Fukušima není Černobyl, dokládají znovu a znovu údaje, které přicházejí z Japonska. Zatímco kolem ukrajinského reaktoru už desítky let existuje zakázaná zóna a vážně postiženy byly oblasti i ve vzdálenosti stovek kilometrů, radiační situace kolem japonské elektrárny je podstatně příznivější.
Ilustrují to i výsledky Tomoko Nakanišiho a jeho kolegů z univerzity v Tokiu. Tento vědec koordinuje několik týmů, které mají zhodnotit dopad radioaktivity uvolněné při havárii na životní prostředí. Výzkumníci se zabývali také sledováním radioaktivity v zemědělské půdě a rostlinách.
Radioaktivní deště i sousedé
Šlo o rostliny pěstované přímo v blízkosti elektrárny i ty, které ohrožoval pouze spad radioaktivních prvků šířících se atmosférou. V druhém případě měřili radioaktivitu u rostlin na svém pokusném poli u Tokia. Naměřené hodnoty byly více než padesátkrát nižší, než činí povolená norma (9 bequerelů na kilogram proti 500 Bq/kg).
U rostlin, které rostly v bezprostřední blízkosti Fukušimy byly průměrné naměřené hodnoty výrazně vyšší. Ale některé rostliny, nebo alespoň jejich plody, byly dokonce "v normě". Hlavní roli hraje to, kdy se dotyčné rostliny nebo jejich části vyklíčily či vyvinuly.
Například starší listy, které se rozvinuly už během havárie, byly spadem silně zasažené. Množství radioaktivity v nich normu překračovalo i více než desetitisícinásobně. (Přesto ve velkém neuhynuly. A to i proto, že rostliny jsou vůči radiaci obecně odolnější než člověk, pro kterého jsou předpisy určeny především.) Mladé části rostlin, které se rozvinuly až po březnové havárii, byly kontaminovány jen slabě. Úroveň radioaktivity se u nich měla pohybovat v rozmezí 300 až 500 Bq/kg, tedy na hranici normy.
Podle japonských vědců je to dáno tím, že většina sledovaných radioaktivních prvků se nacházela na povrchu rostlin. Přímo uvnitř těl rostlin mnoho radioaktivních prvků nebylo. Právě tyto prvky jsou přitom nejnebezpečnějším zdrojem radioaktivity. Samo záření je rychle pohlceno nebo zmizí do prostoru. Pokud ale je v místě dostatek radioaktivních prvků, vzniká v něm záření neustále a ohrožení je proto větší.
Letošní úrodu vyhodit
Hloubka kontaminace radioaktivními prvky podle měření japonských vědců
Malá kontaminace těl rostlin je dána hlavně tím, že radioaktivní prvky v půdě kolem Fukušimy jsou zatím jenom na povrchu, myslí si vědci. Dokládá to graf, který poskytli japonští výzkumníci časopisu Nature (vpravo). Sledované radioaktivní izotopy se vyskytují především v hloubce do tří centimetrů pod povrchem.
Kořenový systém rostliny zasahuje do podstatně větších hloubek. Díky tomu se radioaktivita zřejmě nedostala do těch částí rostlin, které spadu nebyly vystaveny bezprostředně. A podle všeho nezasáhla vůbec ani podzemní zdroje pitné vody.
Výsledky pro zemědělce jednoduše shrnul Tomoko Nakaniši: "Letošní úrodu mohou vyhodit. Ale klidně mohou znovu zasít," řekl časopisu Nature, který o výsledcích jeho týmu informoval jako první (článek je dostupný zde).
Dobrá zpráva je to i z hlediska lidského zdraví. Japonské úřady zatím neměly jistotu, jak silnou vrstvu zeminy je zapotřebí odstranit z veřejných prostor (třeba školních hřišť), aby se do zóny kolem Fukušimy mohli vrátit lidé. Uvažovalo se až o padesáti centimetrech. I když práce už probíhají a není jasné, jak úřady s údaji od vědců naloží, zdá se, že zásahy nemusí být tak nákladné.
Není kam spěchat
Český odborník na vliv radioaktivity na rostliny Petr Soudek z Ústavu experimentální botaniky Akademie věd se ovšem nedomnívá, že situace je tak zcela optimistická. "Přesnější závěry asi budeme moci udělat až příští rok," řekl Technetu s tím, že dosavadní informace podle něj nejsou dostatečné.
V Japonsku slunečnicím pšenka nepokveteJak už jsme vás informovali v tomto starším článku, někteří vědci navrhovali použít při odstraňování radioaktivity z polí kolem Fukušimy slunečnice. Vedoucí prací na měření radioaktivity rostlin Tomoko Nakaniši tento nápad ovšem označil za nesmysl. Ani jeho český kolega Petr Soudek ho nevidí jako příliš realistický: "Skutečně existují vědecké práce popisující experimenty se slunečnicemi v okolí Černobylu. Kolegové z Ukrajiny odstraňovali s pomocí těchto rostlin radioaktivní cesium z vody," vysvětluje český biolog. Ale je tu háček: "Tehdy se rostliny pěstovaly hydroponicky (tedy ve vodní lázni, nikoliv v půdě, pozn. red.)." Slunečnice rostly v nádrži, do které z jedné strany přitékala radioaktivní voda a z druhé vytékala vyčištěná. "Odstraňování cesia z půdy je přece jenom komplikovanější, takže se nedá předpokládat, že by bylo stejně účinné i vysazení slunečnic na pole s radioaktivní zeminou," uzavírá Petr Soudek. |
Jeho první výtka je formální. O výsledcích zatím vědci informovali pouze v časopisu Nature (článek je dostupný zde). Jde sice o seriózní vědecký časopis, ale výsledky byly zveřejněny jen ve zpravodajském článku. Chybí tedy podrobný popis metodiky a všech výsledků.
"Občas tak není například jasné, s jakými jednotkami japonští kolegové pracují," říká Petr Soudek a přibližuje: "Uvádí tak radioaktivitu v některých případech na živou váhu rostliny, normy se ovšem obvykle uvádí na sušinu." Vzhledem k tomu, kolik rostlinná těla obsahují vody, je rozdíl v obou hodnotách zhruba desetinásobný.
Je třeba ale upozornit, že japonští vědci chystají podrobnou publikaci v srpnovém vydání svého vědeckého časopisu Radioisotopes, takže tato výhrada by mohla brzy padnout.
Není ale jasné, zda publikace otupí další výtku českého biologa: "Kolegové měřili hodnoty pouze dvou radioizotopů, což mi přijde málo. Především tu chybí stroncium 90, které má poločas rozpadu také kolem 30 let, stejně jako cesium." Stroncium není sice nijak výrazně nebezpečnější než sledované izotopy cesia, ale za vhodných podmínek se také může dostat do těl rostlin a odtud případně do těla člověka.
Petr Soudek se také obává, že kontaminace půdy radioaktivními prvky by se mohla rozšířit. Cesium a stroncium jsou relativně mobilní prvky (samy, nebo alespoň jejich soli jsou více či méně rozpustné ve vodě), a tak se mohou s dešti časem dostat i do větších hloubek půdy. A odtud se mohou pak snáze kořeny dostávat do těl rostlin.
Podle Soudka tedy zatím není zcela jisté, že příští sklizeň bude opravdu v pořádku. "Přesto vidím budoucnost v porovnání s černobylskou katastrofou optimisticky, i když asi ne tak optimisticky jako japonští kolegové," shrnuje český odborník.
