Geneticky modifikované organismy (GMO) a to nemají v Evropské unii (EU) jednoduché. Podíl odpůrců GMO v Evropě se udává kolem 60 %. Ve vlinvém Německu si podle tamní Strany zelených pěstování geneticky modifikovaných plodin (GMO) nepřeje 88 % obyvatel.
Přesto Evropa tyto plodiny ve velkém používá. Prakticky se tu nepěstují, ale dováží se jich velké množství, především sója a kukuřice. Prakticky všechny ale končí v žaludcích prasat, slepic, krůt a dalších hospodářských zvířat. Na polích v EU dnes najdeme jednu jedinou geneticky modifikovanou odrůdu a tou je kukuřice MON810. Díky cílenému zásahu genových inženýrů vzdoruje housenkám motýlů, např. zavíječe kukuřičného.
Evropa si nemůže dovolit nedovážet krmiva, protože jich sama neprodukuje dost pro všechna chovaná hospodářská zvířata. Protože hlavní exportéři (USA, Kanada, Brazílie, Argentina) pěstují převážně geneticky modifikované odrůdy, dováží Evropa to, co sama nechce pěstovat – geneticky modifikovanou kukuřici a sóju. Nedá se nic dělat. Bez tohoto přísunu ze zámoří bychom neuživili až 40 % evropské drůbeže a pětinu prasat.
Ne, že bychom v takovém případě přestali jíst vepřové řízky, grilovaná kuřata a míchaná vejce. Maso bychom dováželi ze zámoří, kde pěstují geneticky modifikované plodiny a těmi krmí hospodářská zvířata.
Máme tedy na výběr. Buď budeme dovážet geneticky modifikovaná krmiva, nebo dovezeme maso a vejce ze zvířat, která jsou takto živena v zámoří. Třetí cesty není, pokud nechceme být vegetariáni. Evropa si zatím vybrala první možnost.
Kauza kukuřice 1507
Evropa pěstování většinou přímo nezakazuje. Volí mnohem nenápadnější, ale stejně efektivní postup – pěstování nerada povoluje a vyřízení žádostí odkládá. Tohle geneticky modifikované „maňana“ se Evropě vymstilo v případě kukuřice 1507, o jejíž pěstování v EU požádaly americké firmy Pioneer Hi-Bred a Mycogen Seeds v roce 2001.
Ukázka dnes úspěšné technologie genetických modifikací. Vlevo je běžná rostlina hrášku napadená larvami škůdce zavíječe. Vpravo jeho geneticky modifikovaná varianta vybavená genem převzatým z bakterií, které vyrábí jed zabíjející larvy zavíječe. Zákazník se nedočká sice žádného zlepšení, ale zemědělec ušetří náklady na postřik.
Evropská unie hrála s Američany dlouho hru na mrtvého brouka. Chtěla ve fasciklu žádosti doplnit to a pak zase ono. Když požadované údaje dostala, s rozhodnutím opět otálela, aby si posléze vyžádala další dokumenty. V roce 2009 došla firmě Pioneer Hi-Bred trpělivost a zažalovala Evropskou unii za nečinnost. Ani soudy se dvakrát nepřetrhly. Nicméně v roce 2013 daly Američanům zapravdu a nařídily, aby ministři životního prostředí členských zemí EU o pěstování kukuřice 1507 rozhodli. Ti - chtě nechtě - museli v únoru letošního roku hlasovat.
Kdyby se na konci hlasování jen spočítalo, kde je pro, kdo je proti a kdo se zdržel hlasování, nebylo by pěstování povoleno. Ale hlasování je v EU komplikovanější. Ministři reprezentují 500 milionů obyvatel EU a hlas každého z nich má váhu podle toho, kolik lidí zastupuje. Na straně těch, kdo si pěstování kukuřice 1507 přáli, tvrdila muziku Velká Británie, Španělsko, Finsko, Estonsko a Švédsko. Tábor odpůrců pěstování táhla Francie s Maďarskem. Němci nedosáhli doma jednoznačné shody mezi spolkovými zeměmi a v Bruselu se tak jejich ministryně životního prostředí Barbara Hendricksová musela zdržet hlasování. Přispěchala však s ujištěním, že ona sama „je ostře proti GMO“.
Právě absence Německa na straně odpůrců zapříčinila, že se žádost o pěstování kukuřice 1507 v Evropské unii nepodařilo zamítnout. To bylo v předvečer voleb do Evropského parlamentu vnímáno jako kardinální průšvih. Evropský volič GMO nechce a najednou se tu chystá pěstování geneticky modifikované kukuřice za jeho humny.
Němci se proto hned nechali slyšet, že kukuřici 1507 budou klást při vstupu na jejich území všechny možné překážky. Jenže regulérně zakázat povolenou genetickou odrůdu není lehké, protože je potřeba předložit vědecké důkazy o její škodlivosti. Kde je vzít? Kdyby takové důkazy byly k dispozici, Evropský úřad pro bezpečnost potravin (EFSA) by s pěstováním kukuřice 1507 nesouhlasil. EFSA však vydala ke kukuřici kladné stanovisko už v roce 2005 a to pak opakovaně potvrdila.
Pohrdání evropskými normami
Stanoviska EFSA se nehodila mnoha evropským politickým reprezentacím z tábora anti-GMO. Snažily se získat argumenty, aby mohly na svém území zakázat třeba již povolenou kukuřici MON810. V Bruselu však neměly čím praštit o stůl. Například nechvalně proslulou studii financovanou rakouskou vládou, která dokazovala, že myši krmené geneticky modifikovanou kukuřicí ztrácejí plodnost, musela rakouská vláda pro fatální chyby v experimentech odvolat. Výsledky studie, v které francouzský toxikolog Giles-Eric Seralini dokazoval, že potkani krmení geneticky modifikovanou kukuřicí podléhají rakovině, vědecká veřejnost odmítla jako paskvil a článek byl z vědeckého časopisu stažen redakcí.
Členské země, jako je Francie nebo Maďarsko, přesto došly k závěru, že zisk přízně voličů je pro ně důležitější než respektování evropských pravidel hry a vyhlásily zákaz pěstování geneticky modifikovaných plodin bez vědeckých argumentů. Jiné členské státy EU volily cestu hodnou chytré horákyně a vyhlašovaly „zákazy-nezákazy“.
Například Bulharsko „vydrbalo“ s evropskými pravidly tím, že ustanovilo kolem přírodních rezervací a národních parků 30kilometrová „ochranná pásma bez GMO“, kolem každého včelího úlu 10kilometrovou zónu a kolem každé farmy ekologického zemědělce 7kilometrovou zónu. V zemi tak nezůstal ani metr čtvereční půdy, která by ležela mimo „GMO-free ochranné zóny“. Bulharsko tak oficiálně „jen chrání své přírodní bohatství“, ale ve skutečnosti vyhlásilo plošný zákaz pěstování geneticky modifikovaných plodin bez jakéhokoli vědeckého argumentu.
Země, které zcela cíleně porušovaly pravidla EU, se odvolávaly na „hlas lidu“ a jakýsi „vyšší princip mravní“. Všem však bylo jasné, že pokud se podobné svévolné ignorování evropských norem rozšíří na další oblasti, bude to znamenat pro fungování Evropské unie velkou komplikaci.
Protlak vyrobený z geneticky modifikovaných rajčat, který se prodával v 90. letech ve Velké Británii. Díky vlastnostem GM rajčat mohl být o cca 20 procent levnější než konkurence. Mezi zákazníky měl zprvu úspěch, nepotvrzené informace o škodlivosti GMO plodin z něj ale udělaly neprodejné zboží.
Řešení chytré horákyně
Cest z této zapeklité situace se nabízelo několik. EU se mohla vzdát rozhodování o GMO a převést je plně do kompetencí členských zemí. Ale to by si mohli třeba Britové, Španělé, Finové či Švédi schválit domácí pěstování geneticky modifikovaných plodin a Francouzi nebo Maďaři by jim to nemohli komplikovat. Také mohlo vše zůstat při starém a EU mohla trvat na dodržování pravidel. Ale to by si nemohli třeba Francouzi, Němci, Maďaři, Bulhaři, Lucemburčané, Rakušané či Řekové vyhlašovat svoje místní zákazy bez vědeckých argumentů.
Nakonec došli v EU k závěru, že strategie vyvinutá chytrou horákyní vůbec není špatná a dala by se uplatnit i v tomto případě. Schvalování zůstane v kompetencích Bruselu a bude možné ho i nadále blokovat nejrůznějšími obstrukcemi. Pokud se podobně jako v případu kukuřice 1507 stane, že nějaká geneticky modifikovaná plodina evropská pole přeci jen proklouzne, jednotlivé země ji na své území nemusí pustit.
Od teď nepotřebují pro takový zákaz vědecké argumenty. Stačí, že chtějí a jejich voliči si to přejí. Vize, podle které teď odpůrci GMO přestanou v Bruselu blokovat nové žádosti o pěstování geneticky modifikovaných plodin a kauza kukuřice 1507 se už nebude opakovat, je zřejmě nereálná. Jde o hlasy voličů a ty lze efektivně získávat i obstrukcemi v Bruselu. Kdo by takovému pokušení odolal?
Když ministři životního prostředí v červnu nová pravidla schválili, schytali to z obou stran. Dostali pochvalu-nepochvalu jako vystřiženou z pohádky o chytré horákyni. Nevládním ekologickým organizacím připadá, že pravidla toho na poli GMO málo zakazují, hodně povolují a navíc jsou v nich „právnické díry“, které biotechnologické firmy obratem zneužijí. Biotechnologické firmy to vidí celkem zákonitě zcela naopak a nová pravidla je zřejmě neponouknou k přehodnocení dříve ohlášeného ukončení aktivit v Evropě.
Hlas lidu …
Otázka GMO je už v Evropě dlouho zpolitizována. Nyní byl do ní politický živel zaveden cíleně, zcela oficiálně a na úkor odborného, vědeckého hlediska. Zatímco dříve bylo ke schválení či zákazu zapotřebí předložit vědecké důkazy pro či proti, dnes stačí pro zákaz „politická vůle“.
Experimentují na dětech!Jak vypjatá a emočně nabití je dnes debata kolem GMO asi nejlépe dokumentuje případ tzv. „zlaté rýže“. Plodiny, která měla ročně zachraňovat stovky tisíc životů, místo toho se stala pro některé synonymem nebezpečí. V9ce v našem článku.  |
Pokud si nějaká partaj spočítá, že zákazem geneticky modifikovaných plodin získá hlasy, nebude váhat ani vteřinu. Bez ohledu na to, zda jsou pro zákaz nějaké objektivní důvody. Bez ohledu na to, co může její rozhodnutí vyvolat. Bude se rozhodovat podle zásady vyjádřené v latinském: „Vox populi, vox dei“ čili „Hlas lidu je hlas boží“.
K téhle zásadě se přistupuje, když chybí racionální argumenty. Jako jeden z prvních ji použil v roce 1327 proti anglickému králi Eduardovi II. canterburský arcibiskup William Reynolds a při té příležitosti ji vytrhl z kontextu.
Její autor mnich a filosof Alkuin totiž v roce 798 napsal císaři Karlu Velikému: „Nec audiendi qui solent dicere, Vox populi, vox Dei, quum tumultuositas vulgi semper insaniae proxima sit.“ To si můžeme volně přeložit jako: „A nemělo by se naslouchati těm, kdo neustále říkají, že hlas lidu je hlas boží, neboť neukázněnost davu má vždy velmi blízko k šílenství.“
Alkuin tedy králi nedoporučoval řídit se „hlasem lidu“, protože dav po něm bude často chtít věci nerozumné. Evropští politici se čas od času holedbají tím, že pečují o Karlovo politické dědictví. Měli by do něj zahrnout i moudrou Alkuinovu radu.
Ani hladomor není argument
Bohužel politická košile je bližší než kabát šitý z vědeckých poznatků. Nedávná studie ukázala, že ekologicky zaměření lidé by raději dopustili opakování velkého irského bramborového hladomoru z roku 1850, než by souhlasili s pěstování geneticky modifikovaných brambor, které by této katastrofě zabránily.
Když v polovině 19. století udeřila na irská pole plíseň bramborová a zničila prakticky celou úrodu, zemřelo v Irsku hladem asi milion lidí a dva miliony se vystěhovaly do zámoří, především USA, Kanady a Austrálie. Dodejme, že ani dnes není „velký bramborový hladomor“ žádná utopie. V zemích, jako je Rusko, žijí i dnes miliony „jedlíků brambor“, které by podobná katastrofa postavila do stejné situace, jaké čelili hladovějící Irové. Nejeden kmen plísně bramborové má na to, aby provedl se současnými odrůdami brambor podobnou eskapádu, jakou zažilo Irsko před více než půldruhým stoletím.
Jaroslav PetrJe vzděláním biolog. Pracuje jako vedoucí výzkumný pracovník ve Výzkumném ústavu živočišné výroby v Praze-Uhříněvsi, kde se zabývá reprodukční biologií a biotechnologiemi hospodářských zvířat. Přednáší externě na České zemědělské universitě v Praze a dalších institucích. Je také dlouholetým popularizátorem vědy. Píše například pro Lidové noviny, časopis Vesmír i server Osel.cz. |
Podobně je na tom i pšenice, kterou dnes ve východní Africe a Blízkém východě devastuje rez travní kmene Ug99. Tato cizopasná houba dokáže zničit prakticky celou úrodu. Odrůdy, které dosud rzi odolávaly, jsou proti Ug99 bezbranné. Ohroženo je 90 % světové úrody pšenice, která tvoří základ výživy pro polovinu lidstva. Bezprostřední hrozbě čelí beztak vratká potravinová stabilita i v tak politicky výbušných oblastech, jako je Irán, Afghánistán nebo Pákistán. K dispozici sice je geneticky modifikovaná pšenice, která nové rzi odolává, ale ta ještě dlouho nebude schválena k pěstování. Přitom není vůbec jisté, jestli se klasickým šlechtěním domůžeme odolných odrůd dřív, než Ug99 začne hospodařit i na našich polích a lánech.
Hlas lidu by byl asi v takové situaci genetickým modifikacím nakloněn příznivěji, ale to už může být pro Evropu na „geneticky modifikovaný názorový veletoč“ pozdě.
