Kosmonauty Vladimira Džanibekova a Viktora Savinycha jsme opustili ve chvíli, kdy se přiblížili k neovladatelné a zcela mrtvé orbitální stanici Saljut 7. Je před nimi první a zdaleka ne jediný obtížný úkol - spojit se s neovládaným a neovladatelným tělesem a vstoupit dovnitř.
Šokující pohled
Náročná příprava trvala od února do konce května 1985. Start se uskutečnil 8. června 1985. Sojuz T-13 se začal postupně přibližovat ke svému cíli. Tentokrát nikdo nepřemýšlel nad tím, zda pověstná „třináctka“ prolomí dosavadní smůlu, pozornost se plně soustředila na nezvyklý postup klíčové fáze letu.
Ve vzdálenosti kolem 10 kilometrů posádka uviděla stanici a převzala ruční řízení. Viktor Savinych sledoval vzdálenost, propočítával vzájemnou rychlost. Džanibekov řídil přibližování z nezvyklého pravého sedadla. Ve vzdálenosti kolem 200 metrů se přesunul do svého prostředního křesla a přepnul ovládání lodi na standardní řídící páčky. Pomocí zaměřovacího periskopu srovnal loď podélnou osou směrem k orbitální stanici.
Stanice Saljut-7 s připojenou dopravní lodí Sojuz, vpravo.
Už první pohled na Saljut 7 byl doslova šokující. Dva rozměrné solární panely v horní části (třetí vespod nebyl vidět) byly k sobě navzájem otočeny o zhruba 75 stupňů. Bylo jasné, že nefunguje jejich orientační systém, který je měl natáčet ke Slunci, takže situace byla mnohem vážnější. Saljut 7 byl téměř se stoprocentní pravděpodobností bez elektrické energie.
Nedalo se však přemítat o tom, co se nejspíš stalo, bylo nutné pokusit se dokončit přiblížení a spojení.
Vladimir Džanibekov uvedl Sojuz T-13 do pomalé rotace kolem podélné osy, aby se vyrovnala s rotací zvolna se otáčející stanice Saljut 7. Citlivě krátkými povely přibližoval kosmickou loď ke spojovacímu a kotvícímu otvoru na stanici až do doteku spojovací a vodící tyče a k prvnímu mechanickému zachycení.
Nešťastná souhra závad
Po vstupu do mrazivé, tmavé a mlčenlivé stanice posádka poměrně brzy zjistila, co se kromě výpadku elektronického bloku S-190 stalo, že se Saljut 7 zcela odmlčel a nepracoval. Na palubě bylo osm baterií dobíjených ze slunečních článků – jedna z nich byla záložní.
Plné nabití kontroloval senzor, který odpojoval baterii od slunečních článků až do potřeby dalšího dobití. U jedné z baterií (uvádí se č. 4) se tento senzor poškodil tak, že informoval o stále plném dobití baterie, takže nabíjení se vždy znovu a znovu přerušilo. Svízel byla v tom, že při dobití kterékoli baterie byly od dobíjení automaticky odpojeny všechny ostatní.
Protože došlo již předtím k přerušení telemetrie, v řídicím středisku nic o této závadě netušili a nemohli se pokusit baterii s vadným senzorem na dálku odpojit. V krátké době tak byly všechny baterie vybity a orbitální stanice zůstala bez elektrické energie.
Ve tmě a mrazu
Po dohodě s řídicím střediskem v Kaliningradu u Moskvy kosmonauti přepojili kabely a vyřadili z činnosti nejen vadný senzor a spínač, ale také dvě zcela poškozené baterie. Práce ve tmě a pouze ve světle příručních svítilen, v mrazivém chladu zpočátku kolem sedmi stupňů pod nulou a v prostředí, v němž se dalo obtížně dýchat, byla nesmírně vysilující. Některé činnosti se daly provádět dokonce pouze poslepu a pohmatem rozeznávat konkrétní přístroje a vybavení.
Možná někoho napadne, proč posádka nepřipojila alespoň částečně ventilaci a dobíjení některých baterií na síť své dopravní kosmické lodě Sojuz T-13. Odpověď je jednoznačná. Bylo by to přes hranici jakéhokoli přijatelného rizika. Nikdo totiž nemohl zaručit, že závada v systému stanice Saljut 7 není dokonce takového řádu, že by vyřadila i dopravní loď Sojuz T-13, což by pro oba kosmonauty znamenalo nemožnost návratu na Zemi a neodvratitelnou záhubu na oběžné dráze.
Pomocí motorků Sojuzu T-13 se naopak podařilo zorientovat Saljut 7 tak, aby při letu nad osvětlenou částí Země byly panely slunečních baterií vystaveny pokud možno co nejvíce dopadu slunečních paprsků. Rozhodně do té doby, než se podaří palubní baterie dobít tak, že začne fungovat autonomní systém natáčení panelů slunečních baterií podle údajů solárního čidla.
Savinych (vlevo) a Džanibekov při skutečném záchranném letu na stanici Saljut-7 v části s řídicím a ovládacím pultem.
Zpočátku museli Džanibekov a Savinych dělat časté přestávky a přecházeli se alespoň částečně ohřát do své dopravní lodě. Teplé bundy a kalhoty však příliš nepomáhaly, stejně jako tlusté pletené čepice, které oběma upletla Savinychova manželka. Při některých jemnějších montážních úkonech bylo dokonce nutné sejmout rukavice, což práci ještě víc ztěžovalo. Přitom stále všude ve stanici vládla až strašlivá zima. V takové situaci je nutno vyzdvihnout silnou psychiku obou mužů, s níž bez nadsázky vysilující pobyt zvládali.
Bez vody nelze na stanici žít
Palubní baterie se postupně dobíjely tak, že již 11. června bylo pět z nich plně dobitých. Proto bylo možné postupně uvádět do činnosti jednotlivé systémy a přístroje. Již dva dny po vstupu posádky do mlčící stanice začaly do řídicího střediska opět přicházet základní telemetrické údaje o stavu Saljutu 7. O další dva dny později byla dokončena výměna celého vadného bloku elektroniky S-190.
Ještě však zdaleka nebylo vyhráno. Jakmile začala stoupat vnitřní teplota, začal totiž roztávat ledový škraloup na stěnách i vybavení stanice a posádka musela vysoušet a vysoušet, roztrhala části náhradních kombinéz na hadry, ale stále to bylo málo.
Jídla bylo dost. Nejen zásoba, kterou si kosmonauti přivezli v Sojuzu T-13, ale přes příkaz řídicího střediska ochutnali z palubní zásoby stanice a zjistili, že v mrazivém prostředí se nic nezkazilo. Bylo tudíž jasné, že kosmická spižírna je naplněna nejméně na několik měsíců pobytu. Horší to bylo s pitnou vodou. Dokonce mnohonásobně horší. Spíše až kritické. V palubních zásobnících pitné vody systému Rodnik totiž zůstával led a zásoba, kterou si posádka přivezla, byla nanejvýš na osm dnů. Pokud by se zásobníky systému Rodnik nepodařilo brzy rozmrazit, musela by posádka i přes slibné oživování Saljutu-7 stanici nakonec opustit.
Rozmrzající stanice znamenala pro kosmonauty další problém - nezvládnutelné množství všudypřítomné vody. Snímek z filmu.
Při výrazně omezené spotřebě pitné vody ze zásob přivezených ze Země se dalo vydržet nanejvýš do 21. června.
Naštěstí už 16. června začala voda v první nádrži systému Rodnik roztávat.
Posádka proto pokračovala v prověřování všech rozvodů, systémů a součástí, zda nejsou poškozeny vlhkostí. Zkontrolovat musela kolem tisíce elektronických bloků a tři a půl tuny kabelů.
Džanibekov a Savinych si dokonce mohli udělat čas na volnější odpočinek. Řídicí středisko bylo ochotno jim dát dva dny trochu přijatelného volna, takže i přesto, že uvnitř Saljutu-7 bylo stále pouhých 15 stupňů Celsia, svět byl náhle mnohem veselejší.
Úspěšně proběhla také zkouška radionavigačního systému Igla, životně důležitého a nezastupitelného pro připojování bezpilotní náklaďáků se zásobami i dopravních lodí Sojuz.
Na Bajkonuru mohli začít chystat start zásobovacího Progressu-24.
Na premiéře filmu Saljut 7 dne 12.10.2017. Zleva: vynikající herec Vladimír Vdovičenkov známý i u nás z filmů Leviathan (2014) nebo série Bumer. V Saljutu 7 hraje Vladimíra Džanibekova. Vpravo od něj stojí skutečný účastník letu Viktor Savinych a dále pak filmové manželky obou hlavních protagonistů.
Přehánět netřeba
Jakýkoli popis událostí je učiněným suchopárem proti tomu, co Džanibekov se Savinychem tehdy v roce 1985 vysoko na oběžné dráze kolem Země prožívali a co museli zvládnout ve stísněných a mrazivých prostorech Saljutu 7. Právě o této dramatické záchraně orbitální stanice natočil režisér Klim Šipenko film.
Podle některých prý až příliš dramaticky. Kriticky se k filmu vyjádřili také oba hlavní aktéři dnes již dávného dramatu. Vladimír Džanibekov s neskrývaným roztrpčením prohlásil:
„Natočili hollywoodský trhák s přehnanou fantazií a množstvím technických chyb.“
Viktor Savinych dodal:
„Přibližně před půlrokem jsme s ředitelem řídicího střediska sdělili filmařům hodně připomínek. Chtěli jsme, aby se autoři chovali ke kosmonautice uctivěji. Scénář sice napsali podle mojí knihy, ale mnoho z ní převedli povrchně a nepravděpodobně.“
Zbytek hodnocení už je na divácích a těm se film zatím, zdá se, líbí.
Konec dvoudílného seriálu o záchraně stanice Saljut 7. První díl najdete zde.
