„Předpokládali jsme, že tým pracovníků bude efektivnější, pokud robot dostane větší pravomoci při zadávání úkolů,“ říká Matthew Gombolay, doktorand z Interactive Robotics Group na Massachusetts Institute of Technology (MIT). „Zároveň jsme se domnívali, že předat veškeré rozhodování robotovi bude pro lidi demotivující a ponižující.“
Jeho tým tedy očekával, že najde kompromis mezi zvýšenou produktivitou a sníženou motivací - tzv. sweet spot. Výsledky studie (která je publikována na stránkách MIT, nikoli v recenzovaném časopise) ovšem ukázaly, že lidé byli zcela spokojeni s tím, když jim práci přiděloval robot. Dokonce spokojenější.
Práce budoucnosti: lidé s autonomními roboty bok po boku
Vlevo jsou stanice pro hledání součástek, vpravo pak stanice, kde dochází k sestavování. Zatímco lidé mohou součástky vyhledávat i sestavovat, roboti sestavovat neumí.
Jednoduché laboratorní pracoviště mělo za úkol sestavovat lego stavebnice. Byla zde dvě stanoviště sestavovací a dvě stanoviště se skladem součástek. Na každém mohl být v jednu chvíli pouze jeden pracovník, což simulovalo bezpečnostní předpisy i nutnost koordinovat práci. Lidé dokázali jak vyhledávat, tak sestavovat. Robotičtí kolegové uměli pouze vyhledávat součástky.
Experiment rozdělil účastníky (studenty a mladé profesionály) do tří experimentálních scénářů, které se lišily tím, jak se o práci podělili lidé a roboti:
- Manuální - lidé měli pod kontrolou vše a sestavovali celý plán.
- Poloautomatický - lidé si vybrali, co chtějí dělat, zbytek doplánoval robot.
- Plně automatický - robot vše naplánoval, a určoval tak všechny aspekty práce, včetně všech rozdělení úkolů a stanovišť.
Gombolay a jeho tým předpokládali, že robot bude díky přesným algoritmům schopen nejefektivněji úkoly rozdělit (scénář číslo 3), a tak maximalizovat produktivitu celého týmu. Ovšem za cenu nižší spokojenosti lidských pracovníků. Zároveň očekávali, že nejlépe se bude lidem pracovat v podmínkách číslo 1, kde se cítí býti vlastními pány, ovšem na úkor produktivity. Ideálním kompromisem tedy měl být scénář číslo 2, ve kterém si lidé mohou část úkolů vybrat a část jim je přidělena robotem.
Ale namísto toho vědci zjistili, že lidem „komandování“ ze strany robota vůbec nevadilo. Lidé naopak ocenili, jak robot zvyšuje produktivitu celého týmu. Dokonce uváděli, že „jim robot rozuměl lépe než lidský kolega“ a také raději pracovali tak, aby jejich práce nebyla závislá na práci lidského kolegy.
Vědci předpokládali, že se stoupajícím zapojením robota bude stoupat produktivita, ale klesat uspokojení lidských pracovníků z práce, a tedy i motivace.
Výsledek výzkumu vědce překvapil. Nejenže se podle očekávání s vyšším nasazením robotů zvýšila produktivita, ale stoupala i spokojenost lidských pracovníků.
„Místo toho, abychom našli kompromis mezi autonomií lidí a robotů, zjistili jsme, že jak efektivita týmu, tak spokojenost lidí stoupá ve chvíli, kdy má robot nejvíce zodpovědnosti,“ uzavírá Gombolay.
Robotům chybí rozum, neporadí si s úplnými maličkostmi
Tyto závěry samozřejmě nelze bez okolků přenést na všechny oblasti lidské práce. Jsou oblasti, kde už lidé a roboti (i když ne vždy tak docela autonomní) pracují vedle sebe mnoho let. „Historickým příkladem úspěšné spolupráce je výroba automobilů,“ uvedl pro Technet.cz Gombolay. „Roboti zde pomáhají s přemísťováním velmi těžkých dílů, a umožňují tak lidem pracovat komfortněji.“
Galerie - jak roboti pracují    |
Dalším zářným příkladem spolupráce robota a člověka je podle něj likvidace havárie ve Fukušimě. „Tak má robotická práce příznivý vliv na zdraví pracovníků, protože zabraňuje jejich ohrožení.“
Ale jsou věci, které robotům prostě nejdou. „Člověk má dar vnímat svět kolem sebe a chytře reagovat na nové situace,“ řekl nám Gombolay. „Také jsou dobří ve vysoce specializovaných činnostech. A tak budou lidé i nadále nepostradatelní.“ I tam, kde se roboti zapojí jako členové pracovního týmu, budou závislí na lidech a na jejich „zdravém selském rozumu“ v případech, kdy dojde k neočekávané nebo nestandardní situaci.
Spolupráci s robotem a jeho programování jsme si vyzkoušeli na vlastní kůži:
S tím, že robotům chybí onen „fištrón“, souhlasí i David Autor, akademik z MIT zabývající se dynamikou pracovního trhu. Ve své práci (příspěvek na bankovní konferenci) vzpomíná Polanyiův paradox (formulovaný maďarským filosofem v roce 1944), který se dá shrnout slovy: „Lidé toho umí více, než kolik toho umíme vysvětlit.“ Tedy: lidé dokážou vykonávat velmi složité úlohy, jako třeba řízení letadla nebo rozpoznávání tisíců znaků a slov, aniž by dokázali formalizovaně vysvětlit, jak to dělají.
Počítače jsou ostatně podobného učení schopny také. Neuronové sítě lze rovněž vytrénovat na velmi rozdílné úkoly, výsledkem je komplexní a stěží dekódovatelný algoritmus s desetitisíci těžko formulovatelných kritérií.
Roboti umí lépe řídit auto i zabíjetS nástupem stále schopnějších robotů se musejí řešit i etické paradoxy: když se stane nehoda, může za ni robot? |
David Autor se domnívá, že úkoly, kterým sotva rozumíme sami, bude velmi těžké automatizovat. Mnoho zaměstnání se tak z lidí na roboty jen tak nepřenese.
Navíc ani u toho robotického plánování to není tak jednoduché, jak by se z grafů doktorandů z MIT mohlo zdát. Nedávná reportáž New York Times přinesla příběh svobodné americké matky Janette Navarrové, která pracuje v kavárně Starbucks. Software, který sestavuje rozvrhy směn, bere v potaz produktivitu, ovšem nikoli čtyřletého syna, kterého musí Janette někdo hlídat, nebo její rozvrh ve škole, kde si dodělává magisterský titul.
Nepředvídatelné plánování směn ji znemožnilo jakékoli plánování v jejím osobním i profesním životě. Teprve na dotaz reportérů firma zasáhla a rozvrh směn manuálně stabilizovala. To dobře ilustruje, že s nástupem automatizovaných šéfů tedy bude ještě více záležet na empatii těch, kteří mohou do počítačových rozhodnutí zasahovat.
Chtěli byste za šéfa robota?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 neděle 31. srpna 2014. Anketa je uzavřena.
