Osud stanice Saljut-7 se dá hodnotit zároveň jako tragikomická burleska i heroické drama - záleží jen na tom, co si z něj vezmete. Kvůli banální chybě pozemní obsluhy se ve své době moderní stanice v roce 1985 změnila v prakticky mrtvý kus kovu.
Ke stanici byla na lodi Sojuz T-13 vyslána dvoučlenná posádka ve složení Vladimír Džanibekov a Viktor Savinych, která v nesmírně náročných podmínkách dokázala neodpovídající stanci najít na oběžné dráze, spojit se s ní a pak provést všechny nezbytné opravy, aby mohla být uvedena do provozu.
Není divu, že úspěch Džanibekova a Savinycha se stal námětem moderního ruského velkofilmu Saljut-7. Promítal se i letos na podzim v rámci festivalu ruského filmu a „doprovodný program“ přitom tvořila i návštěva Viktora Savynicha. Přeháněli bychom, kdybychom řekli, že byl z pozornosti novinářů nadšený, ani před námi ovšem neutekl.
Určitě nejsme první, kdo se ptá, ale jak se vám osobně líbí film o vašem letu k Saljutu?
Viděl jsem ho už asi dvanáctkrát a film se mi celkem líbí. Jsem rád, že vznikl, že se příběhu někdo chopil.
Co se vám na něm nelíbilo?
Řeknu to tak: já jim věnoval svou knihu, oni si k ní něco přidali. Vlastně si toho přidali celkem dost. Především požár, ke kterému při našem letu nedošlo. Je to taková hollywoodská varianta událostí.
Filmaři z toho udělali dobrodružné drama, co to bylo pro vás?
Pro nás to byla prostě práce. Byli jsme záchranáři, kteří ví, že došlo k neštěstí, a my musíme situaci napravit. Stanice byla pro nás důležitá, přišla na spoustu prostředků a bylo by plýtvání nechat ji jen tak jejímu osudu. Nevnímali jsme to jako hrdinství.
Vážně? Vždyť jste doslova nevěděli, do čeho letíte?
Ano, věděli jsme jen, že se něco stalo, ale nevěděli jsme co. Toť vše.
Již samotná příprava k letu v Sojuzu T-13 na mlčící stanici Saljut-7 byla nesmírně náročná, stejně jako posléze celá mise - je to vidět v únavě ve tvářích Džanibekova a Savinycha (vpravo) nedlouho před jejich startem do kosmu.
Na jaké možnosti jste se připravovali?
My jsme věděli, že nemáme spojení a telemetrické údaje, takže nevíme, jestli stanice má, či nemá energii, zda je tam zima, nebo ne a tak dále. Jedině moje žena tušila, že tam bude zima a upletla mi čepici. Naším hlavním úkolem bylo spojit se se stanicí a právě na to jsme se na Zemi připravovali. Příliš jsme dopředu neřešili, co bude zapotřebí dělat dále. Pokud by byly problémy řešitelné, měli jsme je vyřešit. A pokud ne, bylo naším úkolem navést stanici do atmosféry tak, aby dopadla na neobydlenou oblast.
Jak přesně příprava probíhala?
Měli jsme trenažér na trénink přiblížení a trenažér, na kterém jsme se připravovali na původně plánované vědecké experimenty na stanici. Ale opravy jsme na něm necvičili, protože jsme netušili, co trénovat. V bazénu jsme se ovšem připravovali na opravu solárních panelů stanice – což byla mimochodem práce mnohem zajímavější než mávání kladivem, které je vidět ve filmu, ale filmaři si to udělali po svém.
Co pro vás byla na začátku největší výzva?
Nebylo moc nad čím přemýšlet. Stanice nesvítila, museli jsme spustit elektřinu. To byla ta hlavní práce, kterou bylo nutné udělat.
Jak moc jste se vyspali? Jaký jste měli režim?
Den – noc.
Vážně?
No, první dva dny jsme nespali, protože jsme museli najít stanici na oběžné dráze. Pak jsme dodržovali režim 16 hodin vzhůru, osm hodin spánku. Spali jsme na stanici, protože v Sojuzu je málo místa.
Model stanice Saljut-7 ve výcvikovém středisku. Snímek z filmu.
Proč jste letěli zrovna vy dva?
Já jsem se zrovna připravoval na let se svou posádkou. Moji kolegové z posádky byli mladší a měli méně zkušeností. Vladimír Džanibekov měl zase celou řadu zkušeností, včetně zkušeností s ručním naváděním ke stanici.
Měli jste někdy pocit, že záchrana stanice je nemožná?
Ne, takový pocit jsme nikdy neměli. Řešili jsme jeden problém za druhým a nikdy jsme neměli pocit, že by situace byla beznadějná.
Měli jste čas na oslavu?
Ne. Na to čas nebyl.
Vaše posádka se po úspěchu vracela na Zemi předčasně, protože jeden z kosmonautů, který ji doplnil, měl zdravotní problémy. Bylo to velké zklamání?
Samozřejmě, to mě hodně rozladilo. Měl jsem ještě naplánovanou spoustu práce. Byli jsme na orbitě 140 dnů místo jednoho roku.
Vy jste se po skončení kariéry coby kosmonaut vrátil do akademické sféry. Byl to těžký návrat?
Na naší univerzitě se stalo neštěstí, zemřel rektor. Já jsem ještě v té době byl aktivním kosmonautem, měl jsem ještě jednou naději letět, ale zvolili mě novým rektorem. Mrzelo mě to, ale vzal jsem to.
Také jste nemusel kandidovat, nebo se pletu?
Tak to prostě bylo. Kolegové z mého týmu nechtěli někoho jiného a navrhli mě – a já jsem je v té bouřlivé době nechtěl nechat ve štychu (volba proběhla v roce 1989, pozn.red.).
Vy jste univerzitu vedl celá 90. léta. Nebyla to těžší záchranná mise než let k Saljutu?
Bylo to těžké. Chyběly peníze, odešla nám řada učitelů, hlásilo se málo studentů. Fungovali jsme podle modelu, který byl poplatný konceptu plánovaného hospodářství, ale nějak fungoval. A najednou přišel trh, který nám mnoho vyřešit nepomohl, jen nám přidělával problémy. Takže máte pravdu, ve vesmíru to bylo jednodušší – sám jsem si to někdy říkal. Nahoře všechno závisí jen na vás, každý je zodpovědný sám za sebe a za svůj výkon.
Pro naši představu, o kolik se zhruba snížil reálný rozpočet školy?
Nevím přesně. Ale bylo to špatné. Toť vše. (po chvíli) Moje největší radost v té době byla příprava dalších kandidátů na kosmonauty, především ve svém oboru, samozřejmě, tedy dálkovém sledování Země. Několik z nich pak skutečně letělo do vesmíru.
Jaká je situace dnes?
Dnes už je to lepší. Ano.
Kdy se začala situace lepšit?
To vám neřeknu přesně. Ale my jsme už v 90. letech také na novou situaci zareagovali, zavedli jsme nové obory jako management a řízení a tak podobně. Mně se to nelíbilo, ale lidé za ně platili. Teď už sedm let nejsem rektorem a můžu se držet svého oboru a starám se o tradiční vědecké obory.
Kandidáty na kosmonauty už na univerzitě nemáte?
Ne, program se změnil a výcvik probíhá ve Hvězdném městečku. Já tam často jezdím, ale přímo na přípravě kosmonautů se nepodílím. Spolupracuji i na vědeckém programu pro lety do vesmíru. Můj soukromý odborný zájem jsou oblaky ve vysokých vrstvách atmosféry, jejichž původ je nejasný.
Máte nějakou hypotézu, jak a proč vznikají?
Mám jich několik, ale nechci je říkat.
Jak je to s možností realizace vědeckých projektů? Jaké jsou dnes rozpočtové možnosti?
Těžká otázka. Řeknu to takto: já mám málo. Roskosmos má taky málo peněz. Rusko má taky málo peněz. A to je asi tak všechno, co k tomu chci říct.
A nepřemýšlel jste někdy i kvůli tomu o odchodu z akademické sféry, nebo do zahraničí?
Ne, o odchodu z Ruska jsem nikdy neuvažoval. A proč bych odcházel z akademické sféry? Jsem člen korespondent Ruské akademie věd a dělám na důležitých otázkách. Dnes už lidé ze školy do soukromé sféry příliš neodcházejí. Samozřejmě ale řada vystudovaných odjíždí za zkušenostmi za hranice.
Vaší specializací je dálkové sledování Země, tak mi to nedá a zeptám se: pracoval jste na oběžné dráze na vojenských projektech?
Ano, samozřejmě že spolupracoval. Co to je za hloupou otázku? Všichni, kdo letěli do vesmíru, spolupracovali na nějakém vojenském projektu. Dálkové sledování Země ovšem není zajímavé jen pro vojáky, je zajímavé pro všechny, kdo na Zemi žijí.
Viktor Petrovič Savinych(Виктор Петрович Савиных) se narodil 7. března 1940 ve vesnici Berjozkiny v Kirovské oblasti SSSR. Studoval na moskevském institutu inženýrské geodesie, leteckého snímkování a kartografie, v roce 1978 se ocitl na listině kandidátů na kosmonauty. Poté se stal rektorem (1989 - 2007) a prezidentem (od 2007) Moskevské státní univerzity geodézie a kartografie. Je optikem a specialistou na dálkové sledování Země. Ve vesmíru byl třikrát v období let 1981-1988, pokaždé na jiné orbitální stanici. Letěl na Sojuzu T-4 s Kovaljonokem, spojili se se Saljutem 6 a v rámci programu Interkosmos zde spolupracovali s mezinárodními posádkami. Dolů se oba vrátili na 2,5 měsíce s vědomím, že byli na orbitální stanici Saljut 6 poslední. O čtyři roky později startoval podruhé na Sojuzu T-13 s Džabenikovem , aby pracovali jako čtvrtá základní posádka na orbitální stanici Saljut 7 více než pět měsíců. Dolů se vrátil v jiné lodi, Sojuzu T14. Letěl ještě v roce 1988, to bylo v lodi Sojuz TM-5, v posádce měl bulharského kosmonauta A. Alexandrova, část z devítidenní cesty strávili na orbitální stanici Mir. Na Zemi se vrátil v lodi Sojuz TM-4. Ve vesmíru strávil Savinych celkem 252 dnů. |
