Do ruských kin v říjnu vstoupil film s lakonickým názvem Saljut 7 (v originále САЛЮТ-7). Promítat se bude i ve 3D a ve speciální verzi v kinech IMAX. Vrací se ke skutečným událostem z roku 1985, kdy se chybou pozemní obsluhy zcela odmlčela orbitální stanice Saljut 7. Akční snímek je alespoň podle ukázek (viz přiložené video) řemeslně velmi dobře zpracovaný, plný patosu a hrozícího nebezpečí nejen ze strany neovladatelné stanice, ale i třeba USA. První recenze na IMDb vyznívají pozitivně. Pavel Toufar sepsal, jak se tento bez nadsázky hrdinský příběh dvou kosmonautů vyslaných na opravu mrtvé stanice odehrál.
Jak to bylo doopravdy
Přistáli na stanici, zkontrolovali hermetičnost spojení své lodě se stanicí, ještě prověřili stav atmosféry uvnitř stanice a potom otevřeli poklop, aby vpluli dovnitř. Jak snadno se to řekne, jak snadno to i tehdy vypadalo při jiných kosmických výpravách a o co snadněji to vše vyhlíží dnes. Jenže 8. června 1985 bylo vše nesmírně složité, dokonce nebezpečné a bez nadsázky lze říci, že zubatá kmotra s kosou se tehdy stále ochomýtala poblíž.
Již samotná příprava k letu v Sojuzu T-13 na mlčící stanici Saljut-7 byla nesmírně náročná, stejně jako posléze celá mise - je to vidět v únavě ve tvářích Džanibekova a Savinycha (vpravo) nedlouho před jejich startem do kosmu.
Vladimír Džanibekov a Viktor Savinych si nasadili dýchací masky a museli se do poklopu, který se jinak otvírá poměrně lehce, opřít s velkou silou. Kdyby neměli nasazené masky, ucítili by v tom okamžiku podivný, jakoby zatuchlý zápach s příměsí pachu kovu. Zvolna vpluli do stanice. Uvnitř panovala tma a světla jejich příručních lampiček odhalila led všude na stěnách i na průzorech. Pod jejich teplé oblečení se dral mrazivý chlad. Stanice byla bez stopy života. Všude panovalo tísnivé ticho, naprostá absence jindy běžných zvuků ventilace, nejrůznějších aparatur a přístrojů.
Když sundali dýchací masky a ucítili onen neblahý zápach technické zatuchliny, stačilo se chvilku zastavit na místě a oba začali hned lapat po dechu. Vydechovaný oxid uhličitý kolem jejich hlav totiž vytvářel v nehybném vzduchu nebezpečnou bublinu, kterou museli silným odfukováním nebo máváním rukou rozehnat, aby se mohli nadechnout dýchatelného vzduchu. Kdyby vše pracovalo, jak mělo, ventilace by vytvářela mírný průvan a žádný takový problém by nevznikal.
A k tomu všemu ten svíravý mrazivý chlad. Na tíseň dopadající z hluboké tmy však nebyl čas. Žádné černé myšlenky. Zkoušečka odhalila neúprosnou pravdu: stanice je bez elektrické energie.
Stačí vyměnit vadný blok, stejně s tím počítali
Všechno začalo mnohem dříve. Začátkem října 1984 odletěla ze stanice Saljut 7 její již třetí základní posádka. Kosmonauti zakonzervovali její systémy a stanici uvedli do režimu automatického letu. Pro řídicí středisko v Kalinigradu u Moskvy to znamenalo v podstatě nevzrušivé monotónní pracovní směny. Pokaždé, když se Saljut 7 dostal do dosahu sovětských sledovacích stanic, zkontrolovali v řídicím středisku z přijaté telemetrie stav stanice na dálku. A pak zase čekali na další spojení. Jenže 11. února 1985 došlo ke krátkému výkyvu proudu v palubní elektrické síti.
Automatika ochrany sítě vypojila hlavní palubní vysílač a přijímač telemetrie, který byl součástí bloku elektroniky S-190.
Ani to ještě nikoho v řídicím středisku příliš nevzrušilo. Již nějaký čas se vědělo, že blok S-190 je zralý na výměnu, nový blok už byl na Saljutu 7 a výměna čekala na nejbližší posádku. Zapnula se záloha. Blok S-190 měl záložní vysílač a přijímač.
Zdánlivě nepodstatné opomenutí
Kolem poledne se končící směna dohodla s nastupující, že před pokusem uvést znovu do provozu hlavní vysílač a přijímač telemetrie bude záhodno vše probrat se specialisty závodu, kde byl blok elektroniky S-190 vyroben. Pro jistotu, aby nebyl zanedbán nebo přehlédnut nějaký zdánlivě nepodstatný detail. Jenže nová pracovní směna nejspíš usoudila, že taková konzultace je zbytečná, a proto byl na stanici rovnou vyslán povel k přepnutí zpátky na hlavní vysílač a přijímač telemetrie. Vzápětí se Saljut 7 na oběžné dráze dostal mimo dosah sledovacích stanic. A když nastal opět čas předpokládaného spojení, stanice neodpovídala a mlčela.
V té chvíli snad ještě někteří bláhově doufali, že se pouze zopakovala původní závada a systém bloku S-190 se opět přepne na záložní vysílač a přijímač. Nikdo netušil, že povel z řídicího střediska nevyvolal pouze opakovanou závadu a je pouze otázkou krátkého času, kdy se systém přepne na záložní. Situace byla mnohem vážnější. Povel z řídicího střediska totiž v bloku elektroniky S-190 vyvolal na sebe navazující zkraty a celý blok byl rázem zničen. Stanice Saljut 7 se tak odmlčela definitivně.
Sojuz T-13 (vlevo) se na oběžné dráze Země chystá ke spojení s nevyzpytatelnou stanicí Saljut-7. Snímek z filmu.
Velmi vážné následky
Nic tak strašného, dalo by se říci, připraví se nová posádka, přistane na stanici a udělá to, co by stejně měla na programu – nahradí poškozený blok elektroniky S-190 novým, když je už přece na stanici připravený.
Dlouhé čekání na smrt. Průběh tragického letu Vladimira KomarovaLet probíhá normálně, kosmonaut se cítí výborně. Přesně to hlásala sovětská propaganda ve chvílích, kdy Vladimir Komarov sváděl na oběžné dráze svůj boj s kolabující technikou. Vyhrál ho. Ale jen velmi dočasně, 24. dubna 1967 zahynul.  Vladimir Komarov jako náhradník pro let Vostoku při oblékání skafandru na kosmodromu Bajkonur v roce 1962 |
Kdyby to bylo tak jednoduché! Stanice mlčela, neodpovídala na žádné signály, a přitom pro přiblížení a spojení kosmické lodi bylo naprosto nutné, aby komunikovala, aby automatika řízení dopravní lodi měla potřebné informace o vzdálenosti i vzájemné rychlosti, a také, aby stanice byla ve stabilizované poloze. O to víc, kdyby posádka musela převzít ruční řízení.
Navíc se poprvé také objevily pochmurné úvahy, že mlčící Saljut 7 se mohl dostat do rotace, která neumožní připojení žádné lodi.
Stále však zůstávala naděje, že poškozený byl pouze blok elektroniky S-190 a systém pro vysílání telemetrie a příjem povelů z řídicího střediska a že další systémy stanice jsou napájeny z palubních baterií připojených na sluneční články. Podle některých zpráv byly tehdy využity i optické a radarové prostředky protiraketové obrany, aby se pokusily na dálku zjistit, v jaké situaci se Saljut 7 nachází. V řídicím středisku se současně pokoušeli modelovat různé situace, které vedly k odmlčení Saljutu 7 a určit také jejich možné důsledky.
Nikoho tehdy nenapadlo, v jak vážné situaci se orbitální stanice nachází, protože to bylo vlastně až doslova šokujícím zjištěním, teprve když se k ní přiblížila záchranná posádka. O jejím vyslání se začalo okamžitě diskutovat. Bylo nutné vybrat muže, kteří měli odpovídající schopnosti a znalosti, aby zvládli náročný úkol, jaký do té doby nikdo nemusel řešit – přiblížit se k rozměrné orbitální stanici, zjevně neorientované v prostoru a neodpovídající na žádné signály. Navíc přiblížení provést i v této nebezpečné situaci tak, že se spojovací mechanismy dopravní lodě a stanice citlivě dotknou a poté se pevně mechanicky navzájem propojí.
Sojuz T-13 (vpravo) se na oběžné dráze Země spojil se stanicí Saljut-7. Snímek z filmu.
Bezvládnou stanici prý chtějí Američané unést v raketoplánu
Později se začalo psát, že v USA se o problémech Saljutu 7 velmi brzy dozvěděli a rozhodli se změnit původní program tehdy připravovaného letu raketoplánu Challenger tak, aby se s ním jeho posádka přiblížila k mlčící sovětské stanici, naložila ji do nákladního prostoru a převezla na Zemi – samozřejmě, jak jinak, nikoli na území SSSR, ale do USA.
Představili ho jako mírový stroj. Buran byl ve skutečnosti zabijákRaketoplán byl prvním a také posledním viditelným výsledkem tajného sovětského kosmického výzkumu. Vznikal jako bojový stroj určený pro hvězdné války. V jeho nákladovém prostoru měly být ukryty miniaturní letouny určené nejen k likvidaci družic nepřítele.  Bojový raketoplán s útočnými vztlakovými tělesy typu BOR 4/5 s jadernými náložemi. Mohly být vypouštěny z otočných zásobníků anebo pomocí manipulačního ramene, které je na kresbě ve složené části podél otevřeného nákladového prostoru. |
Autoři těchto zpráv uváděli, že členem posádky bude Francouz Patrick Baudry, náhradník prvního francouzského kosmonauta Jean-Loupa Chrétiena, který v létě 1982 spolu se Sověty strávil na Saljutu 7 týden. Stačil si tam prý vše dobře prohlédnout a stejně jako jeho kolega zná tuto orbitální stanici dokonale již z výcviku. Proto prý mohl Američanům poradit, jak stanici naložit do raketoplánu. Svými rozměry i hmotností se do něj snadno vejde.
Podobné řeči vyhlížejí nesmírně dramaticky, ale pouze pro nenapravitelné důvěřivce. Raketoplán Challenger totiž nakonec vzlétl až v květnu 1985 při letu STS-51B a v nákladovém prostoru vezl rozměrný evropský vědecký modul Spacelab-3, který by se nedal jen tak snadno narychlo odinstalovat. Navíc v jeho posádce Patrick Baudry nebyl, protože na oběžnou dráhu vzlétl až v červnu 1985 v raketoplánu Discovery STS-51G. Před Challengerem naopak odstartoval raketoplán Discovery STS-51D a vezl na oběžnou dráhu družice Telesat-I a Leasat-3. A milovníci konspiračních teorií pozor: sedmičlennou posádku tehdy vedl Karol „Bo“ Bobko, který začínal ve vojenském programu MOL! Na vysvětlenou, MOL je zkratka pro Manned Orbiting Laboratory, což byl program vojenského letectva USA, jehož cílem bylo postavit a vypustit vojenskou orbitální stanici s dvoučlennou posádkou.
Jenže v posádce byl také americký politik, senátor amerického kongresu Edwin Jacob Garn, což by se s „krádeží“ cizího kosmického objektu neslučovalo, pokud by však náhle nebylo každému jedno, že akce vyvolá válečný konflikt, nejspíš celosvětový. Co je však podstatné, třebaže by oba Francouzi znalí sovětské kosmické techniky radili americkým kolegům v Houstonu sebevíc, naložení rozměrné stanice Saljut do raketoplánu bez jakýchkoli speciálních technických přípravků a dlouhého nácviku bylo nemožné.
Prostě se zrodil nesmysl, byť senzačně vyhlížející. Přetrval dodnes a nový ruský film jej pro zvýšení napětí samozřejmě také obsahuje.
Saljut-7 na oběžné dráze v představě filmařů.
Nejprve vybrat posádku
V řídicím středisku v Kaliningradu u Moskvy i v Chruničevově výrobním závodě ve Filách začali připravovat zcela novou metodiku přiblížení a spojení s mlčící stanicí. Stále se počítalo s tím, že především nefunguje telemetrie v důsledku závady bloku S-190, ale jinak je Saljut 7 zásobován alespoň v určitém rozsahu elektrickou energií ze slunečních článků a palubních baterií. Postupem času se však ukazovalo, že orbitální stanice se nachází v nestabilní poloze a že závada bude mnohem vážnější, protože zjevně nemá dostatek elektrické energie pro alespoň částečně stabilizovaný let.
Hučení v uších, závratě, mdloby, atrofie. Co s vámi udělá stav beztížeCesta do vesmíru není procházka. Stav beztíže snášeli špatně všichni. I zkušení kosmonauti. Následky jím způsobené zkoumali díky ročnímu pobytu Scotta Kellyho a Michaila Kornijenka na ISS. Čekal je nejen beztížný stav, ale i uzavřené prostory, omezená strava a zvýšená radiace.  |
Protože však nefungovala telemetrie, nedal se rozsah závady s jistotou a přesně určit. Bylo proto nutné nacvičit přiblížení a přistání dopravní lodě se záchrannou a opravářskou posádkou, aniž by orbitální stanice s kosmickou lodí spolupracovala přes systém Igla, jak bylo běžné při normálním průběhu letu.
Jasným členem narychlo sestavené záchranné a opravářské posádky byl Viktor Savinych, inženýr, který znal Saljut 7 téměř dokonale a navíc již dříve prokázal své schopnosti improvizace při hledání původně nepředpokládaných postupů oprav. Jeho velitelem byl na pouhé dva dny oficiálně jmenován Anatolij Berezovoj, po něm rovněž na pouhé dva dny Vladimír Ljachov, kterého pak nahradil Leonid Popov. Spíše sloužili jako dočasní partneři Savinycha, který se věnoval nácviku nezvyklé operace. Mezitím totiž absolvoval nutné lékařské testy Vladimír Džanibekov, zkušený kosmonaut, který už na Saljutu 7 rovněž pracoval a v roce 1982 prokázal výjimečné schopnosti při zvládnutí nouzového ručního přiblížení a spojení kosmické lodi Sojuz T-6 se stanicí.
Popova přesunuli do náhradní posádky a přiřadili k němu Alexandra Alexandrova.
Zkušenosti a schopnosti však nestačily. Posádka musela zvládnout naprosto nové a nezvyklé postupy činnosti při klíčovém manévru přiblížení a spojení s orbitální stanicí v režimu ručního řízení, které připravila pracovní skupina.
O tom však nikdo ve světě netušil, protože opět došlo na tradiční informační mlhu. Podle oficiální zprávy, kterou zveřejnil ústřední deník Pravda a rovněž agentura TASS, „byly ukončeny plánované úkoly stanice Saljut 7, která byla deaktivována a uvedena do automatického režimu letu“. Byla to polopravda a pojistka pro případ, že by se záchranný let posádky a oprava nepodařily.
Nedivte se, že poletím bokem
Zlověstný vzkaz: Když se z kosmu nebude moci vrátit, víš, co máš dělat?Neuvěřitelné hrdinství a um museli před padesáti dvěma lety prokázat dva ruští kosmonauti: Pavel Běljajev a Alexej Leonov. Druhý jmenovaný ve chvílích, kdy mu nafouknutý skafandr téměř znemožnil návrat z kosmu do lodi a druhý při přistání, když přestala fungovat automatika.  Alexej Leonov při kosmické „procházce“ 18.3.1965. |
Do výbavy lodě Sojuz T-13 se dostal nový ruční laserový dálkoměr, který měl zajistit údaje o vzdálenosti místo nečinného systému Igla. Nedal se však použít při sledování stanice běžným způsobem. Při standardním přibližování totiž posádka sleduje cíl v ose letu periskopem. Přímému pozorování z pilotní kabiny brání orbitální modul, připojený k přední části lodi. Přes periskop se však laserový dálkoměr nedal použít. Jedinou možností byl jeden ze dvou bočních průzorů. Proto bylo rozhodnuto přibližovat se ke stanici bokem.
Do kabiny byly na pravé křeslo namontovány další ovládací páčky, v programu palubního systému bylo upraveno ovládání o 90 stupňů. Navíc bylo rozhodnuto, že dopravní loď se k orbitální stanici nepřipojí již den po startu, jako bylo při letech na orbitální stanice Saljut běžné, ale až po dvou dnech, aby řídicí středisko i posádka měly dostatek času na nezbytné prověrky a přípravy.
Kosmická loď měla být navedena na takovou oběžnou dráhu, aby s ní dokázalo řídicí středisko bez zásahu posádky domanévrovat nejvýše do vzdálenosti 7 km od orbitální stanice, odkud měla posádka převzít další ruční řízení a vše už záleželo pouze na ní.
Konec první části. Pokračování zítra
