.
Modul Poljus v předváděcí hale Chruničevovy továrny a konstrukční kanceláře
Počítalo se s tím, že v další fázi jejího vývoje se budou boční urychlovací stupně vracet k novému použití. Rozměrné a těžké náklady měla raketa vynášet upevněné na boku. Mělo jít nejen o raketoplán, ale také o rozměrné moduly pro zamýšlené velké stanice. Prvním z nich však byl Poljus – dlouhý válec černé barvy, zachycený na fotografiích z Bajkonuru v čase příprav startu. Bylo to již po nástupu nového generálního tajemníka ÚV KSSS Michaila Gorbačova do vedení SSSR, který prosazoval principy „perestrojky“ a „glasnosti“. O vojenských kosmických projektech mu však jeho poradci zřejmě sdělovali velice málo podrobností.
Když přijel 12. května 1987 na Bajkonur a mohl si prohlédnout technické prověrky nové rakety s připojeným nákladem, válcem černé barvy s nápisem Poljus na boku a ve spodní části s označením Mir II, neskrýval silné roztrpčení. Dozvěděl se totiž až na Bajkonuru, že Poljus je zkušebním vojenským modulem SKIF DM pro testování laserové kosmické zbraně a v budoucnosti by měl být součástí výlučně vojenské orbitální stanice Mir II schopné vést bojové operace proti USA i v automatickém režimu. Gorbačov přitom v té době vedl nová náročná jednání s americkým prezidentem Ronaldem Reaganem o zmírnění napětí a navázání vztahů spolupráce, od nichž si sliboval mnohé pro zlepšení ekonomické situace SSSR. Kosmickou zbraň proto považoval za příslovečnou ránu pod pás.
Energija s laserovým bitevním modulem Poljus sice ke svému prvnímu letu nakonec 15. 5. 1987 odstartovala, ale modul SKIF DM Poljus se nepodařilo navést až na oběžnou dráhu. Zřítil se do jižní oblasti Tichého oceánu. Při druhém startu v témže roce 1988 vynesla raketa Energija na oběžnou dráhu i raketoplán Buran, ale to byla také labutí píseň celého projektu. Na víc nebyly finance.
Neznamená to však, že kosmické zbraně dnes už neexistují, protože se pouze změnil jejich druh, nikoli však nebezpečí, které s sebou nesou. A na pole obou dosavadních velkých hráčů, Ruska a Ameriky, navíc vstoupila Čína se svými ambicemi, která sice již dříve přiznala zkoušku vlastní protidružicové zbraně, ale o dalších vojenských cílech svého kosmického programu mlčí.
17. února 2016 |
