Aktualizace: V 16:22 našeho času došlo k úspěšnému oddělení obou satelitů systému Galileo od poslední stupně rakety Sojuz. Družice si to od ní zamířily opačnými směry po daných oběžných drahách ve výšce 23 616 km.
Obě úspěšně rozložily sluneční panely a provedly všechny další nutné kroky k zahájení provozu. V 16:31 agentura ESA oznámila, že pozemní středisko v Toulose s nimi navázalo spojení.
Poslední stupeň rakety zamířil tou dobou s pomocí zbytku paliva na "vesmírný hřbitov" na vyšší oběžné dráze, kde nehrozí střet se satelity systému Galileo a jinými družicemi.
Start Sojuzu i první fáze letu probíhají podle představ vedení letu. Neobjevil se žádný problém a odpočítávání nebylo ani jednou přerušeno.
Fotogalerie |
V 8:10 našeho času vydalo vedení letu povel k plnění rakety palivem. Do nádrží rakety načerpali zhruba 250 tun kerosenu a tekutého kyslíku. To byl kritický krok.
Potíže s čerpáním paliva způsobily den před startem komplikace, které nakonec vyústily v odložení startu. Hodinu a půl před plánovaným čtvrtečním startem, přesně 11:03 středoevropského času, přišla z velína kosmodromu v Kourou informace, že odpočítávaní je zastaveno právě kvůli problémům při čerpání paliva do Sojuzu. Později téhož dne bylo oznámeno, že start se odkládá na pátek na 12:30 našeho času.
Podle firmy Arianespace, která kosmodrom Kourou provozuje, došlo k potížím při plnění třetího stupně rakety. V systému nastala ztráta tlaku kvůli závadě jednoho z ventilů. Vedení letu se rozhodlo nádrže rakety vyprázdnit a ventil vyměnit. Potíže byly způsobeny zřejmě i tím, že šlo o první pokus s plněním ruské rakety na francouzském kosmodromu. V Kourou proběhlo několik zkoušek startu, při žádné z nich ovšem nedošlo na "tankování" Sojuzu.
Raketa Sojuz s prvními dvěma satelity navigačního systému Galileo krátce před startem. V pozadí je vidět kryt, který chrání stroj i jeho lidskou obsluhu před počasím a také obtížným hmyzem.
Na druhý pokus, tedy v pátek, vše probíhalo bez komplikací. Palivo bylo do nádrží naplněno podle plánu. Následovalo odstranění 50metrové konstrukce, pod kterou se provádí předstartovní úpravy. Tato mobilní stavba byla vyrobena v Rusku a do Jižní Ameriky se dostávala velmi komplikovaně. Jen s ní spojené potíže posunuly zahájení provozu na jihoamerické odpalovací rampě pro Sojuzy téměř o rok.
Před startem v Kourou pršelo, ale to nemělo na výsledek žádný vliv. Obavy z výskytu blesků se naštěstí nepotvrdily. Zážeh i start proběhly v pořádku. Po dvou minutách letu, ve výšce 50 kilometrů se oddělily čtyři přídavné motory. O chvíli později odpadl i kryt nákladového prostoru a 5 minut 15 sekund po startu se zažehl už třetí stupeň rakety. V té době se stroj pohyboval nad Atlantikem rychlostí přes 17 tisíc kilometrů za hodinu.
Po deseti minutách letu, tedy ve 12:42 se oddělil i třetí stupeň, poslední, který fungoval na směs kerosenu a kapalného kyslíku. O několik vteřin později se zapálil motor Fregat. K jeho vypnutí došlo až po dalších patnácti minutách. V tu chvíli měla raketa rychlost přes 30 tisíc kilometrů za hodinu a byla nad východní Evropou.
Za chvíli poté vstoupil zbývající stupeň rakety na přípravnou oběžnou dráhu, po které se bude pohybovat další tři hodiny (do zhruba do čtyř hodin našeho času). Pak poslední, čtyři a půl minuty trvající zážeh motoru Fregat dopraví poslední stupeň na konečnou oběžnou dráhu. O pět minut později se družice oddělí od posledního stupně a ocitnou se na dráhu, odkud mohou začít vysílat. Snad jde o dlouho očekávaný průlom v neustále se zpožďujícím evropském projektu.
Kosmodrom v Kourou, Francouzská Guyana: stavba odpalovací rampy pro ruské rakety Sojuz. Stav v květnu 2010.
Málo signálu za miliardy
Na rampě kosmodromu Kourou ve Francouzské Guyaně se totiž sešli dva velcí opozdilci. Evropský navigační systém měl být už několik let hotový, na obloze to ovšem není vidět. (Také měl původně stát méně než miliardu eur, nyní se jeho cena odhaduje na víc než pět miliard.)
Na oběžnou dráhu se zatím dostaly jenom dvě družice, Giove A a B, a to v letech 2005 a 2008. Nešlo o plnohodnotné sériové satelity, měly za úkol ověřit některé technologie a především zabrat místo na oběžné dráze. Kdyby totiž Galileo nezačal včas vysílat v přiděleném pásmu, třeba jen jedním vysílačem, licence na něj by propadla.
Podívejte se, odkud Sojuzy poletíReportáž z kosmodromu v Kourou ve Francouzské Guyaně |
Vypuštění prvních dvou satelitů neznamená zprovoznění systému. Aby byly dostupné alespoň omezené služby, musí jich být na obloze zhruba tucet. To by podle nového jízdního řádu schváleného letos mělo nastat v roce 2014. Konečnou podobu by měl systém nabrat do konce desetiletí.
V té době by mělo kolem Země obíhat 30 družic. Budou létat ve výšce 23 616 km. Aktivních bude vždy 27, tři zůstanou rezervní. Pohybovat se mají na třech oběžných drahách, které s rovinou rovníku svírají úhel 56 stupňů.
Družice mají velikost 2,7 × 1,2 × 1,1 metru a váží 650 kilogramů, z toho 80 kilogramů připadá na přístrojové vybavení. V provozu by měly vydržet zhruba 15 let. Mimochodem, ty první dvě ponesou jména Thijs a Natalia, podle belgického chlapce a bulharské dívky, vítězů mezinárodní dětské soutěže o kresbu na téma navigačního systému. (Dětem blahopřejeme, tohle není snadné téma.)
Ještě loni v květnu se dalo kolem odpalovací rampy pro Sojuzy chodit bez omezení.
Bezpečnost a byznys podle Evropy
Hodně se mluví o tom, že systém Galileo je míněn jako evropská obdoba amerického GPS. Pro jeho stavbu se zmiňují především bezpečnostní důvody: satelitní navigaci dnes doslova nutně potřebujeme k životu, ale GPS provozuje americká armáda a ta nám ho může kdykoliv vypnout.
Nikdo nemůže zpochybnit, že takové riziko tady skutečně je. Na druhou stranu lze asi namítnout, že rozpad evropsko-amerického spojenectví je dnes těžko představitelný. Znamenal by takovou geopolitickou změnu, že by ztráta satelitní navigace zřejmě nebyl ten nejpalčivější problém.
Ať tak či onak, bezpečnostní argument opomíjí důležitou skutečnost: evropské kosmické úřady, v první řadě ESA a Evropská komise, jsou pevně přesvědčeny o tom, že navigace je ekonomicky životaschopná. (Samozřejmě má z jejich hlediska ještě tu výhodu, že ospravedlňuje jejich existenci, ale takový přístup nepřekvapí u žádné organizace na světě.)
Galileo má podle představ jeho zastánců zasadit semínko, ze kterého vyroste celá řada dalších projektů, z velké části už ryze soukromých. Každé euro vložené do projektu by se pak mělo několikanásobně vrátit. Podle stejného mustru postupuje Evropa ve vesmíru už 30 let a je se svými zkušenostmi spokojená. Velké státní investice jsou a byly tedy realitou evropského kosmického průmyslu, ne jen Galilea.
Raketa Sojuz během zkoušek na kosmodromu ve Francouzské Guyaně. Raketě chybí přední část, tedy náklad a kryt nákladového prostoru. Na ruských kosmodromech by byl náklad upevněn k raketě už před vztyčením nosiče. V Kourou se montáž provádí „na stojáka“ pod speciální konstrukcí (ta na obrázku není).
Proto mohlo před startem prvních družic v mnoha obdobách zaznít, že zpožděný projekt s několikanásobně překročeným rozpočtem je ukázkou evropského umění inovace. "(Start) je dokladem toho, že Evropa je stále líhní nových a inovativních projektů, z nichž v konečném důsledku těží všichni její obyvatelé." To řekl Jean-Yves Le Galla, předseda představenstva a generální ředitel Arianespace, tedy soukromé firmy, jejímž největším akcionářem je francouzská státní vesmírná agentura CNES.
Sojuzy táhnou k rovníku
Zajímavou novinkou čtvrteční události je ovšem start ruské rakety z rovníkové Ameriky. Nemá přímou souvislost s Galileem. Pohnutka pro ruskou přítomnost na kosmodromu ve Francouzské Guyaně je fyzikální.
Nedaleko odpalovací rampy pro Sojuzy byl během stavby symbolicky umístěn kámen z kosmodromu Bajkonur.
Areál je v podstatě na rovníku (na 5. stupni severní šířky). Rakety tu mohou při startu využívat rychlejší rotace Země u rovníku, a to s sebou přináší výrazné zvýšení nosnosti. Modernizované Sojuzy dopravují z ruského Bajkonuru na vysokou oběžnou dráhu GTO (přechodová dráha ke geostacionární dráze) 1,7 tuny nákladu, z Guyany to je 2,8 tuny.
Nespadne tenhle Sojuz?Letos v létě došlo k havárii Sojuzu, který nesl zásoby ke stanici ISS (více zde). Příčina havárie podle vyšetřovatelů byla na třetím stupni rakety. Lety Sojuzů byly tedy zastaveny. Ovšem Sojuz startující z Kourou je varianta STK, a tedy jiný model osvědčené rakety, než který se zřítil letos v létě (to byl Sojuz-U). Zásadní rozdíl mezi oběma typy je právě ve třetím stupni nosiče; má jiný motor. Zákaz letů a kontroly konstrukce se jich tedy netýkaly. Jde ovšem o první start varianty STK. Odlišnosti od jiných, již používaných variant, využívajících pro pohon III. stupně také motor Fregat, by neměly být veliké. Jde především o úpravy pro provoz v tropických podmínkách. |
Naštěstí pro Rusy francouzská vláda kosmodrom v Kourou už v době jeho stavby před zhruba půl stoletím označila za otevřený pro další strany. V té době nikoho nenapadlo, že by se prvními hosty na evropském kosmodromu stali Rusové. S koncem SSSR se ovšem spojení evropského a ruského kosmického programu nezdálo tak nelogické.
Realizace se ovšem protahovala. Dohoda o spolupráci a stavbě speciální odpalovací rampy pro Sojuzy (tzv. ELS) byla podepsána v roce 2003. První start měl být už za 35 měsíců. Náklady si rozdělila ESA a Francie, většinu nákladů (62 procent) ovšem nesla francouzská strana. Původní rozpočet byl zhruba 320 milionů eur, nakonec se vyšplhal na 410 milionů eur.
Co Evropa (a hlavně Francouzi) za své peníze čekají? Sojuzy by měly zaplnit díru ve službách nabízených z Guayanského kosmického střediska. Zatím odsud startují těžké rakety Arianne 5, které dopraví na nízkou oběžnou dráhu (LEO) až 20 tun nákladu. Na GTO pak až 10,5 tuny, tedy téměř čtyřikrát víc než Sojuz. Na začátku příštího roku by odsud měla také snad odstartovat první lehká raketa Vega, která dopraví na nízkou oběžnou dráhu (LEO) zhruba 1,5 tuny nákladu.
Sojuz by měl nabídnout zlatou střední cestu mezi oběma nosiči. Je menší a méně výkonný než Ariane (na GTO 2,8 tun, na LEO 7,8 tuny), ale za méně peněz. Ceny za starty se mohou zakázku od zakázky lišit, ale zhruba lze říci, že Ariane 5 vyjde na 160 milionů eur. Evropané za Sojuz při startech Galilea zaplatí téměř přesně polovinu. Tato cena by prý měla vyhovovat tolika zákazníkům, aby v dalších letech z tropů startovaly tři až čtyři ruské rakety ročně.
