Curieovi ohlásili objev radia v roce 1898, ale tehdy existenci nově zjištěného prvku potvrdili „jen“ fyzikálním změřením jeho záření. Vědecký svět bylo třeba přesvědčit víc: radium chemicky izolovat a předložit ho jaksi v hmotné podobě.
Stalo se tak v legendární kůlně. Později, když už Curieovi měli Nobelovu cenu, hrnuli se do ní zvědavci. Jeden z nich své dojmy popsal: „Bylo to něco mezi koňskou stájí a sklepem na brambory. Kdybych neviděl pracovní stoly a chemické náčiní, byl bych myslel, že jsem se stal obětí pokusu o žertovnou záměnu.“
Francie se k vědcům, kteří tak zásadně pohnuli lidským poznáním a pomohli rušit dávnou představu o neproměnlivosti hmoty, nechovala právě vstřícně. Chatrná barabizna byla původně pitevnou lékařské fakulty, ale manželé byli vděčni i za ni.
Tvrdohlavá Marie
Vždycky trvala na tom, že zásadním vědeckým partnerem jí je fyzik a chemik Pierre. Ale byla to ona, kdo si cestu završenou objevem radia vybrala a hnala se po ní kupředu. Drobná, půvabná, rodem Polka začala v roce 1891 v Paříži studovat fyziku, chemii a matematiku. O čtyři roky později se provdala, ale zatímco se Pierre zprvu dál věnoval svým krystalům, Marie řešila, jaké téma si vybrat pro doktorskou práci.
A zaujala ji nabídka Henriho Becquerela, aby se podrobněji věnovala záhadnému uranovému záření, na které sám nedávno narazil. Pracovala neúnavně a postupně se rozborem příslušných minerálů prokousávala ke zjištění, že paprsky, které nazvala radioaktivitou, nesouvisejí jen s uranem, ale i s thoriem.
Tím ovšem nekončila a dobrala se k revolučnější teorii: ve zkoumaných uranových minerálech se nutně musí vyskytovat další látka, vyzařující mnohem vyšší radioaktivitu než uran. A vydala se po jejích stopách.
Prvek, který v roce 1898 (tehdy už s Pierrem) pomocí elektrometru skutečně zaměřili, pojmenovala polonium s odkazem na své rodné Polsko. Ještě téhož roku objevili další, podstatně stálejší a vydatnější prvek – radium. Jeho vyzařovací schopnost označili jako nesmírnou.
Pierre Curie při jednom z pokusů o izolaci radia
Přesto je čekala dlouhá, ještě čtyři roky trvající práce, než došli k dalšímu cíli: radium izolovat, a tak o něm definitivně přesvědčit vědecký svět. Už věděli, že významným zdrojem pro izolaci je pro ně jáchymovský uranový smolinec. Získat ho do laboratoře v dostatečném množství sice bylo nesmírně nákladné, ale řešení našli: levný těžební odpad, jakého v okolí Jáchymova ležely haldy.
Z tun jen decigram
Do Paříže začaly přicházet pytle hnědého prachu smíchaného s borovým jehličím krušnohorských lesů a Marie hledala, kde s takovým množstvím pracovat. Našla zmíněnou dřevěnou barabiznu na školním dvoře. V kotlících tu železnou tyčí míchala nevábnou masu, postupně ji rozpouštěla a oddělovala jednotlivé složky, filtrovala, získané roztoky měřila. Znovu a znovu.
Tři otazníky
|
Nekonečná, fyzicky náročná práce. V roce 1902 Curieovi konečně měli výsledek vytěžený z několika tun smolince: desetinu gramu čistého chloridu radia. Bílého prášku, z jehož světélkování se chodili v noci těšit.
Rok nato Marie jako první žena dostala spolu s Pierrem a Becquerelem Nobelovu cenu za fyziku. Kromě dalších vědeckých cen a prestižních titulů přidala v roce 1911 jako první člověk v historii i druhou Nobelovu cenu, tentokrát za chemii.
Do dějin se nezapsala jen objevem nových prvků a stanovením jejich vlastností, ale vyvinula i metody, jak získat čisté radium, a to v dostatečném množství. Navíc rozpracovala i možnosti pro jeho léčebné využití.
